Nedá mi to, abych se opět nevrátil k prohlubování rozdílů mezi bohatými a nízkopříjmovými. Spolu s rozvojem center a úpadkem periferií je řadím mezi jevy, které jsou pro budoucí fungování naší společnosti stejně důležité, jako imigrace a terorismus.

Už od 90. let se mluví o tom, že průběžné systémy financování důchodového zabezpečení jsou v krizi, kterou je třeba řešit. Při tom se vychází z demografických studií, které prokazují, že počet pracujících se v poměru k počtu příjemců důchodů neustále snižuje. Obvykle ale berou v úvahu jen prodlužování věku dožití a nízkou porodnost. Výsledkem jsou snahy posunovat vznik nároku na důchod do stále vyššího věku a současně přimět občany v produktivním věku, aby si k prostředkům, které jim budou vypláceny z průběžného systému, ještě další prostředky naspořili v důchodových fondech. Dosavadní pokusy o reformu jsou těmito představami omezovány prakticky jen na parametrické úpravy a točí se v bludném kruhu.

Neudržitelnost systému se odvozuje od úbytku počtu obyvatel. Přitom statistické údaje ukazují, že i když se u nás rodí dětí méně, než kolik obyvatel umírá, celkový počet obyvatel státu mírně roste. Z toho vyplývá, že pokud zůstane Česko bezpečným státem, může se počet obyvatel při správně prováděné imigrační politice i zvyšovat.

Otázkou ovšem je, jestli je to ten správný postup. Ve společnosti paralelně probíhají různé změny, které si často protiřečí. Jsou to například:

- Produktivita práce a schopnost dodávat zboží již převyšuje přirozenou potřebu, a tak se vynakládají obrovské prostředky na marketing s cílem vytvářet umělou, tedy nepřirozenou poptávku.
- Ze stejného důvodu výrobci úmyslně zkracují životnost výrobků. Již ve fázi vývoje se připravují kazítka (známější je výrazně expresivnější označení).
- Rozvoj automatizace, robotizace a umělé inteligence působí proti počtu pracovních míst v produktivní sféře.
- Snaha centrálních bank o vyvolání inflace působí proti spoření. Úspory se znehodnocují. I to je snaha o umělé zvyšování poptávky.
- Masivní „tisk“ peněz a jejich přebytek vyvolává bubliny v oblasti nemovitostí, luxusního zboží, uměleckých děl i finančních investic.
- Ekonomická aktivita a životní úroveň se výrazně liší v centrech a perifériích. Periferiemi se pomalu stávají i některá bývalá okresní města, která chudnou. O spoustě malých městeček a venkovu to platí téměř absolutně.
- Z periférií odcházejí do center mladí lidé nejen za prací, ale i nabídkou služeb a volnočasových aktivit. Centra a periferie se tak liší nejen kupní silou ale i věkovou strukturou obyvatel.
- Prohlubuje se majetková i příjmová nerovnost ve společnosti. Podle statistických údajů je až 40 % domácností v těsném pásmu okolo hranice chudoby.

Velmi často slýcháme, že se v současnosti máme nejlépe v porovnání s čímkoli v minulosti. To je samozřejmě legitimní názor. Ale pro spokojenost lidí je relevantní jen to, jak se jim žije v porovnání s nějakým dobrým standardem v současnosti. A tady vzniká problém. Ta bohatší cca polovina obyvatel Česka si užívá svobody cestování, využívá nabídku kulturních a sportovních akcí, zapojuje se do charitativní činnosti...

Jenže ta druhá polovina řeší, jestli má na zaplacení obědů dětem ve škole, pak jim vysvětluje, že na školní výlet, cestu do zahraničí ani na lyžařský nebo plavecký kurz nemají peníze a že boty po starším sourozenci jsou moc fajn. Pak jim „kazítko“ zastaví pračku a oni se pokusí sehnat nějakou starou, která se dá alespoň opravit. Když se jim to nepodaří, perou na valše nebo se zadluží a buď spadnou do dluhové pasti, nebo se (jak nádherně napsal Ota Pavel) živí chlebem a zdravou cibulí. Někteří lidé dovedou žít šťastný život se svými přáteli třeba i bez majetku a stálých příjmů. Pokud ovšem potřebují zajistit rodinu, hierarchie hodnot se obvykle zásadně změní. Když vidím vlastní dítě, jak se trápí a stydí za chudobu před svými vrstevníky, nemůže mne to minout. Povídání o tom, že se chudoba „recykluje“, by bylo na dlouho. Za prokázaný fakt považuji tvrzení, že vzdělaní a movití rodiče jsou schopni připravit své děti na život lépe.

