28.3.2024 | Svátek má Soňa


EKONOMIKA: Vítězové rozpočtu

3.10.2016

Redaktoři HN Martin Ťopek a Markéta Šreibrová dne 22. 9. 2016 uvedli svou stranu (ze které jsem opsal i její titulek) takto: „Vláda schválila státní rozpočet na příští rok. Počítá se s růstem ekonomiky i lepším výběrem daní. Proto se rozhodla, že rozdá více peněz státním zaměstnancům i důchodcům.“

Dlouhodobě s obavami sleduji fenomén rozvírání nůžek mezi chudými a bohatými jak v příjmech, tak i v majetku. Zařazení důchodců mezi vítěze rozpočtu mne zaujalo. Mezi nízkopříjmové a chudé spoluobčany značná část důchodců docela jistě patří. Je to podle mého názoru jeden z projevů selhávání naší společnosti. A najednou taková dobrá zpráva?

Autoři do přehledu zahrnuli tyto kategorie: Lékaři a sestry dostanou přidáno 10 % (2500 až 4000 Kč), policisté a hasiči budou mít platy o 5 % (1155 až 1330 Kč) vyšší, učitelé dostanou přidáno 8-10 % (cca 2000 Kč), úředníci o cca 5 % (1100 až 2250 Kč) a mají stoupnout i jejich počty, pracovníci v kultuře 5-10 % (1240 Kč) a důchodci dostanou přidáno 308 Kč. Všechna tato čísla jsem z článku poctivě opsal. Je příznačné, že u důchodů údaj o procentuálním zvýšení chybí. Nehodil by se. Oněch 308 Kč totiž představuje navýšení průměrného důchodu (11 422 Kč) o pouhá 2,7 %. Ti nejchudší tedy dostanou přidáno nejméně jak v absolutním, tak i v procentuálním vyjádření. A nůžky se dále rozvírají.

Shodou okolností jsem zaregistroval i článek na Novinky.cz „Ceny nájmů rostou rychleji než důchody, seniorům hrozí zadlužení“. Je zde zajímavá informace, podle které se ceny nájmů v Praze zvýšily mezi lety 2006 až 2012 cca čtyřikrát (ze 37 Kč /m2 na 150 Kč /m2), přitom důchody rostly jen 1,3krát. Protože nájmy a obecně náklady na bydlení, potraviny a léky představují ve spotřebním koši většiny důchodců zcela zásadní položku, nejsou informace o vývoji inflace vypočítané ze zcela jiného spotřebního koše pro tuto skupinu obyvatel relevantní. Inflace nízkopříjmových spoluobčanů (nejen velké části důchodců) je vysoká a zvýšení příjmu o necelá 3 % ji podle mého názoru nepokrývá.

Jedná se o fenomén, který narůstá do rozměrů, kdy už může i relativně málo významná událost spustit ve společnosti proces, který by mohl vyústit do těžké krize. Proč? Již před několika lety byla publikována informace, že až 40 % domácností v Česku žije od výplaty k výplatě, mimořádný výdaj ve výši 5 000 Kč je pro tyto domácnosti těžko řešitelný a mnoho z nich pak také končí v dluhové pasti. Další snižování reálných příjmů této skupiny obyvatel tak ohrožuje stabilitu celé společnosti.

Osobně tyto jevy považuji za závažné selhávání celé společnosti, především ale vládnoucí politické ekipy a aktivistů všeho druhu. V celých dějinách existovala morální povinnost lidské komunity postarat se o své staré příslušníky. Vždyť právě oni nám dali život a připravili nás na něj. Základem takové péče byla rodina, případně obec. Ve středověku se tak vyvinulo domovské právo, které trvalo celá staletí a jeho zánik souvisí se vznikem průmyslové společnosti. Rozpad rodinných vztahů a vazeb, tlak na atomizaci společnosti, na individuální právo každého na cokoli bez jakýchkoli povinností tento proces dále akceleruje. Jenže společnost bez základních a společně sdílených hodnot se stává shlukem vzájemně nekompatibilních jedinců. Dnes jsme v situaci, kdy značná část veřejnosti je schopná uvažovat pouze v kategorii individuálních práv a svých nároků, představa kolektivně sdílených hodnot spojených s osobními závazky příslušníků komunity (rodiny, národa) už je ale mimo jejich sobecký svět. Přesto si myslím, že alespoň povinnost postarat se o staré spoluobčany by nás neměla rozdělovat. Jedná se o morální závazek, základní mravní imperativ.

