Zveřejněná informace o meziročním růstu HDP Česka vyvolalo řadu nadšených reakcí. Analytici, politici i novináři jásají, odboráři okamžitě požadují zvyšování mezd a minimální mzdy a premiér se k nim přidává. Obdobnou situaci jsem popsal v článku Lodě na poušti. Proto se pokusím o poněkud střízlivější pohled.

Pro potřeby této úvahy budu používat výraz „ekonomika“ ve smyslu pravidel podnikového hospodaření a výraz „ekonomie“ jako název pro vědu o efektivní alokaci zdrojů.

Ale nejdříve musím vrátit k úvaze Významy slov a slovních spojení. Připomenu jen, že existují dva způsoby, kterými poznáváme svět. Jedním je přirozené poznávání založené na vlastních životních zkušenostech každého člověka a popisované přirozeným jazykem. Toto poznání je individuální, a výrazy přirozeného jazyka proto mají svou vnitřní vágnost. Sémantický diferenciál je nenulový.

Abychom ale mohli vytvořit takovou jazykovou konstrukci, jejíž význam bude jednoznačný (s nulovým sémantickým diferenciálem), musíme vytvořit jazyk umělý. Isaac Newton ve své práci „Philosophiae Naturalis Principia Mathematica“ poprvé přišel s myšlenkou, že je nutné vytvořit cosi jako „umělý filtr“, to znamená vybrat v reálném světě atributy (to jsou měřitelné veličiny/parametry) tak, aby o jejich významu nemohla mezi odborníky v konkrétním oboru vzniknout jakákoli pochybnost (mají nulový sémantický diferenciál). Takovými atributy jsou ve fyzice například délka, hmotnost, čas apod. a v podnikové ekonomice například vlastní kapitál, investiční majetek, závazky a pohledávky. Objektovým jazykem (uměle vytvořeným) exaktních věd jsou pak matematika a logika.

Kognitivní model vytvořený exaktními vědami pro danou část reálného světa je složen ze jmen atributů a vztahů mezi nimi popsaných matematickými nástroji.

S odvoláním na výše uvedené tvrzení si dovolím prohlásit, že podnik je možné vnímat jako dynamický systém, který lze jednoznačně popsat matematickým modelem. Tento model popisuje vztahy mezi jednotlivými atributy a umožňuje nám přesně modelovat důsledky vyvolávané změnami předpokladů. Například pokud změníme hodnotu pracovního kapitálu (krátkodobé závazky použijeme na dlouhodobé investice) až do záporných hodnot, spolehlivě už v modelu zjistíme, že jsme výrobní podnik právě odsoudili k platební neschopnosti. A můžeme včas své rozhodnutí korigovat.

A právě v této schopnosti - s pomocí matematických modelů předvídat spolehlivě budoucí následky současných příčin - se exaktní vědy liší od vágních očekávání založených na principech přirozeného poznání.

Ekonomie je, na rozdíl od ekonomiky, rozporuplně vnímána i samotnými ekonomy. Například Tomáš Sedláček kdysi napsal, že ekonomové se dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří sází na matematické modely, a na ty „kecací“. Sám se zařadil do druhé skupiny. Nijak se mu nedivím.

Vytvářet model tím způsobem, že použiji vnitřně vágní slova jako například dostatek, hodně a málo, pak si je označím jako D, H a M a vytvořím vzorec D = H / M, je už na první pohled nesmysl. Sám Sedláček uvádí (parafrázuji): Do skvělého matematického modelu vložíme vstupní údaje a provedeme fantastický výpočet. Vyjde nám 41. OK, jenže co to vlastně znamená? Jak mám to číslo interpretovat?

A tady se dostáváme k podstatě problému. Pro umělé formální jazykové systémy musí být splněna podmínka nulového sémantického diferenciálu interpretace všech jejich jazykových konstrukcí. A z toho také plyne, že tyto je možné interpretovat do jiného umělého formálního jazykového systému (matematiky, logiky).

Interpretovat formální jazykový systém nelze do oblasti inherentně vágních znalostí získaných přirozeným poznáním.

Pozorný čtenář jistě postřehl, že pokud chce ekonomie používat matematické modely (tedy být exaktní vědou), musí splnit podmínku formulovanou Newtonem již v 17. stol. a vytvořit si vlastní umělý jazyk, kdy atributy pojmenuje pomocí výrazů s nulovým sémantickým diferenciálem. Atribut je vybrán tak, že mezi vzdělanci v příslušném oboru o atributu samém nesmějí vzniknout žádné pochyby v zaujatém hledisku či hloubce a šíři náhledu, tedy v interpretaci jeho jména.

Jak si z tohoto pohledu stojí ekonomie? Sama sebe označuje jako vědu o alokaci vzácných zdrojů. Co považuje za „vzácný zdroj“, ale vůbec nedefinuje. Z historického hlediska se ale významní ekonomové vždy zabývali tvorbou a rozdělováním bohatství. „Bohatství“ také není nikde jednoznačně vyjádřené, podle souvislostí je ale můžeme vnímat jako vlastnictví statků. Přitom statkem je cosi, co je schopno uspokojovat naše potřeby. A uspokojování potřeb je z pohledu jednotlivce nepochybně vytváření podmínek pro plnohodnotný a příjemný život.

Za klíčový pojem ekonomie tedy můžeme považovat statek. Sám o sobě je příliš komplikovaným na to, aby se mohl stát atributem umělé řeči ekonomie. Musíme jít do větší hloubky. Statek musí být vlastněn a současně musí uspokojovat nějakou potřebu. Z toho můžeme odvodit, že má nějakou hodnotu (vyjádřenou jako úsilí na jeho získání) a nějakou užitnou hodnotu, která zajišťuje naplnění nějaké naší životní potřeby a tím mu také dává smysl. Statek ve svobodné společnosti má také svou směnnou hodnotu (cenu). A prostřednictvím cen se objevuje otázka peněz jako směnného ekvivalentu.

Máme tedy hodnotu, užitnou hodnotu, cenu a peníze, které bychom si určitě uměli představit v roli atributů ekonomie jako exaktní vědy.

Hodnota je údaj vzniklý objektivním/subjektivním posouzením hmotné/nehmotné podstaty a je vyjádřený v určitých měřitelných/neměřitelných jednotkách. Je vyjádřen komparativně ve vztahu k obecně přijímaným jednotkám reálným, např. měna, kusy, či imaginárním jakými jsou abstraktní termíny mnoho, velmi, nezvykle mnoho, vůbec apod.

Užitná hodnota je považována za zcela subjektivní údaj.

Cena je směnná hodnota statku nebo služby.

Peníze jsou takový statek, který v určité společnosti slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny. Nekrytým penězům zajišťuje jejich oběh zákonná povinnost věřitelů přijímat peníze jako úhradu svých pohledávek (nucený oběh).

Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že ani jeden z takto neurčitě definovaných pojmů nemůže splňovat roli atributu exaktní vědy. Těmi jsou například délka s jednotkou metr (metr je délka, kterou urazí světlo ve vakuu za 1/299 792 458 s), čas s jednotkou sekunda (doba trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu 133Cs) apod.

A co z toho všeho vyplývá? Ekonomie není exaktní věda, nepoužívá umělý jazyk s nulovým sémantickým diferenciálem, a proto ji také nelze interpretovat do jiného formálního jazyka, kterým je matematika. Pokud se o to ekonomové pokoušejí, tvoří modely, které z principu nemohou fungovat. Proto také všechny modely selhávají a nejsou schopné předvídat nic jiného než stav systému za předpokladu, že se bude vyvíjet např. lineárně (založeno na spekulaci z křišťálové koule). Nikdy žádný model nedokázal předpovědět změnu chování systému (krize) a už vůbec neumožňuje věrohodné modelování ve smyslu „změním parametr - dostanu odpovídající reakci“.

Skutečnost, že ekonomie není exaktní vědou, neznamená nic jiného než to, že patří do kategorie společenských věd. V takovém případě je ale euforie politiků, analytiků a novinářů nad jakýmsi v procentech vyjádřeným růstem HDP v meziročním srovnání spíš komická. Asi tak, jako bych jásal nad tím, že mi letos D ve vzorci D = H / M, kde D je dostatek, H je hodně a M je málo vyšlo o 4 % vyšší.

Používání přesných čísel v rámci společenských věd je nesmysl. Ekonomie v tomto podání se tak ve skutečnosti stává ideologií a místo věcného zkoumání objektivně existujících procesů slouží jen jako mocenský nástroj.