Přestože díky růstu výdajů domácností zejména na bydlení klesá každoročně podíl těchto výdajů za nákup potravin, patří diskuse o zlevnění nebo zdražení potravin mezi spolehlivé tahouny mediálních témat zejména ke konci kalendářního roku. Každoročním evergreenem jsou pak ceny pečiva a chleba vycházející z dat o sklizni v ČR, EU či ve světě.

Vazba cen pekárenského zboží na úrodu obilí je však už mnoho let překonaná a stejně tak je překonaná teze, podle které musí být pečivo a chléb jako zboží každodenní spotřeby superlevnými potravinářskými výrobky. Tyto teze jsou bohužel neustále živeny i ze strany prodejců potravin, pro které jsou levné pekárenské výrobky vhodným lákadlem k nákupu dalšího spektra výrobků právě v jejich prodejnách, lákadlem sázející na naplnění latinského sloganu „panem et circenses“ (chléb a hry), který tak dobře dokázal uchopit předlistopadový režim. Dnes je ale situace jiná, ceny základních potravin nedotuje stát, a jejich výrobci proto musí při jejich produkci vytvořit alespoň minimální zisk, jinak skončí v propadlišti ekonomických dějin.

Abych to ale příliš neokecával – nejen kvůli letošnímu růstu cen obilí, nejen kvůli předpokládanému růstu cen energií a nejen proto, že pekárenský svaz na letošních „Dnech chleba“ apeloval na prodejce potravin i na spotřebitele, že by měli respektovat růst nákladů na produkci „pekařiny“ - si již řadu let myslím, že ceny chleba jsou v ČR podhodnocené se všemi z toho plynoucími negativními důsledky pro pekárenský obor a nakonec i pro onoho spotřebitele, v jehož údajném zájmu je tlačit ceny těchto výrobků na co nejnižší úroveň. Léta kumulované problémy z toho vyplývající se totiž již začínají projevovat a měli bychom je minimálně brát v úvahu.

V prvé řadě jde o akutní nedostatek finančních zdrojů na investice do nových technologií a tedy plíživý pokles konkurenceschopnosti tuzemských pekárenských podniků. To vede k šetření, občas i za každou cenu, jehož projevem jsou mimo jiné levnější technologie výroby chleba s tím, že výsledkem může být i jeho nižší kvalita. V tom je ovšem na vině i sám spotřebitel, který vyžaduje „měkký chléb“, fakticky ale chléb s méně propečenou kůrkou, která jej chrání před vnějšími vlivy, a ve výsledku má tak „měkký chléb“ kratší dobu životnosti. Šetření se ale projevuje i jinak – v pekárenském oboru jsou ze všech potravinářských oborů nejnižší mzdy, takže není motivace v tomto oboru pracovat. To vede k problémům příslušného učňovského školství a rostoucímu riziku méně kvalifikované pracovní síly.

K tomu je třeba podotknout, že právě pekárenství patří i při současné unifikaci potravin v celém světě mezi obory, v nichž si domácí potravinářská produkce udržuje velmi významnou identitu. S výrobky typu chléb Šumava, makové buchtičky, koblihy a řadou dalších se kromě úzce vyhraněného středoevropského prostoru nesetkáte nikde na světě a unikátní nabídka pekařiny v ČR a blízkém okolí tak přirozeně tvoří podstatnou součást identity ČR v gastronomii a kulinářství. Specifika nabídky potravin jsou přitom také významným faktorem turistického ruchu – byť v našich podmínkách jde hlavně o pivo, nazývané také tekutým chlebem. Neměli bychom ale likvidovat obdobné historické tradice výroby chleba tuhého.

Měli bychom být prostě na svůj chléb trochu víc hrdí než jsme. Současný vztah k němu je ale tristní – jestli je nějaká potravina často jako nepotřebná odhazovaná do kontejnerů a odpadkových košů, je to zejména chléb a pečivo. Velmi nízká cena těchto výrobků tak ve svých důsledcích vede k plýtvání, a i z tohoto pohledu se zdá, že by jejich zdražení málokoho poškodilo – spíše by vedlo k obezřetnějším nákupům optimálního množství pekárenských výrobků. A k jejich vyššímu kreditu – a také kvalitě. Toho ale nelze dosáhnout prostřednictvím supernízkých cen.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik