V několika svých úvahách jsem se zamýšlel nad tím, že se ekonomická teorie dostává do potíží nejen s výkladem, ale tím spíše i s předvídáním reálně existujících dějů. Že se nad stejným problémem zamýšlejí i někteří renomovaní ekonomové je možné ukázat na výňatku z článku Josepha E. Stiglitze „Demokracie v jednadvacátém století“, který vyšel v týdeníku Ekonom 37/2014.

„…Dnes se však zdá, že se návratnost kapitálu nesnížila, zatímco mzdy ano. (V USA například průměrné mzdy klesly v posledních čtyřech desetiletích zhruba o 7 procent.)

Nejočividnějším vysvětlením je, že růst měřeného bohatství neodpovídá růstu produktivního kapitálu -, a zdá se, že data tuto interpretaci potvrzují. Velká část zvýšení bohatství pramenila z růstu hodnoty nemovitostí. Před finanční krizí v roce 2008 byla v mnoha zemích patrná realitní bublina; ani dnes možná nedošlo k plné „korekci“. Vzestup hodnoty také může také představovat soupeření bohatých o „poziční“ zboží – o dům na pláži nebo o byt na newyorské Páté Avenue. Zvýšení měřeného finančního bohatství někdy nekoresponduje prakticky s ničím jiným než s přesunem od „neměřeného“ k měřenému bohatství – tyto přesuny přitom mohou ve skutečnosti odrážet zhoršení celkové ekonomické výkonnosti. Pokud se zvýší moc monopolů nebo pokud firmy (například banky) vyvinou lepší metody, jak vykořisťovat obyčejné zákazníky, pak se to projeví jako vyšší zisky a po kapitalizaci jako zvýšení finančního bohatství.

Když se to však stane, pak blahobyt společnosti a ekonomická účinnost samozřejmě klesnou, přestože se oficiálně měřené bohatství zvýší. Nebereme zkrátka v úvahu odpovídající zmenšení hodnoty lidského kapitálu – bohatství zaměstnanců.

Pokud navíc banky úspěšně využívají svého politického vlivu k socializaci ztrát a ponechávají si stále větší část pochybně nabytých zisků, pak se měřené bohatství ve finančním sektoru zvýší. Odpovídající zmenšení bohatství daňových poplatníků však neměříme. …“

Je zřejmé, že i podle názoru nobelisty bohatství měřit neumíme. Zvyšování cen vyvolané poptávkovými bublinami a tvorbu finančního kapitálu, vykazujeme jako zvyšování bohatství společnosti i tehdy, kdy se jedná v prvním případě o bublinu vyvolanou stádním jednáním davu a v druhém o přesun bohatství od jedné skupiny ke druhé. Do obecného povědomí vstupuje přesvědčení, že celá společnost stále bohatne, i když to vůbec není pravda. Nemalá část společnosti ve skutečnosti chudne a její frustrace rozhodně nepřispívá posilování identifikace občana s obcí. A to se všemi negativními důsledky. Za povšimnutí také stojí, že J. Stiglitz uvádí jako období poklesu bohatství zaměstnanců poslední čtyři desetiletí. To podivuhodně koreluje s definitivním opuštěním zlatého standardu v polovině 70. let 20. století.

Z výše uvedených důvodů mohou vznikat a vznikají neuvěřitelné věci. Některé vážně míněné projekty a politické programy můžeme přirovnat ke stavbě námořní lodě v pouštní oáze.

Schopný demagog postupně přesvědčí společenství lidí žijících uprostřed pouště, že pro prestiž a blaho všech je nezbytně nutné vlastnit námořní loď. Za všeobecného nadšení se slavnostně projekt zahájí. Na krytí nákladů jsou vydávány bezcenné papírky, ale jejich oběh zajistí povinnost každého věřitele přijímat je na úhradu svých pohledávek jako plnohodnotné platidlo. Podstatnou část si vhodnými postupy přisvojí úzká skupina finančníků a po kapitalizaci těchto „zisků“ vykazuje společenství růst finančního bohatství. Makroekonomové a politici se rozplývají nad růstem HDP a vysokou zaměstnaností a propaganda nepřipouští pochybnosti nějakých škarohlídů. Vždyť všechny ukazatele jsou tak krásné!

Jenže EROI (energy return of investment) pláče a vykazuje silně záporné hodnoty, protože společenství reálně víc energie v podobě práce současné, i té zhmotnělé minulé, vydává, než kdy může z lodě získat. Dluh se socializuje a bude splácen z daní všech členů společenství. Bez ohledu na to, že někteří jedinci bohatnou, společnost reálně chudne.

Může se zdát, že to je zcela smyšlená konstrukce. Ano, zatím jsem o stavbě námořní lodi v poušti neslyšel. Jenže podobnost s Řeckem a jeho projektem bohaté společnosti, založeném na lži a dluhu je očividná. A vnímavý pozorovatel může podobných příběhů kolem sebe vidět mnohem, mnohem více.