Je tomu zhruba rok, co jsem vyjádřila jemný nesouhlasný údiv nad tím, že český stát toho času provozoval nejhorší hospodaření od roku 2012.

Podivovala jsem se, jak je možné, že ekonomika stále obstojně roste, přitom ale stát hospodaří hůř a hůř.

Kroutila jsem hlavou nad tím, že navzdory relativní ekonomické pohodě a rekordní zaměstnanosti, která nenutí stát starat se o armádu nezaměstnaných, má větší a větší problémy s penězi svěřenými od daňových poplatníků vyjít. Že v dobrých časech by bylo prozíravé vytvořit rezervy na horší časy.

Máme za sebou zatím jen první dva měsíce roku 2020 a už je jasné, že znovu není čím se chlubit. Pro srovnání: Loňský rozpočet byl na celý rok 2019 schválen se schodkem 40 miliard korun. V únoru 2019 jeho schodek už činil 19,9 miliard. Pro letošek je rozpočet schválen taktéž se schodkem 40 miliard korun. A na konci února 2020 jeho schodek už činí 27,4 miliard. Zjevně se tak vyvíjí hůř než loni. Epidemie v tom zatím ještě prsty mít nemůže.

Takhle srovnatelně slabé výsledky rozpočet naposledy dosahoval v roce 2012. Jenomže tou dobou už česká ekonomika měla vážné problémy.

Zpomalování ekonomiky bylo jasné už od samého počátku loňského roku. Dalo se s ním počítat. Rozpočet bylo možno nastavit tak, aby prozíravě počítal se zhoršením situace. To omluva není. Celkem logicky jsme takový schodek za první dva měsíce roku vysekli proto, že výdaje jsou vyšší než příjmy, to dá rozum. Co už ale tak patrné na první pohled není: Problém není ani tak v tom, že by měl k dispozici málo peněz, rozumějme, že by málo kasíroval daňové poplatníky. Problém je v tom, že naopak příliš utrácí. Čísla to dokládají jasně:

Zatímco za první dva měsíce roku 2019 stát získal příjmy ve výši (zaokrouhleno) 217 miliard, letos to bylo 229 miliard korun. Neboli stát dokázal do státní kasy vybrat peněz víc. Víc se vybralo téměř u všech hlavních příjmů státu. Tedy i na daních. (Potud vše logické a bezproblémové. Pokud tedy nepovažujeme za „problém“ samo o sobě právě to, že stát vybírá stále víc, tedy se stále zvětšuje.) Zato když se podíváme na výdaje, už to přestává být taková hitparáda. Loni za první dva měsíce roku stát dokázal spotřebovat 237 miliard, letos za stejné období už (zaokrouhleno) 257 miliard korun!

A teď si do toho přijde pandemie. Karantény, prázdná letadla, dopravci nemající co dopravovat, protože dodávky ze zahraničí nepřicházejí. Cestovky mají problémy, maloobchod má problémy, hotely mají problémy, přednáškové společnosti mají problémy, provozovatelé kroužků mají problémy, výrobní podniky teprve budou mít problém...

V takové situaci dost možná ministryně financí – celkem logicky, o tom žádná – nabídne odložení plateb DPH či záloh na daně z příjmů firem. Odklad na podání daňového přiznání již nabídla. Ministryně práce a sociálních věcí zase dost možná – taky logicky – nabídne odložení plateb na sociální a zdravotní. Tedy aspoň by mě to nepřekvapilo. To by bylo absolutně v pořádku, protože v mimořádné situaci nedává smysl tlačit na výběr daní, když peníze nejsou. A peníze nejsou, protože nejsou kšefty. A kšefty nejsou, protože ekonomický život se do značné míry zastavil. Potud vše jasné.

Jenomže vtip je v tom, že kdyby býval stát měl z předešlých let naakumulované rezervy, celkem slušně by tenhle daňový výpadek ustál. Jak by se teď, při pandemii, rezervy hodily! Vždyť od toho se dělají. A má stát naakumulované rezervy? No... jak si tak vzpomínám, potichu je přednedávnem rozpustil, aby mohl dotovat jízdné.

Tomu se říká „prozíravost“.

Nebo spíš populismus?