Leckdo mi může namítnout, že se má každý postarat sám. To je jistě principiálně správné, přesto ale každé uspořádání společnosti nabízí jiné šance jinému počtu občanů, a tak se pojďme podívat na naše současné možnosti.

Během svého aktivního života můžeme zbohatnout a ve stáří si užívat život zajištěný velkým majetkem a výnosy z úspěšných investic. Komu se to podaří, nemá problém. Ale z logiky věci vyplývá, že to není obecně uplatnitelné doporučení pro každého. Běžní zaměstnanci státu i v soukromé sféře se k majetku v řádech alespoň desítek milionů Kč obvykle poctivým způsobem nedostanou. Takže se to týká jen relativně malé skupiny obyvatelstva.

Další možností pro obyvatele s průměrnými a vyššími příjmy je (kromě menších investic) důchodové připojištění. Zde si ale dovolím tvrdit, že v současnosti jsou investice fondů spravujících takto shromážděné prostředky velmi problematické a rizikové bez ohledu na to, že se politici, centrální bankéři apod. tváří, jako by bylo vše v pořádku. Není. Jedním z důkazů, které jsem si sám opatřil, byl můj pokus s investicí do podílového fondu ČS a.s. V roce 1995 jsem koupil podílové listy za 96 tisíc Kč s tím, že veškerou aktivitu spojenou se správou mé investice ponechám fondu a investici nebudu po celou dobu nijak ovlivňovat. V roce 2008 (před „Velkou recesí“) byla nominální cena investice 98 tisíc Kč, v roce 2011 již jen 93 tisíc Kč. Přitom inflace v období 1995 až 2011 dosáhla hodnoty cca 102 %. Mou investici tedy fond reálně znehodnotil o polovinu. Pokud někdo například spoří v měsíčních platbách, tato skutečnost se zamaskuje tím, že nominál úspor neustále roste. A jen málokdo je schopen si s pomocí komplikovaných nástrojů matematiky znehodnocování svých úspor vypočítat. Takže spoření ve fondech rozhodně není optimálním nástrojem pro zajištění pohodového stáří tím spíš, že investice těchto fondů do dluhopisů předlužených států nesou riziko totálního krachu celého systému.

A pak tu máme průběžný systém. Primárně vychází z toho, že jeho zdrojem financování jsou příjmy z tzv. sociálního pojištění placeného zaměstnavateli, podnikateli a zaměstnanci. Ve skutečnosti se o žádné pojištění nejedná, je to jen nesprávně pojmenovaná daň z práce. Takto nastavený systém je ale cestou do slepé uličky. Zdanění práce je v naší zemi mimořádně vysoké a počet pracujících obyvatel se vůči příjemcům důchodů neustále zmenšuje. Pokud si dobře vzpomínám, první debaty na téma změny systému důchodového zabezpečení začaly už v devadesátých letech a dodnes víme jen to, že kdo se bude spoléhat jen na takto nastavený průběžný systém, v budoucnu nejspíš zemře hladem jako bezdomovec. Takových lidí není málo. Vezmeme-li v úvahu oněch ohrožených nízkopříjmových 40 % domácností a odečteme-li od nich cca 1/3 lidí pobírajících k důchodu ještě další příjmy, zbývá cca 1,5 milionu nízkopříjmových důchodců a dalších cca 2,5 milionu lidí v nízkopříjmových domácnostech. Doporučovat těmto spoluobčanům, že mají spořit nebo investovat, by mohl asi jenom naprostý ignorant.

Dost věcí je tu špatně. Ta nejdůležitější spočívá v tom, že od příjmů státního rozpočtu striktně odděluje tzv. sociální pojištění a vyhlašuje je za jediný zdroj financování důchodového systému. Porovnejme tento přístup například s financováním zdravotnictví. Také zde je deklarováno a vybíráno „zdravotní pojištění“, které je sesterskou daní z práce k „sociálnímu pojištění“. Jenže do systému zdravotnictví prostřednictvím „zdravotních pojišťoven“ (ve skutečnosti správců veřejných prostředků analogických ke správě sociálního pojištění) vedle finančních prostředků z tzv. zdravotního pojištění přispívá i stát formou plateb za státní pojištěnce. A to jsou peníze z ostatních vybraných daní. Na rozdíl od důchodového systému jsou tak příjmy zdravotního systému podporovány všemi druhy daní.