Průběžný důchodový systém funguje na principu „od právě pracujících vybrat odvody a ty se stávají příjmem jedné kapitoly státního rozpočtu, ze které se důchody příjemcům vyplácejí“. Přitom v případě politiků, úředníků, soudců, policistů, vojáků, učitelů, ale i ve zdravotnictví a v tzv. neziskových organizacích jsou zdrojem platů peníze z jiných kapitol státního rozpočtu. Kvůli tomu, aby se přesunuly peníze z jedné kapitoly do druhé, fungují složité a nákladné systémy.

Hodnota, která tvoří bohatství společnosti, vzniká jen v produktivní sféře. V té ovšem pracovních příležitostí ubývá a ubývat bude. Jako příklad si můžeme vzít zemědělství. Před zahájením průmyslové revoluce v něm byla zaměstnaná většina obyvatel. Dnes je to ve vyspělých zemích (až na výjimky, např. Polsko) obvykle 2-6 % pracujících. Tento trend platí s určitým zpožděním i v průmyslu a od mechanizace, přes automatizaci a robotizaci postupuje k tvorbě autonomních inteligentních systémů. Z toho plyne závěr, že pracovních míst v produktivní sféře bude i nadále ubývat. A neustále se bude zvyšovat počet lidí pobírajících platy z peněz přerozdělovaných státním rozpočtem a bude ubývat počet zaměstnanců produktivní sféry. Někteří teoretici proto přišli i s představou nepodmíněného základního příjmu. Jaký smysl by pak měly systémy zdravotního a sociálního pojištění v dnešní podobě?

Vážným problémem je i vylidňování, stárnutí a chudnutí periferií. Narazí na to každý, kdo se rozhodne procestovat a dobře poznat svou vlast. Autem, pěšky, na kole. Jsou velká centra, kde bez problémů najdete prakticky vše, co pro život potřebujete. Naopak mimo ně běžně narazíte na vesnice, kde není ani hospoda, natož obchod. Je mnoho míst, která jsou pro turisty zajímavá jen v určité sezóně. Pak tam otevřenou hospodu nebo kiosek, případně i nějaký penzion obvykle najdete, ale mimo sezónu máte smůlu. Je to dáno nízkou kupní silou místních obyvatel, a tak se z obcí a malých měst ztrácejí i takové služby, jako jsou malíři pokojů, truhláři, zámečníci, kadeřníci apod. Důsledkem jsou další odchody lidí za prací a oblast dále chudne a stárne. Budou nakonec všichni Češi žít v Praze a všichni Moravané v Brně, zatímco zbytek území státu bude prales? Nebo se někdy prioritou stane rovnoměrnější osídlení státu se srovnatelnými podmínkami k životu?

Zatím procesu stárnutí a vylidňování výrazně pomáhají naši zákonodárci. Například poslední velmi diskutovaný zákon o EET je právě pro mnoho živnostníků v periferiích likvidační. Představme si vesnickou hospodu, která má příjmy během sezóny. Mimo sezónu si určité příjmy zajistí například tím, že se v ní uspořádají místní zábavy (hasiči, myslivci apod.), párkrát udělá hody (dříve to mohla být i zabijačka) nebo například zorganizuje vystoupení country kapely. Na přežití to stačí, pro obec je užitečná jako místo, kde se mohou lidi potkat a všechno si na místě zařídit. Právě takové hospody spolu s nejrůznějšími trhy, kiosky s občerstvením, kempy a tábořišti, ale i půjčovnami lodí, kol a lyží jsou nejvíce v ohrožení. Stát jim uložil povinnost spojenou se zvýšením nákladů, které při svých malých a navíc nepravidelných tržbách často nemusí unést. A to nejsou jen náklady na potřebné zařízení a připojení, ale pro mnoho lidí, kteří se s IT nekamarádí, se jedná i o náklady na správce. Například si nedovedu představit sympatického převozníka přes Berounku, který doma čeká, jestli někdo stiskne klakson, aby ho za 50 Kč převezl i s autem na druhý břeh, jak vystavuje účet s pomocí bezdrátového připojení na EET. (Ten převozník zatím skutečně existuje.)

Pracovních míst v produktivní sféře ubývá, naopak lidí zaměstnaných za přerozdělované peníze bude určitě jen přibývat. A tak si myslím, že by se měli daňoví odborníci zamyslet nad jiným konceptem. Práci zcela osvobodit od všech daní a odvodů a platy a mzdy vyplácet jen jako čistý příjem. Pak nebude rozdíl mezi platy a důchody a jejich zvyšování by mělo probíhat podle shodných kritérií. Nevidím jediný rozumný důvod, proč politici mají dostat přidáno např. 10 %, úředníci a učitelé 5 % a důchodci 1 %. Odstupňování platí i letos, když se důchody zvyšují o necelá 3 %.

Osvobození příjmů zaměstnanců a živnostníků od daní a „odvodů“ by navíc zjednodušilo drobné podnikání. Instalatér, kominík, švadlena, to jsou profese, na kterých se zbohatnout nedá. Pokud ale člověk najde odvahu živit se sám a od státu nic nežádat, měl by být podporován a nikoli ubíjen. Hesla o příživnících a o narovnávání podnikatelského prostředí jsou veřejné lži, když uvážíme nejrůznější dotace, podporu velkým podnikům, bankám, vybraným odvětvím (obnovitelné zdroje, zemědělství), zahraničním filmovým produkcím apod. Navíc by bez tohoto daňového zatížení práce mohli živnostníci nabízet nižší ceny a jejich služby by mohly být dostupné i pro nízkopříjmové a důchodce. Zvýšit koupěschopnou poptávku u téměř poloviny domácností by byl skutečný stimul pro ekonomiku. A venkov by měl alespoň nějakou šanci trochu ožít. A až jednou - možná - už pro hmotné zajištění lidské existence nebude lidská práce vůbec potřeba, právě taková živnostenská drobná činnost může sehrát klíčovou roli v nově strukturované společnosti. Plnohodnotnou prací pak zřejmě bude vedle tvůrčí činnosti právě ta řemeslná, především díky zachování osobního lidskéhu kontaktu.

Na závěr ještě něco o inflaci, ke které se vyjadřuji opakovaně. Její zastánci tvrdí, že by případná deflace poškozovala dlužníky a zpomalila by hospodářský růst. Zdá se, že centrální bankéři zavrhli tezi, že snížení cen zvyšuje počet potenciálních kupujících a tak vyvolává poptávkové impulzy. Přitom na tomto principu byl založen jak Fordův, tak i Baťův úspěch.

Inflace poškozuje věřitele. Znehodnocuje úspory a současně i příjmy, a tak působí proti poptávce. Toho jsou si současní teoretici vědomi, ale zřejmě předpokládají, že přirozená poptávka je nasycena, a tak se snaží znehodnocováním úspor lidi donutit k utrácení. Je to stejný podraz jako kazítka.

Ve skutečnosti nejvíc poškozuje nízkopříjmové a chudé. Lidé s nadprůměrnými příjmy si lehce mohou vzít úvěr a znehodnocování jejich nominálního závazku jim ztrátu na úsporách kompenzuje. Také mohou nakupovat nemovitosti a luxusní zboží nebo umění, které se vlivem neustálého zvyšování množství peněz v oběhu stále zdražuje. Zvýšení příjmů bohatých tak pro hospodářství v podstatě žádným stimulem není. Skutečným poptávkovým stimulem je zvýšení těch nejnižších příjmů, které se obratem projeví na trhu.