Zdá se, že letošní aféry týkající se potravin kontaminovaných dioxiny či baktérií E.coli budou mít i své pozitivní dopady. Po letech se totiž v rámci celé EU velmi vážně diskutuje o povinnosti označovat zemí původu všechny druhy masa. Zatím se tato povinnost týká – opět díky aféře, a to s nemocí šílených krav - pouze masa hovězího.

Skutečnost, že spotřebitelé budou mít v případě masa všech druhů informaci, ze které země pochází, je podle mého názoru daleko důležitějším údajem, než spektrum mnohdy pro laika nesrozumitelných informací, které jsou povinné už dnes. Technicky by to přitom neměl být žádný problém. Všechny potřebné údaje o původu masa jsou známé jak jejich výrobcům, tak například veterinářům, kteří kontrolují masné produkty „od stáje po vidličku“, jak se občas proces veterinárních kontrol nazývá. To v praxi znamená, že označení původu masa s sebou nepřinese žádné další administrativní povinnosti. Stejně tak je nutné odmítnout teze, podle nichž by označování masa zemí půvZdá se, že letošní aféry týkající se potravin kontaminovaných dioxiny či baktérií E.coli budou mít i své pozitivní dopady. Po letech se totiž v rámci celé EU velmi vážně diskutuje o povinnosti označovat zemí původu všechny druhy masa. Zatím se tato povinnost týká – opět díky aféře, a to s nemocí šílených krav - pouze masa hovězího. odu zvýšilo ceny příslušných potravin. Pokud jde o balené zboží, musí mít na svých obalech již dnes etikety obsahující povinné údaje. Rozdíl oproti současnému stavu bude tedy jen v tom, že součástí údajů na etiketách bude zmiňovaný původ masa. U nebaleného zboží pochopitelně žádné náklady s etiketami nepřibudou.

Povinnost uvádět zemi původu lze považovat mimo jiné za příspěvek k bezpečnosti potravin, a tedy k ochraně zájmu spotřebitele. Zejména v případě živočišných produktů, jako je právě maso nebo třeba mléko, je totiž velmi důležité dodržovat při jejich transportech řadu opatření, která mají bezprostřední vliv na kvalitu transportovaných výrobků. Například nedodržení stanovených teplot může znamenat nekontrolovatelné pomnožení mikroorganismů, které mohou být pro člověka nebezpečné. Je tedy zřejmé, že pokud je zemí původu masa region nacházející se v jiné části planety, než konečný spotřebitel, riziko možné kontaminace potravin díky vyššímu počtu mezičlánků mezi producentem a spotřebitelem se zvyšuje. Zároveň se v řadě případů, kde je převáženo hluboko zamražené zboží, snižuje jeho kvalita. Označení zemí původu také dává spotřebiteli reálnou možnost preferovat při nákupu označených výrobků domácí produkci. To dnes v praxi nemůže, protože v jeho silách není informaci o tom, kde byla masná surovina vyrobena, zjistit.

I proto měla EU k označení zemí původu v případě takzvaných jednosložkových potravin, jako je právě maso, přistoupit už dávno. Pokud to léta funguje u hovězího masa, není žádného racionálního důvodu, aby totéž nemohlo fungovat u jiných kategorií mas.

Jiná věc je ovšem označovat zemí původu vícesložkové potraviny, v případě masné produkce například uzeniny. To je naopak technicky téměř nemožné, navíc je u řady produktů sporné, která surovina je ta hlavní. To samé se možná v ještě větší míře týká různých ovocných produktů, jako jsou džemy nebo marmelády, u nichž by mělo být označování zemí původu podle evropskéhho parlamentu zavedeno také. Právě skutečnost, že ovoce a zelenina se sklízí vzhledem k rozdílným klimatickým podmínkám po celé planetě v různou dobu, a pro výrobu příslušných potravin je tak nutné kontinuálně měnit zemi původu k výrobě používané ovoce či zeleniny, je základní překážkou věrohodnosti označování zemí původu u finálního výrobku. Pokud by mělo být v tomto případě vše striktně dodrženo, pak by teze o zdražení potravin podléhající označovací povinnosti byly docela na místě. Výrobce by totiž musel mít na zásobách desítky různých etiket, které by na obaly výrobků umisťoval zdaleka nejen podle ročního období.

Snaha poslanců evropského parlamentu o rozšíření okruhu informací povinně uváděných na obalech potravin by tedy měla mít své meze, jinak bychom se mohli dočkat místo nápisů na obalech potravin permanentně se měnících příbalových letáků. Pokud se tedy dnes (správně) diskutuje o nových povinných nápisech na obalech, bylo by kromě zavedení povinnosti označovat jednosložkové potraviny živočišného původu zemí původu žádoucí zahrnout do diskuse také úvahy, co naopak na obalech potravin povinně uváděno nebude. Méně je totiž někdy více, jak praví staré české přísloví.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik