Vlastnické propojení zemědělců a zpracovatelů

Jednou ze specifik našeho agropotravinářského trhu je skutečnost, že zemědělci nevlastní žádné významné zpracovatelské kapacity – tedy podniky, které z jimi vyprodukovaných surovin vyrábějí příslušné potraviny. Díky tomu nemohou dostatečně efektivně ovlivňovat ani ceny, ale ani odbyt své produkce a ani strukturu vyráběných potravinářských výrobků. V zahraničí je přitom docela běžné, že tamní zemědělci některé mlékárny, jatka nebo pekárny vlastní, takže snahy o to mít takové podniky i u nás jsou logické a objevují se po celé polistopadové období. Nejnověji je oživil v posledních dnech Zemědělský svaz ČR, který deklaroval úmysl zemědělců postavit si v ČR svou mlékárnu, případně koupit některou z té zhruba čtyřicítky stávajících.

Myšlenka je to obecně strategicky správná, mimo jiné proto, že by výsledkem byla výroba prokazatelně českých potravin z prokazatelně českých surovin, neboť by nedávalo logiku, aby zemědělci zásobovali svůj vlastní podnik produkcí ze zahraničí. Bylo by také zřejmé, že v takovém případě by na území naší země zůstala veškerá přidaná hodnota vytvářená při výrobě potravin, což je mimochodem přetrvávající a spíše rostoucí problém našeho zemědělství a potravinářství – ČR stále více vyváží zemědělské suroviny a stále více dováží zpracované výrobky v podobě potravin. S dostatkem mléčné suroviny by navíc nebyl žádný problém – ČR je v produkci syrového mléka, zůstaneme-li u této komodity, dlouhodobě přebytková, takže mléka vyrábí více, než spotřebuje. A konečně, jak už bylo řečeno, vlastnictví mlékárny (nebo potenciálně jakéhokoli potravinářského podniku) by bylo standardním prvkem v rámci struktury podniků vyrábějící potraviny obdobně, jako v jiných zemích EU nebo třeba v USA.

Základní otázkou ale je, kolik by vybudování takového zemědělsko -zpracovatelského podniku mělo stát. Aby měl totiž takový projekt pro skupinu zemědělců nějaký odbytový význam, muselo by jít podle nich minimálně o středně velkou až velkou mlékárnu s kapacitou denně zpracovat nejméně milion, spíše však ještě více litrů mléka denně. To ovšem obnáší investice v řádu jednotek miliard, což je částka, kterou těžko dají naši zemědělci dohromady. A vzhledem k tomu, že se ziskovost v mlékárenství pohybuje zhruba mezi 4 až 5 procenty, byla by návratnost takového projektu nejméně čtvrt století. A na to dá zase těžko nějaká banka úvěr. Vůbec největším rizikem je ale rozpor mezi zájmy zemědělců a zpracovatelů – zemědělec chce logicky za co nejvyšší cenu prodat, mlékárna ale potřebuje kvůli své konkurenceschopnosti naopak za co nejméně nakoupit. Pokud by tak mělo být primárním cílem zemědělců – vlastníků mlékárny dostat více peněz za prodej mléka, výsledkem by byla neprodejnost nebo obtížná prodejnost v takovém podniku vyráběných potravin.

Jak je tedy možné, že v zahraničí zemědělci skutečně mlékárny vlastní a že takové podniky prosperují? Inu proto, že tam jde o menší, maximálně středně velké mlékárny, které netvoří páteř mlékárenské produkce, ale vítaný doplněk mlékárenského trhu. Takové mlékárny přitom už ale existují i u nás, jejich vlastníky jsou ale jednotlivé zemědělské podnikatelské subjekty. Bylo by přitom zřejmě možné, aby se dalo dohromady více producentů mléka a společně vybudovali nějakou mlékárnu (nebo pekárnu atd.) tak, jak vznikaly takové podniky v minulosti hlavně za oceánem na bázi družstevnictví (tzv. kooperativy). Vzhledem k častým komunikačním bariérám v našem zemědělství včetně mlékárenství by ale bylo spíše praktické rozšiřovat počet minimlékáren a malých mlékáren, které kromě toho, že také splňují žádoucí parametr výroby českých potravin z českých surovin, představují navíc bonus v podobě speciálních, identických a regionálních výrobků, což je to, co část spotřebitelů stále více žádá a co je také v zájmu obecného rozvoje venkova, ale i zlepšení stavu životního prostředí. Když se příslušný potravinářský výrobek prodá v místě nebo v blízkosti místa své výroby, sníží se výrazně spotřeba pohonných hmot k jeho transportům.