Evropská komise schovává svou nebezpečnou hospodářskou politiku za sofistikované studie, v Čechách si vystačíme s novinovými rozhovory. Výsledek je ale stejně škodlivý.

Před dvěma týdny vydala Evropský komise ekonomickou studii, kde sama sebe chválí za to, jak úspěšně se jí daří udržovat "delikátní rovnováhu". Komise ale jaksi zapomněla definovat, co onou rovnováhou vlastně myslí. I když… Třeba jen bere ohledy na ty členské státy Evropské unie, které se aktuálně potýkají s hlubokým ekonomickým propadem a masivní nezaměstnaností. A ohleduplnost je v tomto případě opodstatněná. Za problémy totiž může pomýlená snaha právě Evropské komise a některých členských zemí snižovat schodky veřejných financí, ať to stojí, co to stojí.

Evropská komise také zřejmě předpokládá, že pochvalné projevy dokáží zastřít smutnou řeč čísel, která neúprosně ukazují, jak špatně na tom Unie dnes je. Jako celek se topí v recesi vyvolané příliš rychlými a nepromyšlenými škrty a navíc marně bojuje s rostoucí nezaměstnaností – zatímco v půlce roku 2008 byla celoevropská nezaměstnanost na úrovni 6,8 %, dnes už dosahuje 10,7 % – a, zdá se, že zdaleka nejsme z nejhoršího venku.

Zbytečně utažené opasky

Ano, tlak na omezení masivních deficitů je rozumný (i když by jistě šel provést opatrněji a citlivěji), větší problém je ale z pohledu Unie jinde. Zatímco v některých zemích se brutálně škrtalo, jiné země měly expandovat, aby alespoň někdo táhl ekonomiku sedmadvacítky kupředu. Evropská komise i Evropská centrální banka se ale raději soustředily na zlepšování makroekonomických ukazatelů vytvořených pro úplně jinou situaci, než je ta, v níž se nacházíme dnes. Zbytečným utahováním opasků tam, kde to není potřeba, se přitom jen odkládá oživení evropské ekonomiky. A nezaměstnanost dále roste.

Nejde přitom o nějakou teoretickou debatu, ale o to, jak dobře se bude naší zemi i celé Evropě dařit. Podívejme se na příklad nám nejbližší – k nám domů do České republiky. Členové současné vlády se plácají po ramenou, že jsme "vůči finančním trhům nejdůvěryhodnější zemí v regionu", a hrdě zdůrazňují, že se prý nemáme "za co stydět". To by možná platilo, pokud by se úspěch země poměřoval výhradně podle ratingových agentur. Jenže ať chceme, nebo ne, skutečný úspěch se neměří písmenky v ratingu, ale růstem ekonomiky, mírou nezaměstnanosti a tím, jestli je růst ekonomiky rozložen rovnoměrně, nebo jestli z něj profituje jen úzká skupinka vyvolených.

Zdání klame

Když se podíváme na náš hospodářský růst a srovnáme jej se dvěma nejbližšími "konkurenty" Polskem a Slovenskem, uvidíme jednoznačný důkaz toho, jak důležitá je rozumná hospodářská politika. Ještě v letech 2005 a 2006 jsme rostli rychleji než Polsko a podobně rychle jako Slovensko. Ovšem od roku 2007 už jsme za oběma sousedy zaostávali a kumulativní výsledek je pro českou vládu velmi nelichotivý. Zdánlivě bychom mohli být spokojeni, vždyť mezi roky 2005 a 2012 vzrostl hrubý domácí produkt České republiky o 22,6 procenta. Polsko ale za stejné období vyrostlo o 38,7 procenta a Slovensko dokonce o 41,2 procenta!

Ano, obě sousední země rostly z nižšího základu – ale kdyby česká vláda domácí ekonomiku zbytečně nedusila, nemuseli jsme loni klesnout čtyřikrát více než celá Evropská unie včetně zemí v těžké krizi. Hlavní ale samozřejmě je, jak pěkně se umíme pochválit, aniž bychom si přiznali smutnou realitu stagnující ekonomiky, rostoucí nezaměstnanosti a ekonomické bezradnosti. Podobně jako Brusel!

Psáno pro Lidové noviny

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce