Jsou to již dva roky, co se musí výrobci elektroniky a zákazníci vypořádávat se směrnicí Evropské unie RoHS o zákazu použití škodlivých látek, hlavně olova, v elektronice. Den 1.7 2006 ale neznamená definitivní konec používání olovnaté pájky. V důležitých odvětvích jako je letecký, lékařský a vojenský průmysl byla udělena výjimka.

Proč byly tyto výjimky vůbec uděleny? Je to proto, že směrnice byla vydána ve chvíli kdy nebyla rovnocenná náhrada za olovnatou pájku. Ta totiž představovala technologickou špičku díky svým mechanických vlastnostem i nízkou teplotou tání. Teprve teď se hledají vhodné bezolovnaté pájky, které by se jejím vlastnostem vyrovnaly. Běžná olověná pájka Sn63Pb37 má teplotu tání 183°C. Nové slitiny jako například Sn96Ag4 mají teplotu tání o 40°C vyšší. Je tedy potřeba většího množství dodané energie na roztavení pájky . Příkladem mohou být nové typy páječek na trhu, které mají výkon 80W oproti doposud běžným 50W a také vyšší nastavitelnou teplotu. To vede k vyšší energetické náročnosti a tedy i vyšším emisím CO2 oproti stavu před směrnicí RoHS. Je potřeba zajistit přesnější regulaci teploty, používá se ochranná atmosféra dusíku. To všechno vedlo k značným investicím v průmyslu na nové vybavení a tedy i k vyšším cenám spotřebního zboží.

Mohlo by se zdát, že jde pouze o problém investování do nových technologií výměnou za menší kontaminaci přírody olovem. Ale dalším negativním rysem nové technologie je její menší životnost a nespolehlivost. Olovo v pájce zaručovalo její pružnost a plastičnost. Nové pájky mají křehké spoje a nesnášejí vibrace. Zvláště při pájení těžších součástek časem dojde ke vzniku „studeňáku“ či k vydrolení a upadnutí spoje. Starší součástky, které nejsou Pb-free zůstávají nepoužitelné, neboť pokud dojde ke kontaminaci bezolovnaté pájky olovem vzniká mechanicky nespolehlivý spoj. Díky vyšší teplotě při pájení dochází i k vyššímu namáhání součástek. Z mnoha ohlasů odborníků z mého okolí je vidět jediné – spotřební zboží vyrobené podle RoHs má výrazně kratší životnost a po skončení záruční doby prakticky nemá cenu je opravovat. Posledním zoufalým činem pak bývá jen ofoukání desky horkovzdušnou pistolí.

Normu prosazovaly firmy jako Philips, které již měly potřebnou technologii zavedenou a konkurenti tak byli rychle v nevýhodě. Po nabytí účinnosti dané normy mnoho firem rozprodávalo starší vybavení s tím, že rezignovalo na vlastní osazování spojů. Velké firmy, které si normu v Bruselu zaplatily, mohly být spokojeny.

Zákazník má tedy k dispozici výrobek, který je dražší, s menší životností a vyšší poruchovostí. Není žádným tajemstvím, že současné spotřební zboží má často životnost jen 2-5 let. Kde je potom šetrnost k životnímu prostředí? Zvýší se výroba zboží, které půjde za pár let do popelnice. Malé firmy musí platit značné sumy na změnu technologie, která je horší než předcházející. A to všechno díky nesmyslným příkazům z Bruselu který vyžaduje papír a normy na všechno. Dnes není možné z firmy například získat vyřazené měřící přístroje. Každý přístroj musí mít zaprotokolováno, že byl ekologicky zlikvidován. A ta ekologická likvidace? Často jde pouze o papír, který musí vyvolená firma vlastnit, aby pak na svém dvoře rozprodávala vyřazené zařízení nebo je odvezla na normální skládku. S nějakou ekologickou likvidací si hlavu neláme.

Bezolovnaté pájení představuje směrnice EU v jejich nejčistší podobě – cílem je uspokojit velké nadnárodní koncerny, zvýšit výrobu zařízení které by nebyly potřeba a nechat vzniknout mnoha zbytečným úřednickým místům, která kontrolují plnění směrnice. Zavedení směrnice znamenalo značné náklady, které mohly být použity třeba na výzkum, vzdělání či infrastrukturu. Firmy pak mohly více peněz investovat do rozšíření výroby a konečně i na mzdy zaměstnanců. Přitom normy by měly znamenat v první řadě garanci kvality a spolehlivosti. Žel, EU převrací logiku v zájmu lobbingu.