Veškeré klimatické tažení má jiný cíl, než politici a aktivisté tvrdí. Nejde o emise CO_2, nýbrž o ekonomiku a životní úroveň. O jejich pokles, spíše však přímo propad.

Kdyby šlo skutečně o emise, nemohly by v zeleně zaměřených médiích vycházet články o tom, proč může Afrika a Asie stavět uhelné elektrárny, když státy tvořící EU se jich musejí co nejdřív zbavit (zde). Protože jestli oxid uhličitý způsobuje nějaké změny klimatu, které politici a celá Zelená fronta chtějí opravdu zastavit, nesmí jej vypouštět nikdo! Tedy ani Asie, ani Afrika. Dokud to bude jinak, CO₂ bude škodit dál, i kdyby Brusel evropským státům vnutil zákaz všeho uhlíkového, včetně vydechování.

Evropští klimatičtí levičáci i jejich parlamentní a vládní kolegové tenhle fakt však stále ignorují. Jen stále dále zpřísňují požadavky na omezení emisí v členských státech EU. Čili v těch státech, které podle poslední studie v roce 2019 dohromady odpovídaly už jen za sedm procent světových emisí oxidu uhličitého. Při pohledu z jakékoli strany je zřejmé, že likvidace evropského průmyslu a s tím spojený propad životní úrovně nedává z pohledu CO₂ žádný smysl. Protože nic nezmění, a tedy nic nepřinese. S jednou výjimkou.

Tou výjimkou je onen samotný ekonomický propad jednotlivých evropských států. Neboť tento jediný skutečný efekt všech „klimatických“ opatření, udělá z bohatých států chudé a zadlužené. Zadlužené tedy už jsou, včetně České republiky. Jenže ve srovnání s tím, co bude po uskutečnění všech plánů z Green Dealu, to je pořád ještě ekonomická pohodička. A nejen to. Veškeré dění v prostoru EU bude svázané „klimatickými“ regulacemi, což je jen jiný název pro vládu byrokracie. Zcela srovnatelnou s tím, jak to fungovalo v bývalých socialistických zemích.

To se stane nejen ve jménu „záchrany“ klimatu, ale i ve jménu nyní tak často skloňované spravedlnosti. Klimatické spravedlnosti. Protože současné politické špičky chtějí věřit tomu, že pak bude na světě lépe. Projevem toho „lépe“ bude to, že lidem v Evropě se bude žít podstatně hůř a velmi, velmi dráž.

Do atmosféry se přitom budou valit stále další a další tuny oxidu uhličitého z asijských a afrických uhelných a plynových elektráren (zde). Vedle nich sice budou asi fungovat i obnovitelné zdroje, ale dlouhé roky tyto zdroje ani náhodou nebudou dominantními dodavateli. Podle zelených teorií prý zelené zdroje přirozeně převáží v závislosti na tom, jak budou státy mimo Evropu (a USA) bohatnout. Jenže tahle úvaha nemá logické opodstatnění. Protože proč ten, kdo bohatne, by zaváděl něco, kvůli čemu by své bohatnutí zpomalil či zastavil? Tím spíš, když všechny tyto státy budou mít stále před očima to, kam klimatismus a nekritická, ideologická podpora obnovitelných zdrojů dovedla státy v Evropě.

Jestliže je cílem bruselského snažení jakási „záchrana světového klimatu“ musí se o něj snažit všechny světové státy současně. Jinak to, k čemu překotně nutí Brusel členské státy, nedává vůbec žádný smysl. Tedy pokud tím skutečným cílem není jen kompletní změna života a zelený socialismus. Ovšem i to může být legitimním cílem. Ale jen za podmínky, že se pro tuto cestu rozhodnou lidé ve volbách. Což je to, čemu se Zelená fronta chce vyhnout za každou cenu. Protože ví, že by pro to lidé v evropských státech nikdy nehlasovali.

Převzato z webu iUhli.cz