Centrální bankéři nás neustále bombardují záplavou apokalyptických představ, že milovaná inflace bude nahrazena zabijáckou deflací. Pak budou lidé odkládat nákupy a čekat, že se vše zlevní. Výrobci nebudou mít odbyt a ekonomika se zhroutí. Upřímně řečeno, neznám člověka, který by odkládal nákup potřebných bot nebo si odříkal nákup jídla či pořízení domu z jiného důvodu, než že na to nemá. Když mám děravé boty, asi nebudu čekat, až zlevní, a peníze zatím sušit ve slamníku.

V úvaze o tom, zda jsme chudí nebo bohatí, jsem napsal, že bohatství vzniká jako přebytek získané energie proti té, kterou jsme na to museli vynaložit. V průběhu života se každý člověk dostává nejméně do tří rolí. Na počátku je zcela závislý na svých předcích, ve středním věku je motorem tvorby bohatství a na sklonku života část bohatství obvykle spotřebovává. Důležité je také to, jestli se o něho starají jeho blízcí, společnost anebo spotřebovává vlastními silami vytvořené přebytky. V současnosti je v našem kulturním prostředí naivní spoléhat se na rodinu (čest výjimkám), a tak jsou ve hře důchody z průběžného systému (které mimochodem zavedl kancléř Bismarck na konci 19. stol. pouze pro státní zaměstnance, a to od 60 let věku, kterých se tehdy dožil málokdo) neustále právem zpochybňované demografy. A pak vlastní úspory. Logicky by měl každý považovat za nejjistější vlastní úspory. Jenže tady hned narazíme na problém vydávání nekrytých peněz - inflaci.

Uvedu jednoduchý příklad. Pět lidí vytvoří hodnotu v ekvivalentu 5 koláčů a každý získá jako protihodnotu poukázku v nominálu 1 měnová jednotka. Každému pak patří podíl na bohatství v podobě 1 koláče. V období, než půjdou svoji poukázku uplatnit, je však vydáno dalších 5 poukázek, také v nominálu 1 MJ, ačkoli žádná nová hodnota nevznikla. Způsob distribuce poukázek způsobí, že se všech 5 nových dostane do rukou jediné osoby. Na 5 koláčů je náhle 10 poukázek. Jedna osoba za 6 poukázek získá 3 koláče, 4 osoby si pak mezi sebe rozdělí zbývající 2 koláče. Výsledkem je, že ti, ke kterým se nekryté poukázky nedostaly, o polovinu svého nároku přišli a jeden získal trojnásobek.

Tento modelový příklad ukazuje dvě věci. Jednak to, že peníze, které jsou dnes ve skutečnosti jenom poukázkami na hodnotu, jsou dále neustále znehodnocovány (za stejnou nominální hodnotu dostanete po čase polovinu koláče) a za druhé ukazuje mechanismus, kterým se při nerovnoměrné distribuci vydaných nekrytých peněz přesouvá bohatství od jedněch ke druhým.

Použitý příklad s koláči je přesnou interpretací experimentu, který jsem provedl v období 1995 – 2011.

V souvislosti s první vlnou kupónové privatizace jsme byli masírováni propagandou, která se dala interpretovat tak, že vzniká finanční perpetuum mobile na základě rozdávání kuponových knížek, a že se všichni staneme bohatými rentiéry. Začal jsem pochybovat a pro ověření svých pochyb jsem vytvořil experiment. Do největšího podílového investičního fondu v ČR, Všeobecného investičního fondu České spořitelny, do kterého podle mého odhadu investovaly statisíce lidí formou nákupu podílových listů, jsem vložil 96 tis. Kč. Byl jsem rozhodnutý nechat tyto peníze k dispozici správci fondu bez jediného zásahu po dobu nejméně 10 let a poté výsledek vyhodnotit. V průběhu těchto let se z jednoho příliš široce zaměřeného fondu staly fondy tři, nominální hodnota všech podílových listů se ale měnila jen nepatrně. V roce 2008, před finanční krizí, byl nominál 98 tis. a v roce 2011 už jen 93 tis. Kč. Přitom inflace podle ČSÚ v období 2011/1995 byla 97,8 %. Pro zachování reálné hodnoty majetku měla být nominální hodnota investičních podílových listů nejméně 190 tis. Kč.

Co se tedy v období sledovaných 16 let dělo? Zatímco statisícům lidí, uvedeným v omyl nesmyslnou mediální masáží, správce fondů znehodnocoval jejich majetek, svým akcionářům vyplácel miliardové dividendy. Model s koláči je zjednodušený o to, že nepracuje s povinností správce investičních fondů zhodnocovat peníze svých podílníků, které sám deklaroval. Zachování jejich kupní síly v dlouhodobém horizontu by navíc mělo být naprostou samozřejmostí.

Úmyslně jsem se vyhnul situaci, kdy dáte bance k dispozici své peníze formou vkladu na běžný účet a ona je využívá k vydělávání dalších peněz, o které se ovšem se vkladatelem nedělí. Naopak samotný vklad ještě sama postupně formou nejrůznějších poplatků přesouvá z vlastnictví vkladatele do vlastnictví svých akcionářů.

Před námi (a to se týká i čerstvě narozených) tedy stojí otázka, jak se zajistit pro případ nebo dobu, kdy budeme muset vlastní zápornou bilanci příjmů a výdajů krýt čerpáním svého uspořeného majetku - ze svého akumulovaného bohatství.

Bohatší část společnosti má určitou šanci nakoupit si takové statky, jejichž budoucí prodejní cena bude blízká reálným cenám současným. Jejich bohatství tedy zůstane v jejich vlastnictví. Jenže důležitější je jiná otázka. O jakou část svého majetku přijdou nízkopříjmoví a chudí během svého spoření? Kolik středněpříjmových lidí se vlivem stejného mechanismu stane nízkopříjmovými a chudými?

Na otázku, zda bohatneme nebo chudneme, se zdá být odpověď jasná. Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Reálné příjmy chudnoucí části obyvatelstva dokonce několik desítek let klesají. Inflace ve spojení se způsobem distribuce nekrytých peněz je zřejmě tím největším druhotným přerozdělovatelem majetku, který se (kromě válek, revolucí apod.) v dějinách vyskytl. Bída a existenční nejistota vždy vyvolává ve společnosti napětí. A dějiny si vždy našly způsob řešení významných nerovnováh. Například války, revoluce…