A tak vidíme, že všichni státem placení zaměstnanci uvedení ve shora citovaném článku pro růst svých příjmů využívají všechny příjmy státního rozpočtu a záleží jen na politické vůli vládnoucí koalice. Na rozdíl od nich pak mají příjemci důchodů zvýšení svých příjmů limitované zákonem o důchodovém pojištění. V jejich důsledku bylo loňské zvýšení 40 Kč, tedy cca 0,37 %, v letošním rozdávačném roce je to 308 Kč, tedy 2,7 %. V obou případech mnohem méně, než ostatní příjemci plateb ze státního rozpočtu.

A z vítězů rozpočtu se náhle stávají jeho poražení. Společnost ignoruje svou morální povinnost postarat se o ty, kteří se o její prosperitu zasloužili.

Ukončit svou úvahu s tímto konstatováním bych však považoval za projev hlubokého pesimismu. Jsem totiž přesvědčený, že vhodné řešení existuje.

Takže na závěr pár poznámek.

Ø Centrální banka se snaží podporovat inflaci a to - bez ohledu na její výsledky - jednoznačně působí proti úsporám. Proč bychom měli věřit nějakým důchodovým fondům, které nakupují dluhopisy se záporným výnosem? Když se k této ztrátě ještě přidají náklady na správu vkladů, je výsledek tristní.

Ø ČNB se snaží podpořit poptávku tiskem a zlevňováním peněz a věří, že komerční banky nacpané levnými penězi budou financovat podnikatelské projekty. Jenže banky vhodné projekty hledají jen těžko, peníze se tedy přesouvají do finančního sektoru a vytvářejí zde bubliny stejně jako v sektorech luxusního zboží a nemovitostí.

Ø Důchodový systém je ohrožen demografickým vývojem i vývojem na finančních trzích. Tyto problémy vedou některé inovátory k nápadům typu nepodmíněného základního příjmu nebo hovoří o tzv. vrtulníkových penězích.

Ø Státní rozpočet je nenažraný Budulínek i v oblasti daňového zatížení práce. Jen málo lidí ví, že pokud chtějí dosáhnout na cca 20 tisíc čistého měsíčně, pro zaměstnavatele se jedná o náklady téměř 40 tisíc Kč.

Ø Opuštěním představy o sociálním a zdravotním pojištění jako jediném zdroji prostředků financování důchodového a zdravotního systému, které tak stejně ve skutečnosti nefungují, by bylo možné výrazným způsobem přehodnotit celý daňový systém.

Ø Soustava daní by pak byla maximálně otevřená možnosti minimalizovat daňové zatížení aktivit v oblasti výroby, obchodu a služeb.

Ø Dalším krokem by bylo navázání průměrného důchodu na průměrný plat některé z významných skupin placených ze státního rozpočtu. Mohlo by se jednat o státní úřednictvo nebo například soudce.

Reálný růst důchodů bude mít na koupěschopnou poptávku daleko větší vliv než zvyšování příjmů vrcholných zaměstnanců státu. Navíc se projeví i mimo ekonomická centra státu v oblastech, kde dochází k útlumům jakékoli ekonomické činnosti a vylidňování celých oblastí. Nastartování lepšího rozložení poptávky po drobných obchodech, službách a řemeslech na celou oblast státu by mohlo přispět i ke zvyšování extrémně nízkých mezd v tzv. „ekonomicky spících oblastech“ a zpomalit nebo postupně i zcela zastavit stěhování celého národa do několika málo ekonomicky významných center.

A především, a to opakuji, spravedlivé nastavení systému důchodového systému má i nesmírně důležitý mimoekonomický efekt. Tím je naplnění morálního závazku nových generací vůči generaci rodičů a prarodičů. Směšné? V pragmatických kalkulech možná ano. Ale společnost není schopná regenerovat svou vlastní vitalitu bez mezigenerační solidarity. A to v obou směrech, jak rodičů vůči potomkům, tak i dětí vůči rodičům a prarodičům.

Jde o to, jestli se v turbulentních dobách, které se dají brzy očekávat, zformuje taková politická síla, která si tento problém uvědomí a začne ho doopravdy řešit.