(1) Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, a zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 56, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku.

Předesílám, že se nebudu zabývat nerovnoprávností při rozvázání pracovního poměru, kdy jedna strana může rozvázat pracovní poměr za předem stanovených podmínek a druhá bez omezení. Dále nepovažuji za důležitou metodologii stanovení výše odstupného (proč právě trojnásobek) a nikoli dvoj, deseti nebo stonásobek. Také mě nezajímá, jestli příjemcem odstupného je zaměstnanec sympatický, tzv. člověk práce, nebo zaměstnanec nesympatický, což jsou všichni kromě člověka práce. Expertům z oblasti „řízení lidských zdrojů“ (dříve personalistům a ještě dříve kádrovákům) oznamuji, že považuji za zcela lhostejné, jestli se při režimu „Takovém“ vyplácí odstupné v nějaké výši a při režimu „Makovém“ je celý postup možné zlevnit. Zásadní otázka totiž je: proč, resp. za co se vlastně vyplácí odstupné?

K bleskové odpovědi „protože je tomu tak všude v civilizovaném světě“ sděluji, že sice emotivně vymezuje nějakou geografickou oblast, avšak k obsahu položené otázky se vztahuje úplně stejně jako odpověď „protože asfalt“.

K vysvětlení podstaty otázky mně pomůže filmová klasika – western Johna Sturgese „Sedm statečných“. Konkrétně scéna, kdy Chris (Yul Brynner) a Vin (Steve McQueen) přijedou na jakýsi ranč, kde O´Reilly (Charles Bronson) štípe dřevo. Oběma příchozím oznámí, že tak činí za snídani, s tím, že až dokončí tuto činnost, bude štípat dřevo za večeři a nocleh. Prostě úplně obyčejný pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kde jeden poskytuje plnění (jídlo a nocleh) za odvedený výkon (naštípané dřevo). Nepeněžní podoba celé transakce na vztahu obou subjektů nic nemění. Název plnění mzda, plat, výdělek, odměna jsou pouze různé názvy něčeho, co má vztah k mzdovému fondu, tzn. není prováděno ve volném čase jako koníček. Potud je to jasné.

Komplikace nastává, když majitel ranče (zaměstnavatel) už nepotřebuje další dřevo: A) protože už nemá nyní naštípané kde skladovat nebo B) nemá další dřevo, které by mohl O´Reilly (zaměstnanec) naštípat. Takže dojde k rozvázání pracovního poměru ze strany majitele ranče. A O´Reilly, než odjede bránit legendární vesnici proti Calverově bandě, dostane odstupné. Majitel ranče A) poskytne O´Reillymu tři noclehy, tři snídaně a večeře nebo B) sbalí mu jídlo do rance, nocleh mu na cestu asi nesbalí, ale budu předpokládat, že mu dá peníze na tři noclehy. To může samozřejmě vzbudit úsměv, ale takhle by to proběhlo. Majitel ranče by z takového postupu nevyšel z úžasu a O´Reilly zřejmě také.

Jde totiž o to, že výkon byl podán a byl odměněn. Okamžikem podání výkonu (štípání dřeva) vznikla O´Reillymu pohledávka za majitelem ranče (tomu vznikl pochopitelně závazek vůči O´Reillymu), okamžikem předání jídla a umožnění přespání byl závazek vyrovnán a pohledávka zanikla. Vztahy byly vyrovnány dočista. Zaměstnavatel najímá zaměstnance, aby odvedl výkon za odměnu, a zaměstnanec ho odvede a dostane zaplaceno. V případě odstupného je však zřejmé, že tohle neplatí – má být zaplaceno odstupné bez předchozího výkonu.

Je evidentní, že odstupné nemá nic společného s prací jako takovou a neexistuje žádný důvod pro jeho existenci ve vztahu zaměstnavatele a zaměstnance. Co to tedy potom je?

Jediné možné vysvětlení je, že se jedná o nějaký typ sociální dávky, jako jsou přídavky na děti, porodné a další výmysly, které spojujeme s existencí „sociálního státu“, někdy také nazývaného „státem blahobytu“. Jeho hlavním znakem je redistribuce majetku od jedněch k druhým za účelem vyrovnání nerovností v příjmech. Mezi obyvatelstvem je totiž většinová shoda na tom, že je správné, aby měli všichni stejně. Stejné obyvatelstvo však nemá v oblibě placení daní (a stát jiný příjem nemá), takže zákonodárce lišácky vyvedl tuto sociální dávku z rozpočtu, odkud by ji měl správně platit a nařídil tak činit třetí straně. Takový klasický kolektivistický zvyk – vymyslet nějaké opatření, jehož náklady nese někdo jiný. Jednoduše řečeno se osoba A rozhodla, že by měla dostat odstupné osoba B, které zaplatí osoba C.

Je možné to změnit? Myslím, že pouze za nějakých nenormálních okolností, které si rozhodně nepřeji, aby nastaly. Ačkoli ani nenormální okolnosti nevedou k pozitivním změnám, jak vidíme např. ve Státech, kde hasí oheň benzínem.

Jeden z největších myslitelů klasického liberalismu lord Acton pravil: „Nejlepší příležitost, jakou kdy svět dostal, byla zahozena, protože vášeň pro rovnost zmařila naději na svobodu.“ Platí dodnes. Bohužel.