EKONOMIKA: Unie v pasti vlastní unifikace
Rozdíly v efektivitě
Právě v oblasti zemědělství jsou přitom rozdíly v efektivitě nebo například v některých nákladech na zemědělskou výrobu mezi státy EU nejen v řádu desítek procent, ale doslova v mnohonásobcích. Tyto rezervy řada zemí, i díky obavám z agresivity místních agrární lobby, vůbec nesděluje svým občanům, mezi nimi i ČR. Přestože srovnávací data jsou známa a zcela jednoznačně z nich vyplývá, že takzvaná Společná zemědělská politika (SZP) nejenže vůbec společná není, ale dokonce ani být společná nemůže. Mnoho zemí zaostává zejména v efektivitě a pokud si to její reprezentace nepřiznají, udržují tím vlastní podnikatele v nemotivačním stadiu něco změnit. Jediné, co se pak změnit opravdu požaduje, je míra dotací. Například na stejnou absolutní výši pro všechny zemědělce v EU na každý srovnatelný (třeba zemědělské půdy) hektar obdělávané země.
Unifikovat dotace bude ale velmi obtížné. Poněkud vhodnější sousloví pro možné řešení jsou přitom "spravedlivé dotace", rozhodně lepší než "stejné" dotace". Problém je ale v tom, v čem má spočívat ona spravedlnost. Protože v jednotné, unifikované platbě zřejmě spravedlnost nebude. Ono to totiž nejde. Demonstrovat je to možné na mnoha příkladech, zůstaňme ale u dvou, docela do očí bijících, nepříliš známých, ale přesto ilustrativních příkladech obrovských rozdílů ekonomických vstupů a výstupů ze zemědělství v jednotlivých zemích.
Začněme výstupy, tedy tvorbou přidané hodnoty v jednotlivých zemích v eurech na hektar. Ta je v ČR bez dotací 49 eur, po Irsku druhá nejnižší v EU, přičemž na Slovensku je to 182 eur, v Maďarsku 211 eur a v Polsku 272 eur, ale ve většině zemí staré patnáctky kolem 500 eur a v Nizozemí 3 302 eur na hektar. S dotacemi činí pak přidaná hodnota v ČR v průměru 206 eur na hektar, na Slovensku 306, Maďarsku 350, v Polsku 389, ve starých zemích v průměru 700 až 800 eur a v Nizozemí 3 752 eur. A to je před Nizozemím ještě v obou kategoriích naštěstí nepatrná Malta, vždy nad hranicí 5 500 eur. Z uvedených čísel mimo jiné vyplývá míra závislosti zemědělců na dotacích. Zatímco pro Nizozemí představují podpory v zásadě marginální položku v celkové přidané hodnotě téměř 4 000 eur na hektar, v ČR tvoří podpory tři čtvrtiny vytvořené přidané hodnoty - bez podpor by naši zemědělci velmi brzy zkrachovali.
"Spravedlivé" dotace
Jako příklad zcela rozdílných vstupů může naopak sloužit nájemné. To je v ČR, abychom opět zůstali u nás, v porovnání s řadou zemí až pětinásobně nižší. Například v Rakousku platí zemědělci za pronájem půdy o 287 % více, ve Francii o 356 %, v Dánsku o 380 %, v Německu o 400 %, v Itálii o 488 % a v Nizozemí o 555 % vyšší nájemné než v ČR. V některých členských zemích je výše nájemného dokonce vyšší, než jsou přímé platby na hektar, u nás ale tvoří pouze 13 % z přímých dotací. Nižší nájemné platí kromě ČR v rámci EU v porovnání s výší dotací již jen zemědělci na Slovensku, a to zhruba 10 %.
Vymyslet za této situace spravedlivé dotace bude jistě oříšek, ať již budou směrovány na jakékoli, i bohulibé (veřejné) účely. Je totiž evidentní, že stejná suma bude mít v každé zemi naprosto jinou váhu. Když ale naopak suma stejná nebude, budou to minimálně nové členské země považovat za křivdu. Z této pasti tak není úniku. Připusťme ale, že minimálně na nějaké účely zemědělci v EU stejnou sumu dostanou, rozhodně se o takových možnostech diskutuje. Výsledná unifikovaná platba pak bude lecčíms, ale jistě ne univerzálně stejnou mírou podpory. Což je zvlášť pikantní zejména v zemědělství honosícím se názvem společné politiky. Má ovšem taková unifikace za naprosto odlišných podmínek zemědělství (v případě Řecka odlišného výkonu ekonomiky) vůbec smysl?
Ničení konkurenceschopnosti
Past unifikace a jistý rozkladný prvek současné unifikované politiky EU lze v poslední době sledovat ještě na potravinářství. Spotřebitelé jsou stále více znechuceni potravinářskými "eurovýrobky" (pro ČR je typické zejména negativní vnímání stejně chutnajících, vypadajících a nepěnících europiv) jako plodu integrujících se, koncentrujících se a identitu smazávajících průmyslových výrobců. Označování produktů sloganem "vyrobeno v EU" pak našince spíše štve, než aby jej popouzelo k evropanství.
Potravinářští spasitelé lidstva navíc vymýšlejí v evropských institucích stále nová a nová povinná značení potravin, jejichž jediným výsledkem je, jak prokázal mezinárodní průzkum v rámci EU, že zákazníci údajům nerozumí a raději je ani nečtou. Nové unifikované údaje a předpisy ničí konkurenceschopnost výrobců i zemědělců. Hlavně ale otravují lidi a populistickým politikům poskytují alibi pro často zaslouženou, ale někdy i nezaslouženou kritiku Bruselu. V množství předpisů je přitom obtížné identifikovat, za co může formulace původem z EU a co k tomu dotvořil kreativní národní úředník.
To vše nemůže trvat donekonečna, byť, jak známo, kapři si sami rybník nevypustí. Jakékoli řešení bude totiž zcela jistě působit rozkladně a první signály týkající se budoucnosti zemědělství už přicházejí. Pravda, zemědělců je v EU jen pár procent, takže na zásadní revize míry unifikovatelnosti teoreticky marginální skupina lidí. Jenže po vyprodukované zemědělské surovině následuje výroba potravin, které konzumují všichni - a Brusel tak může mít proti sobě masu z nejmasivnějších - své spotřebitele.
Nic nepomůže (nebo zatím příliš nepomáhá) ani apel na vyšší kvalitu potravin původem z EU za situace, kdy přibývá zmíněných eurovýrobků, ale kdy také rostou dovozy potravin z mimoevropských teritorií. Možná nevyráběných s tak dojemnou péčí o chřástaly, ale levněji. Je mi samozřejmě líto chřástalů, ale většině, i poučených evropských spotřebitelů, to asi bude při pohledu do peněženky jedno. Tak či tak se zdá, že EU nemusí až tak ničit či reformovat problémy eurozóny, ale naopak míra, struktura a objem zemědělského penězovodu, představující v současné době a podle předpokladů i po roce 2013 největší bruselské výdaje do nějakého resortu. Jestli to nakonec nebude právě proto.
Převzato z newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku CEP se souhlasem redakce
Autor je agrární analytik
