aneb Zabíjení člověka ekonomického

Ekonomie stojí a padá s postavou člověka ekonomického. Člověka, který je dokonale racionální, což projevuje především tak, že vždy a všude maximalizuje svůj užitek. Homo oeconomicus nebyl nikdy příliš oblíben. Možná proto, že jeho chování vykreslujeme pomocí složitých křivek, popisujeme pomocí ještě složitějších rovnic a optimalizujeme pomocí nejsložitějších matematických modelů. Ty ovšem většina neekonomů – i většina línějších ekonomů – ráda nemá, dobře je neovládá a snaží se jim vyhnout.

Právě dnes, pod povrchem ekonomické vědy, se proto plánuje velký atentát na nebohého člověka ekonomického. Nová ekonomická disciplína – behaviorální ekonomie – zkoumá pomocí laboratorních experimentů lidské jednání, aby ukázala, že se člověk racionálně nechová. Přední behavioralisté (mezi nimi i nositelé Nobelovy ceny za ekonomii) tvrdí, že zatímco Homo oeconomicus je člověk sobecký, egoistický a utilitářský, skutečný člověk, Homo sapiens sapiens, je altruista, který svou užitkovou funkci rozhodně nemaximalizuje.

Oblíbeným příkladem je takzvaná Hra na ultimátum. V tomto experimentu dostanete 100 korun a máte rozhodnout, kolik z nich dáte darem svému protihráči. Pokud vaši nabídku přijme, o částku se podle této domluvy rozdělíte. Pokud ji odmítne, pak nedostane nikdo nic a stokoruna propadá. Kolik svému spoluhráči nabídnete? Experimentátoři tvrdí, že kdyby člověk byl skutečně racionálním člověkem ekonomickým, pak byste při této hře měli dát protihráči jednu korunu. On by si polepšil, neboť jedna koruna je více než nic, takže by s rozdělením jistě souhlasil. Vy sami byste pak získanými 99 korunami též zlepšili svou situaci. Hra se v laboratorních podmínkách hraje po celém světě už třicet let. S jakým výsledkem? Zatím se, k radosti experimentátorů, vždy ukázalo, že pokud nabídnete protihráči méně než dvacet nebo třicet korun, pak vaši nabídku nepřijmou a raději nechají darované peníze propadnout. Jedinou výjimku prý představuje skupina 11 šimpanzů z Centra Wolfganga Köhlera pro výzkum primátů. Tato jedenáctka se prý chovala dokonale racionálně – jako vzorný Homo oeconomicus.

Výsledky experimentů vedou behaviorální ekonomy ke škodolibému tvrzení, že jsme my, lidé, ovládáni touhou po spravedlnosti, popřípadě i nízkými pudy. Ty pak prý mohou za to, že se člověk ekonomický skrývá pouze v modelech a učebnicích, zatímco na ulici jej nepotkáme a v zrcadle nepozorujeme.

Co tedy Hra na ultimátum a podobné pokusy odhalují? Nikoli neexistenci člověka ekonomického, nýbrž naprostou neznalost samotných experimentátorů. Ti, kdo ekonomii chápou jako vědu o maximalizaci pouhého bohatství, příjmu, mzdy, ti vůbec nic nepochopili. Tento moderní proud v ekonomii totiž zapomíná na důležitou maličkost: člověk ekonomický opravdu maximalizuje svou užitkovou funkci. Je však jen na něm, které proměnné v této funkci má. Pro někoho má velkou váhu volný čas a jídlo, pro jiného pomoc druhým a charita, pro třetího pak čas s milovanou bytostí a dobré knihy. První, druhý i třetí tak jednají racionálně, když chtějí dosáhnout svého cíle – ať už je to pro ostatní lidi pochopitelné či nikoli.

Vražda člověka ekonomického umožňuje „očistit“ ekonomii od matematiky a zároveň dát vládám do rukou mocnou zbraň: přesvědčení, že nedokonalé lidi je morálně správné pošťuchovat směrem k žádoucímu jednání. Nutit je jíst salát, pokud chtějí steak, jít běhat, když by raději seděli v křesle, platit si pojištění, když by raději spořili. Výsledky behaviorální ekonomie se ostatně už dnes zaklínají vlády především anglosaského světa, když chtějí prosadit nepopulární opatření. V roce 1871 vznikla moderní ekonomie na základě takzvané marginalistické revoluce. Dnes nepozorovaně probíhá revoluce nová, která má nebezpečnou sílu vložit do rukou státu ještě větší moc.