V předcházející části jsem napsal, že ačkoliv nikdo nedokáže odpovědět na otázku, co ve skutečnosti znamená zveřejněné číslo „růst HDP“, proběhne proces, který části obyvatel příjmy zvýší a jiná část naopak zchudne. V dnešním zamyšlení se pokusím ukázat, jak takové děje probíhají.

Nejprve malá exkurze do pojmu „hrubý domácí produkt“. HDP je celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území. Tato definice je srozumitelná a hodnotu HDP jsme schopni celkem spolehlivě vypočítat.

Zcela jiný je ovšem údaj nazývaný „růst HDP“. Ten definujeme jako podíl HDP sledovaného období v cenách minulého období a HDP minulého období. V čem je problém? Věcně se výrobky, služby i investice významným způsobem v čase mění. Staré modely z trhu zmizely, nové se liší nejen cenou, ale i svou užitnou hodnotou. Jak například přepočítat cenu auta, které prošlo faceliftem, nabízí vyšší úroveň vybavení a prodává se v akci za nižší cenu? Žádná metodika na spolehlivé rozlišení nárůstu či poklesu cen z titulu inflace, vlivem inovací nebo obchodní strategií, není. Kromě toho se objevují produkty, které v minulém období vůbec neexistovaly. Jakou by asi měly cenu, to je otázka pro křišťálovou kouli. Meziroční převod cen dvou nesourodých produkcí je tak z větší části spekulace. Statistici o tom vědí své, a proto se snaží tyto údaje ještě dalších několik let pomocí různých postupů upřesňovat. Jenže kromě statistiků to už většinou nikoho nezajímá. Politický a makroekonomický mainstream vidí pouze „zlaté tele“, kterým je růst HDP.

Přepočet HDP jednoho období do jiného časového období je disciplína na hranici racionálního a iracionálního. To je ovšem jen ten menší problém na začátek. Znovu si připomeňme, že HDP je celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za určité období. Všech statků a služeb. Ale při pozornějším pohledu snadno zjistíme, že každý nový statek a každá poskytnutá služba nemá na bohatství společnosti stejný vliv. Když si za kritérium zvolíme přínos jednotlivých položek HDP ke společenskému bohatství, můžeme si celý HDP rozdělit přinejmenším do tří základních skupin.

V první skupině jsou produkty a služby, o které je zájem a přirozeně získávají své nové vlastníky a uživatele, plní svou funkci a uspokojují potřeby společnosti. Jednoznačně přispívají ke zvyšování bohatství společnosti.

Druhou skupinu tvoří produkty a služby, které musely být vynaloženy na nahrazení vzniklých ztrát. Například se jedná o důsledky přírodních katastrof, průmyslových havárií, dopravních nehod, požárů… Je zřejmé, že tato část HDP „pouze“ nahrazuje bývalé (ale zničené) bohatství společnosti a společnost relativně chudne na tzv. ztrátě příležitosti. Pokud by škody nevznikly, mohla by být ve stejné výši vytvořena jiná aktiva patřící do první skupiny a mohla by zvýšit bohatství společnosti.

A třetí skupina je složená ze samých „lodí na poušti“. Mezi mediálně známé patří zvedací most přes Labe (rekonstrukce mostu v Kolíně o délce 130 metrů stála podle dnešního přepočtu 47 milionů eur, o 10 milionů více než most v Deggendorfu dokončený ve stejné době, který na překonání Dunaje potřebuje konstrukci o délce 470 metrů), ten kolínský se nezvedá a nikdy zvedat nebude, zato je zřejmě cenovým rekordmanem této kategorie v celé Evropě, cyklostezka v délce snad 1,5 km odnikud nikam za „pouhých“ 90 mil. Kč, pražská karta Opencard, mnoho miliard zaplacených za projekty na elektronizaci státní správy, které nefungují, aquapark v obci, která nemá vlastní vodovod atd., atd. Veškeré produkty, služby a investice tohoto typu bohatství společnosti jednoznačně snižují.

Z výše uvedeného vyplývá, že „růst HDP“ není synonymem pro růst společenského bohatství. Politici, vláda a odboráři si ovšem takovou pochybnost nepřipouštějí. V médiích se tak odehrává velká diskuse o zvyšování mezd. Jenže pokud se bohatství společnosti nezvyšuje, musí jít zvýšení příjmů jedněch a úkor někoho jiného. Jakých skupin obyvatel a jakým způsobem se toto přerozdělování týká?

Nejprve se pokusím odhadnout velikost skupin obyvatel podle zdrojů jejich mezd a platů.

První skupinou jsou děti a studenti ve věku do 18 a další studující do 26 let, kterých může být asi 2,2 mil. Tato skupina vlastní příjmy obvykle nemá, a její životní úroveň se odvíjí od příjmů a majetku jejich rodičů.

Druhou skupinou jsou důchodci v počtu cca 2,3 mil. obyvatel. Zdrojem důchodů jsou příjmy státního rozpočtu.

Třetí skupina se skládá z cca 0,5 mil. nezaměstnaných, cca 200 tis. rodičů na rodičovské dovolené a cca 100 tis. občanů závislých na invalidních důchodech. Podpory se vyplácejí ze státního rozpočtu.

Čtvrtou skupinou jsou zaměstnanci státu ať již přímí nebo nepřímí. Jedná se o politiky, státní úředníky, zaměstnance obcí, zaměstnance ve školství, zdravotnictví a justice, policie a armády. Podle různých zdrojů se jedná o 700 tis. až 1 mil. spoluobčanů.

Pátou skupinou jsou OSVČ. Z celkového počtu cca 900 tis. osob je živnostníků na plný úvazek cca 400 tis. osob.

Šestou skupinou jsou zaměstnanci v soukromém sektoru. Výše jejich příjmů je závislá především na ekonomické výkonnosti a tržní síle jejich zaměstnavatelů a na nabídce a poptávce na trhu práce. I zde ovšem existují velké rozdíly. Kmenoví zaměstnanci velkých a silných společností s žádanou kvalifikací obvykle udržují s úrovní mezd ve státě kontakt nebo ji určují. To platí i pro srovnatelné zaměstnance jejich nejvýznamnějších dodavatelů. Jenže ti nesmějí zdražit a tak požadují snížení cen dodávek od svých menších subdodavatelů. A ti pod silným cenovým tlakem pak často již prostor pro zvyšování mezd nemají. Obdobně působí i velké obchodní řetězce. Nejsou nuceny navyšovat mzdy základnímu personálu (pokladní, manipulanti atd.) a současně využívají svou tržní sílu k cenovému tlaku na dodavatele. Tak se vytváří okruh zaměstnanců méně silných firem, u kterých zvyšování mezd probíhá nejpomaleji nebo není žádné.

K tomu se ještě přidává fenomén, který bych nazval ekonomicky usínající oblasti. A zdaleka se nejedná jen o pohraničí. Jednou z oblastí Čech, která kdysi patřila k těm výrazně bohatším, je území ohraničené Prahou, Hradcem Králové, Jičínem a Mladou Boleslaví. Je to vidět na stavbách, jako jsou výstavné kostely, vily a zámečky, kterých je v obcích i krajině poměrně mnoho. Jenže dnes tu je problém najít slušnou restauraci, o dalších službách to platí dvojnásob. Pro ilustraci tohoto velmi nežádoucího jevu jsem z Wikipedie stáhl údaje o obci Dymokury z roku 1932 a porovnal je se současným stavem.

V obci Dymokury (1461 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, četnická stanice, katol. kostel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, autodoprava, bednář, výroba cementového zboží, cihelna, cukrář, cukrovar Děpolda Czernína, 2 obchody s dobytkem, drogerie, holič, 5 hostinců, jednatelství, hotel, 2 koláři, kovář, 3 krejčí, obchod s kůžemi, malíř pokojů, mlékárna Dymokury, mlýn Děpolda Czernína, obchod s obuví Baťa, 3 obuvníci, 3 pekaři, pivovar, 2 pokrývači, porodní asistentnka, 3 řezníci, sedlář, 7 obchodů se smíšeným zbožím, Občanská záložna v Dymokurech, stavební družstvo, výroba obuvnických svršků, 3 výroby syrečků, šrotovník, 3 švadleny, 3 trafiky, trhovec, 3 truhláři, 3 obchody s uhlím, velkostatek Děpold Czernín, 3 zahradnictví, zámečník, zednický mistr

V obci Svídnice (254 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Dymokur) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, kolář, kovář, řezník, obchod se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Svídnici, 2 trafiky

V současnosti uvádějí oficiální stránky obce Dymokury pouze 5 firem: zednické práce, opravy motorových vozidel, kovovýroba, ruční tkaní, zámečnictví

Přitom tato obec leží cca 15 km severně od Poděbrad, nejedná se tedy o žádnou českou periferii. A je celkem pochopitelné, že firmy v obdobných, ekonomicky spících oblastech, se potýkají jak s nedostatkem zakázek, tak i s nízkými cenami a nějaké výrazné zvyšování mezd zjevně nepřichází v úvahu.

Na závěr:

1. Růst HDP je z hlediska interpretace velmi problematické číslo.

2. Přesto informace o jeho růstu vyvolala okamžitě diskuze o navyšování mezd o 3 až 6 %, které se ale ve skutečnosti týká jen zaměstnanců státu (čtvrté skupiny), tedy maximálně 1 mil. zaměstnanců, jejichž zdrojem příjmů jsou veřejné prostředky.

3. Podnikatelská sféra je zatím ke zvyšování mezd celkem zdrženlivá, dá se ale předpokládat, že bude podle potřeby situaci řešit.

4. Důchodci mají očekávat průměrné zvýšení důchodu o 100 Kč, to je méně než 1 %.

Zvýšení mezd se bude týkat politiků a zaměstnanců státu, kteří jsou placení z veřejných zdrojů, poraženými jsou důchodci a část zaměstnanců soukromého sektoru, kteří nedostanou přidáno vůbec nic nebo jen velmi málo. Centrální banka uvažuje o inflaci ve výši 2%. Každé navýšení příjmů, které na tuto hodnotu nedosáhne, znamená vedle znehodnocení úspor také reálné snížení příjmů a tím i životní úrovně. Pokud odhadnu počet těchto zaměstnanců v soukromé sféře na cca 1,5 – 2 mil. a připočítám 2,3 mil důchodců, jsme na počtu cca 4 mil. spoluobčanů, kterým se životní podmínky zhoršují.

Takový stav nemůže existovat nekonečně dlouho. Ve společnosti se vytváří zásadní nerovnováha. Je úkolem ekonomie a politické reprezentace, aby dokázala popsat elementární příčiny těchto procesů a navrhnout nějaké řešení. Tím nejsou ani státní dotační programy na rozvoj oblastí (ty často končí v podobě předražené cyklostezky odnikud nikam), ani zvyšování minimální mzdy, které především v oblastech ekonomicky spících další pracovní místa zlikviduje. Očekávat, že politici dají přednost řešení opravdového problému před zvyšováním vlastních příjmů, je dnes utopie. Jenže pokud si s tím neporadí establishment, vyřeší se to samo. Příkladů z historie je nespočet.