(Samozřejmě s dobrými úmysly)

To, co nyní předvádějí vlády v USA a v Evropě, ale i v Rusku, není žádná realizace záchranného plánu, ale jen zrychlení toho, co tyto vlády bez rozdílu jsou-li levicové, středové nebo pravicové dělají již několik posledních desetiletí - bezuzdně utrácejí peníze daňových poplatníků a zadlužují státní rozpočty a tudíž státy nad míru, která je mimo jakékoli chápání. Dech beroucí částky pumpované v současné době do bankovního sektoru doprovázené mantrou "záchrany" a "zklidnění majitelů účtů" je jenom projevem hysterie politiků, kteří se tváří, že pečuji o voliče a jejich peníze (to v lepším připadě) anebo (v horším případě) prolobbovaným zásahem do fungování tržních mechanismů. Mluví-li Sarkozy o konci laissez-fairismu, pak blábolí, protože nic takového přinejmenším od prvních protikartelových zákonů a nejdéle od politiky New Deal prezidenta F.D. Roosevelta dávno neexistuje. Hovoří-li se o soumraku kapitalismu, pak jde již opravdu o drzost (H. Paulson) a hulvátství nejhrubšího zrna. Bankovní systém je přece regulován a jediné, co je nutno zdůraznit, je, že nejspíš dostatečně. Jenže jiná je otázka, jak je regulace prováděna. Honba za ziskem není chybou systému (každý zisk chce a sní o něm). Chybou je, že namísto toho, aby již dříve a nyní především všichni ti chytráci z vedení bank ověšení tituly věhlasných universit a MBA, kteří po léta oblbovali sebe i jiné vidinou nekončících růstů zisků z finančních investic, všemožných "sofistikovaných" derivátů a nemovitostí padli na celém světě na hubu a už si nikdy (bez ohledu na to, zda se dopustili kriminálních činů a budou pohnáni před soudy) nemohli ani cvrnknout v instituci, kde se hospodaří s cizími penězi a majetkem, nyní vedou lobbistická tažení a noční jednání s vládami o sanaci toho, co sami dostali do obrovských potíží svojí nezodpovědností. Že se vládám bude hodit současný stav k ještě větší regulaci a provázání států se světem finančních institucí a z toho plynoucích větších korupčních tlaků, to je jisté a tomu neodolá ve jménu světlých zítřků nejspíš nikdo.

Když J. Švejnar předevčírem v televizi hovořil o tom, že americké nalití peněz do bankovního systému a zestátnění povede paradoxně především ke zklidnění situace, mýlil se. Nic takového na burzách nenastalo, protože nikdo neví, co se stane a nikdo neví, zda a pokud ano, pak kde nastane panika a run na první banku, který - až ho nějaký chytrák z novin pěkně opentlí senzačními titulky - se povalí dál jako tsunami. Tady hraje tolik faktorů, že kdokoli tvářící se jako ten, kdo ví jak na to a jak dávkovat intervenční injekce ze státních peněz, lže; pak ale platí, že kdokoli i přes tuto nejistotu začal s takovým rozhazováním, je lotr a padouch. A těch tady máme ve vládách celého světa pěkné množství. Cokoli stát zachraňuje, zachraňuje jednak draze, jednak neefektivně a především z cizího. Vulgárně řečeno, kdo viděl naposledy nějakého politika platit něco ze své šrajtofle, ať se s ním potkal kdekoli? Platí sekretariáty partají a úřady vlády a ministerstev, a to kdekoli na světě, ale jak jde o to předvést se jako zachránce, tak z cizího se utrácí parádně a na veliko.

Jediné, čeho se dosáhne bude, že
a) si banky a jejich bankéři zvyknou definitivně na to, že je vždy někdo zachrání, když si o to jen řeknou a trochu to přibarví (holiči či zámečníci například, kteří žádnou záchranu nikdy nedostanou, by měli zpozornět)
b) bankéři budou v pohodě, protože jich se to přece netýká
c) ratingové agentury lhoucí již léta o zdraví bank a fondů jakbysmet
d) ozdravný proces insolvencí vedoucí k zániku nezdravého a přežití vyléčitelného bude jednak zpomalen (ne-li leckde znemožněn) a jednak deformován, takže vyléčení nikdy nebude úplné, protože politici do toho vnesou své lidové a nikdy nekončící badatelství.

Dobře bychom si měli všimnout, co dělá W. Buffet: ten rozvážně bez vyšilování investoval velký balík do hodně nemocného obra G. Sachs, té banky, z jejíhož lůna přišli lidoví badatelé v oboru finance do Clintonovy vlády, aby tam jako jedni z mnoha na celém světě například zaseli sémě zkázy, jehož plody jsou nyní připraveny ke sklizni. To je přesně to, co se má stát, a ne garantovat nemožné: 100% vkladů. Proboha, z čeho to chtějí zajistit, kdyby na to došlo? To netrápí ani Paulsona, ani Merkelovou, o Paroubkovi nemluvě, protože ten již jako oranžový čertík vyskočil. Dominový efekt v eurozóně, vyvolaný těmito nezodpovědnými kroky a nutící další státníky ke stejnému, ať chtějí nebo nechtějí, je jen dalším důkazem toho, že co si separátně a sobecky vyřeší silné Německo či Francie, zasáhne i ty, kteří nic takového dělat v úmyslu nemaji. To je jen další důvod pro to, nedělat z přístupu k euru závody, jak to udělal Fico a jak by to rád udělal udata Paroubek, ale o důvod víc postupovat v tomto procesu s klidem a rozvahou. A úkolem pro vládu ČR je především odolat lákání zbavit ukládání peněz do bank a fondů 100% garancí aspektu nutných rizik, které jsou spojeny s jakýmkoli investováním potažmo s jakoukoli lidskou činností. Uvidíme, zda to dokáže.