16.6.2024 | Svátek má Zbyněk


PRÁVO: Mýty kolem privatizace hřebčína v Kladrubech

4.3.2010

Odkaz mnoha generací našich předchůdců, Národní hřebčín Kladruby nad Labem, se zřejmě konečně dočká lepších časů. Ministerstvo zemědělství, také pod tlakem koňácké a jezdecké tuzemské veřejnosti, totiž podle všeho vymyslelo celkem smysluplný koncept jeho záchrany před v poslední době stále se blížící hrozbou úpadku.

Skutečnost, že jde především o to sehnat na obnovu a rozvoj hřebčína dostatek peněz a že se tak má stát prostřednictvím převodu majetku současného národního podniku na státní příspěvkovou organizaci, je celkem známa. To, co příliš známo není, jsou ale argumenty týkající se omezení rizik možného vytunelování majetku hřebčína. Mýty o tunelování nebo prodeje části majetku hřebčína v souvislosti s jeho převodem jsou bohužel stále časté a podle všeho souvisí s naprostou nedůvěrou společnosti v jakékoli kroky státu za situace, kdy média každým dnem informují o příkladech politické a ekonomické korupce.

Je tedy vhodné upozornit také na případy, kdy kroky státu korupční nejsou – což je právě tento převod majetku právě na formu státní příspěvkové organizace. Zopakujme, že důvodem převodu je možnost čerpat finanční prostředky EU, v tomto případě z Integrovaného operačního programu ministerstva kultury, na rozvoj hřebčína. Státní podnik totiž zdroje z EU čerpat nemůže, a není to výmysl ČR, ale stanovují tak pravidla samotné EU. Pokud se přitom týká statutu příspěvkové organizace, pak je třeba jednoznačně konstatovat, že taková forma chrání majetek nejen daleko účinněji než například obecně prospěšná společnost (což byl v minulosti také jeden ze záměrů, jak prostřednictvím jiného než národního podniku dostat do hřebčína peníze), ale dokonce lépe než současný statut národního podniku. Stručně řečeno: Zatímco státní podnik (tedy i Národní hřebčín Kladruby nad Labem) svůj majetek může celkem bez omezení prodávat, státní příspěvková organizace má statut pouhého správce majetku a při případném prodeji jej musí nabídnout jiným státním institucím. A pokud o takový majetek není projeven zájem, rozhoduje o jeho dalším využití státní dislokační komise. Lidově řečeno – kdyby chtěl někdo v budoucnosti získat část majetku hřebčína nějakým „šibalským“ způsobem, musel by uplatit celou vládu. To je jistě velmi obtížné a drahé. Podstatné přitom je, jaký majetek bude takto vůči případnému odplývání blokován. Jedním z mýtů je přitom samostatná privatizace Heřmanova Městce, jenže to není pravda. I tento majetek má být do majetku příspěvkové organizace zahrnut. Teoreticky je jistě možné, že se nějaký majetek v rámci převodů „ztratí“, to ale není za situace, kdy celou transakci bedlivě sledují občanská sdružení a zaměstanci hřebčína, příliš reálné.

Kardinální otázkou samozřejmě je, zdali se hřebčínu podaří napsat natolik kvalitní projekt dalšího rozvoje, aby dosáhl na dotace z ministerstva kultury. Obecně se navíc má za to, že právě ministerstvo kultury nemá na podporu dostatek peněz. Pak by teoreticky převod ztrácel smysl. Jenže ani to není pravda. I kdyby totiž finanční prostředky z ministerstva kultury nepřiplynuly nebo jich byl nedostatek, může příspěvková organizace žádat o podporu také z jiných operačních programů, například ministerstva zemědělství nebo rozvoje venkova. Hřebčín totiž nepochybně splňuje parametry týkající se šlechtitelských, chovatelských, zemědělských i obecně venkovsky rozvojových programů.

Podle plánu ministerstva zemědělství se mají navíc do obnovy a rozvoje hřebčína zapojit resortní výzkumné ústavy. To je jistě dobrá myšlenka, jediným rizikem je, aby byly peníze dobře využity. Příspěvková organizace by se totiž mohla stát převodníkem peněz fakticky mířících ne do hřebčína, ale právě do oněch výzkumáků. Na druhou stranu, pokud se tím zaktivizuje aplikovaný výzkum v oblasti zemědělství, je i tohle žádoucí efekt.

Nakonec ještě jedna aktivita, kterou v souvislosti s rozvojem hřebčína ministerstvo plánuje – totiž provést v areálu Kladrub komplexní pozemkové úpravy. To je přitom velmi důležité pro budoucí skutečný rozvoj hřebčína. Stejně jako na většině území ČR je totiž i v areálu Kladrub velký nepořádek v evidenci půdy, vlastnictví pozemků a také jejich roztříštěnost. Pokud přitom není zřejmé, co čí je, těžko lze plánovat nějaký rozvoj. Komplexní pozemkové úpravy by tak měly být v Kladrubech zahájeny co nejdříve, a přestože jde o proces finančně i diplomaticky dost náročný, jsou určitě jednou z podmínek bezpečné budoucnosti národní kulturní památky, která loni oslavila výročí 430 let.

Tak či tak se zdá, že to tentokrát ministerstvo vzalo za správný konec. Alespoň dosavadní kroky nového vedení hřebčína i samotného resortu napovídají, že to, co se v hřebčíně momentálně děje, je a bude mu spíše ku prospěchu než naopak.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik