14.6.2024 | Svátek má Roland


FINANCE: Důchodová reforma bez černobílých brýlí

9.12.2010

Diskuse o tom, jak má vypadat budoucí důchodový systém, jsou až na výjimky vedeny jednostranně. Velmi často se zdůrazňuje potřeba spustit co nejrychleji třetí pilíř systému s povinným spořením do fondů. Výhody fondového systému jsou však analyzovány více než jeho nevýhody.

Roli v tom jistě hrají i lobbistické tlaky, protože správa stamiliard je bezesporu lákavá. Je zde silná skupina, která má zájem prosadit systém šitý na míru svým obchodním příležitostem. Její argumenty v médiích dominují, stejně jako její zástupci v poradním orgánu vlády.

Proto se příliš nezdůrazňuje, že samotný přechod z průběžného (zkracovaný PAYG čili Pay-As-You-Go) na vícefondový systém bude znamenat, že další generace budou zatíženy dvakrát - placením důchodů současným důchodcům a spořením na svůj vlastní.

Pozitiva versus rizika fondů

K pozitivům fondového systému patří vyšší míra úspor a individuální odpovědnosti za budoucnost a potenciální pozitivní dopad na růst ekonomiky v dlouhodobém horizontu. Nehovoří se příliš o jeho rizicích, která nejsou vůbec zanedbatelná.

Současnému nastavení systému hrozí nepříznivý vývoj. Je však sporné, zda jedinou, nejbezpečnější a nejefektivnější cestou z problémů je postupný přechod na převážně fondový systém s povinným pilířem. Málo se hovoří o celé plejádě možností, jak systém ovlivnit. Tvrzení o neudržitelnosti PAYG není pravdivé, platí jen pro určité nastavení. Podívejme se na možnosti úprav, které mohou zmírnit jeho vnitřní deficit a zároveň být méně bolestivé než prudká změna systému. Anebo mohou změnu doplňovat a tím zmírňovat potřebu její rychlosti.

Tři pilíře světové banky

Myšlenka třípilířového systému spatřila světlo světa již v minulém tisíciletí. Prvním významným materiálem, který komplexně popisoval demografický vývoj, stav a budoucí možnosti důchodových systémů, byla publikace Světové banky "Jak odvrátit krizi stáří". Tehdy byly zkušenosti s reformami malé a nadšení pro fondový systém velké. Negativní zkušenosti z důchodových reforem neexistovaly a svět i finanční trhy se zdály být stabilnější než dnes. Zkušenosti z přechodů na (částečně) fondový systém jsou dnes smíšené.

Rizika nemůžeme vyloučit ani v ČR. Stačí vzít v úvahu fakt, že se za posledních 100 let nestalo, aby některý hospodářský systém, měna, režim či stát na našem území vydržel alespoň 50 let. Rizika však nelze vyloučit ani tehdy, pokud by k žádné podobné změně nedošlo.

Jednodušší úsporné daně

Publikace Světové banky však navrhovala i změny, které se týkají průběžného pilíře. Nejzajímavější z nich však zapadla. Doporučení znělo "nestavět průběžný pilíř na jedné jediné dani". Systém je třeba postavit na širší bázi všech příjmů rozpočtu, která je stabilnější než výnosy kterékoli jediné daně. Odpojit výdaje na státní důchody od výnosů jediné daně a zrušit fiktivní dělení na odvody zaměstnanců a zaměstnavatelů je bezbolestným a přitom úsporným opatřením.

Ve skutečnosti neexistuje žádný rozumný důvod, proč daně nezjednodušit a neodpojit od "šuplíků" konkrétních výdajů. Ani jednotlivci nemívají v peněžence přihrádky stanovující, která část příjmu musí nepřekročitelně jít na ten či onen účel a nevytvářejí tak umělé přebytky v jedné části peněženky a umělé deficity v druhé.

Následně by se otevřela možnost bezbolestně snížit náklady na správu daňového systému s jednou jednoduchou sazbou, bez výjimek a stropů nahoře i dole. Z hlediska daňové logiky i spravedlnosti není nic nepochopitelnějšího než kombinace několika daní z příjmu, u nichž často tatáž politická síla bojuje za progresivní charakter jedné a degresivní charakter druhé. Jednoduchý systém generuje pro všechny transparentnější, předvídatelnější a spravedlivější výnosy, správa stojí méně a ušetřené peníze je možné využít třeba i na posílení průběžného pilíře.

Řízená imigrace

Neúspěšná integrace milionů přistěhovalců z jiných kultur v mnoha západních zemích Evropské unie nabourala důvěru části tamní veřejnosti v multikulturalismus. Tato změna názorů veřejnosti je nepřehlédnutelná i ve velmi tolerantním Nizozemsku nebo v Německu. Kancléřka Merkelová v říjnu poprvé otevřeně připustila krach multikulturalismu. To zdánlivě ztěžuje možnost sáhnout k "imigračnímu řešení" důchodového problému.

Imigrace však může být řízená, může upřednostňovat mladé, kvalifikované poplatníky ze zemí s blízkými kulturami, může se fázovitě soustředit na různé regiony, aby nepřevládly některé kultury nad jinými. Může spolužití podmiňovat přijetím místních hodnot a může se dokonce naučit vylučovat zpět ty, kteří se integrovat nechtějí a mají zájem přetvářet Evropu v totalitní, netoleratní kontinent. Řízená imigrace bez větších problémů je dnes lépe nastavitelná například v České republice než v některých starých zemích unie, z jejichž problémů se lze poučit. Deficit průběžného systému lze takto mírnit i bez vyšší porodnosti.

Rozšíření základny daňových poplatníků

V rámci potřebných změn se nabízí i další řešení, související rovněž se zjednodušením daňového systému. Zrušit veškerá omezení a diskriminační opatření na pracovním trhu pro lidi důchodového věku, zbavit se ekonomicky nesmyslného, leč velmi rozšířeného pocitu o zabírání míst mladým lidem (nic takového jako statický počet pracovních míst neexistuje).

Lze zvážit i uvolnění regulací na druhém (mladším) konci věkové struktury práceschopných lidí. Žádná dětská práce v dolech dnes nehrozí, proti získávání pár hodin pracovních zkušeností v příjemném prostředí a dobrovolně nelze nic namítat. Na obou koncích pak zrušit jakékoli daňové výjimky a odvádět stejnou daň jako u kohokoli jiného.

Zpružnění trhu práce je dalším krokem k vyššímu daňovému výběru (ale i k úsporám a možnosti stabilizovat PAYG). Jsou lidé, kteří mohou pracovat jen dvě hodiny denně, jiní třeba dvě hodiny týdně. Není důvod kohokoli z nich vylučovat nepružnými regulacemi či povinnými minimálními tarify, které se obracejí často i proti těm, které mají chránit.

Rovný důchod "novozélandského typu"

Silné argumenty lze snést i pro rovný průběžný důchod. Pokud průběžný pilíř dává všem stejně, je nejen jednodušší správa daní a výplat, ale je možné se vyhnout zvýšení chudoby mezi důchodci. Ta u nestejných státních důchodů hrozí víc, nejvíce při přechodu na povinný fondový pilíř. Rovný státní důchod šlo nejlépe zavést po roce 1989, kdy se dalo v jeho prospěch snadněji argumentovat.

Nejde o levicový či rovnostářský nápad ani v současné době. Toto zjednodušení by nastavilo snadno pochopitelná pravidla, umožnilo by relativně vyšší příjem pro chudší důchodce nebo delší stabilitu průběžného systému. Zároveň by ponechalo zajištění nadstandardních důchodů na trhu, nikoli na státu - stát dává stejnou sociální dávku a kdo chce víc, postará se o to sám.

Na "protržně reformním" Novém Zélandu to funguje dobře a z hlediska správy úsporně. Armádu úředníků je pak možné nahradit několika lidmi a počítači, což rovněž šetří peníze mimo jiné pro důchody, případně pro nižší daně. Stejné příjmy ve stáří by nebyly, jen jejich státní průběžná složka financovaná z daní.

Zásah Ústavního soudu

Toto řešení by možná šlo přímo proti nedávnému nálezu Ústavního soudu. Ten se již několikrát pustil na tenký led "třetí komory parlamentu", místo aby se soustředil pouze na soulad zákonů s Ústavou.

Řešení zdánlivého rozporu je však jednoduché. Ústavní soud vnímá důchodové pojištění jako pojištění (kterým však není) a proto v současném systému vidí nepřiměřenost mezi "placeným pojistným" a "výplatou plnění". Je tedy především třeba zrušit u příslušné daně nepravdivý název "pojištění" a přestat tak plést ústavní soudce. Důchodové pojištění je ve skutečnosti všemi svými znaky jen další daní z příjmu, stejně jako zdravotní pojištění a daň z příjmu fyzických osob.

Úplně stejně (jako argumentoval Ústavní soud) by se dalo argumentovat u každého výdaje státu a u každé daně, pokud bychom je rozkouskovali a nepravdivě nazvali pojištěními - pojištění policejní ochrany, pojištění vnější bezpečnosti, pojištění vzdělání... Systém by pak byl vysoce degresivní a buď by prudce narostl veřejný dluh, nebo chudoba, pravděpodobně obojí.

Opačnou cestou je nazvat daň pravdivě daní, sjednotit všechny příjmové daně do jedné a odpojit ji od výplaty důchodů. Ústavní soud by pak systém nemohl napadnout. Přiměřenost příjmů a výdajů rozpočtu nemá nebo by v normálním světě neměla mít nic společného s rozhodováním Ústavního soudu.

Zbytné a nezbytné veřejné výdaje

Posílit zdroje pro průběžný systém lze také tím způsobem, že bude stát škrtat všechny zbytné výdaje, státní aktivity a úřady, kterých máme stále ještě více, než si mnozí občané vůbec dokážou představit. Každé škrtnutí zbytečného výdaje, úřadu, dotace a lobbisticky postavené výjimky z daňového systému dává jednak možnost uspořit, snížit dluh a budoucí úroky z dluhu, jednak zvýšit stabilitu systému veřejných financí včetně stability průběžného důchodového systému. Každá desetimiliarda, která nebude muset jít na úroky z dluhů, může mít příznivý dopad i na stabilitu státních důchodů. Každé zrušené přerozdělování včetně zpomalení přesměrování "solárních" peněz z kapes občanů a podniků do kapes solárních investorů podporuje koupěschopnost a stabilitu budoucích důchodů - a naopak.

V této souvislosti je nejzajímavějším opatřením to, která schválila slovenská vláda. Přímá "platová" zainteresovanost poslanců na rozumném hospodaření státu.

Svoboda volby budoucího důchodu

Povinné spoření na důchod jde přímo proti svobodě jednotlivců. Jako každé paušální přikazující opatření z centra nezohledňuje podmínky, které mohou být různé. Obvyklá strašení zhroucením systému PAYG a nedozírnými následky nezavedení silného fondového pilíře mlčí o alternativních možnostech úspor.

Uveďme několik příkladů. Člověk, kteří si na stáří vůbec nespoří a počítá jen s nízkým státním důchodem, nemusí vůbec potřebovat fondový pilíř, aby nebyl chudým důchodcem. Může mít nemovitost, kterou plánuje prodat a přestěhovat se do bytu či pečovatelského domu. Další může mít děti, které mají vysoké příjmy a o rodiče se postarají. Někdo má práci, kterou bude moci dělat téměř do smrti. A jiný prostě může chtít spořit mimo fondy, investováním do akcií, dluhopisů, zlata či komodit, anebo může mít relativně stálé a dlouhodobé příjmy z kapitálu, vynálezu, uměleckého či literárního díla. Další může mít jistotu, že aktiva zdědí.

Nutit tyto lidi spořit do fondového pilíře je stejně špatné, jako nutit horala k uzavření pojištění proti povodni. Nemá nic společného se svobodou volby. V EU jsou země, které své občany do povinného fondového pilíře nutí, a jiné země, které to nedělají.

Demografické otazníky

Faktem je, že porodnost je nízká. Ani kdyby se nepodařilo využít příliv mladých imigrantů z podobných kulturních okruhů, je zde stále možnost vytvořit stimul pro zvýšení počtu dětí v rodinách alespoň k hranici, která zachovává populaci na velmi pomalu klesající úrovni. K tomu by stačilo provázat část peněz posílaných přes PAYG adresně od dětí k vlastním rodičům. Důchodový stimul porodnosti funguje v zemích, kde státní důchody neexistují.

Ani kdyby se nepodařilo podnítit lidi k tomu, aby měli "o půl dítěte" víc, je zde stále ještě možnost manipulovat s věkem odchodu do důchodu. To není něco, co lze plánovat. Je těžké odhadnout, zda se bude průměrný věk opravdu zvyšovat plynule, nebo s přestávkami - a zda vůbec bude (vidíme okolo sebe opravdu více 80letých než před 20 lety?).

Pokud se věk zvyšuje pouze statisticky (umírá méně kojenců), ale lidé umírají ve zhruba stejném věku, pak dramatickou krizi při mírném posouvání věku nelze čekat. Demografické odhady s výhledem na 100 let dopředu nejsou nic jiného než neumělé věštění z křišťálové koule, podobné jako předpovědi počasí na pět let dopředu.

Další věc, kterou je třeba brát v úvahu, je bohatnutí společnosti. Důchodci mohou být za 50 let relativně chudší oproti zaměstnancům, ale nesporně budou bohatší než dnešní důchodci. Podoba chudoby "průběžného" důchodce se za 50 let může smrsknout na fakt, že zatímco průměrný zaměstnanec té doby bude moci létat na Kanárské ostrovy každý víkend, důchodce bez fondového zabezpečení na tom bude tak "špatně", že se tam dostane jen jednou za rok na 14 dní.

Převzato z Bankovnictvi.ihned.cz se souhlasem autora