Sytě žlutě kvetoucí a nasládle intenzivně vonící řepka budí každoročně v tomto období emotivní diskuse o tom, zdali je na našich polích tak velké množství této olejniny žádoucí. Letos je diskuse ještě navíc „obohacena“ spory o dalším pokračování a podpoře biopaliv, neboť řepka je zdrojem MEŘO (metylester řepkového oleje), který se buď přidává do nafty, nebo je samo MEŘO biopalivem a tedy pohonnou hmotou.

Zejména z uvedených důvodů je proto řepka v nezemědělské veřejnosti ve spektru pěstovaných hospodářských plodin vnímána jako nepřítel číslo jedna, kterého je nutné, když ne zničit, tak alespoň co nejvíce paralyzovat. Jenže řepka, ať chceme nebo nechceme, není takový nepřítel, jak se na první pohled zdá. Částečně jde právě o ten první pohled – zvláště v době květu jsou řepková pole nepřehlédnutelná, takže je každý velmi snadno identifikuje. Naopak jednotlivé obiloviny, které mimochodem tvoří jako celek skoro 60 procent plodin u nás pěstovaných na orné půdě, nezemědělci obvykle nerozeznají – snad až na oves, který vypadá přece jen hodně jinak než pšenice, žito nebo ječmen. Řepka má tak prostě smůlu, že příliš „vyčnívá z řady“, což je v našich krajích většinou vnímáno s nelibostí – a jak je vidět, nejen u lidí.

Ne každý ale ví, že řepka se u nás aktuálně pěstuje na necelých 400 000 hektarech, zatímco obiloviny přibližně na 1,3 milionu hektarů, z toho jen ozimá pšenice byla loni oseta na 935 000 hektarech, tedy na více než dvakrát větší ploše než řepka. Je-li tedy nějaká zemědělská plodina „větším viníkem“ malé pestrosti u nás pěstovaných plodin, pak je to spíše než řepka pšenice. Samozřejmě, že uvedená malá pestrost pěstovaných plodin neprospívá krajině a je jedním z impulsů pokračující devastace půd zejména v podobě vodní eroze. A právě ta je hlavním problémem našich polí, přičemž příspěvek řepky do něj je zcela jistě menší, než například příspěvek širokořádkových plodin, jejichž symbolem a nepřítelem číslo dvě je kukuřice (která se mimochodem pěstuje jen na o něco menší ploše než řepka), ale také třeba brambory. Jediným problémem řepky je skutečnost, že přispívá k nežádoucímu okyselování půd, není ale jedinou plodinou s tímto nežádoucím vlivem.

Na obranu řepky je pak třeba ještě připomenout, že právě její porosty jsou na konci jara důležitou potravou pro včely a výsledným produktem pro člověka pak řepkový světlý med. Také řepkový olej přesto, že všichni „celebritní“ kuchaři smaží cokoli na olivovém oleji, je podle čtyř z pěti parametrů (jde o složení mastných kyselin) pro člověka vhodnější než jakýkoli jiný olej – kdo nevěří, může si příslušné informace vyhledat například na pražském IKEMu. Ostatně – pravidelnou konzumaci řepkového oleje doporučuje i Světová zdravotnická organizace. To vše nahrává důvodům k pěstování řepky, byť je nutné poznamenat – k potravinářským účelům. Problém řepky je ovšem v současném technickém využití na biopaliva. Pokud bychom ale zvýšili konzumaci řepkového oleje nebo třeba jeho export do zahraničí, mohli bychom řepku i v současném rozměru pěstovat na našich polích dál – a nic špatného by se nastalo.

Otázka je ale jiná – na jakých polích a jakými technologiemi. Naše pole jsou totiž především příliš velká – a nepřerušované půdní plochy jsou jednou ze základních příčin eroze a tím i poklesu kvality půdy, mocnosti její svrchní vrstvy, ničivějších následků povodní nebo rychlého vysychání půd v období sucha. Za to ale řepka nemůže, stejně tak jako nemůže za způsob hospodaření, který je charakterizován příliš velkým používáním chemie a těžké zemědělské techniky utužující půdu, což mimo jiné také vede k neschopnosti krajiny zadržovat vodu z dešťových srážek a ústí opět do zbytečně devastujících projevů eroze. Ani za to ale řepka nemůže, obdobně se obhospodařují prakticky všechny významné hospodářské plodiny.

Je-li tedy něco zásadně nutné v zemědělské krajině změnit, není to primárně redukce ploch, na nichž se pěstuje řepka, ale změna způsobu hospodaření a programově více rozčleněná krajina. To pomůže všem, a kupodivu i zemědělcům, i když si to ne ještě každý přizná. Obvykle proto, že veřejně nejsou známy potřebné ekonomické argumenty. Sice se v poslední době hovoří o tom, kolik půdy ročně mizí z polí a kolik kvalitní půdy padne na zábory ve prospěch bytové výstavby, těžby surovin nebo budování logistických a jiných center. Nepříliš známy jsou ale dopady na tržby a náklady zemědělců v případě, že hospodaří na erozí již významně poničených plochách. Jedno takové srovnání přitom připravil Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd (VÚMOP) a prezentoval je na konferenci o zalesňování v rámci probíhajícího Týdne lesů. A čísla jsou opravdu varující: V okrese Břeclav dosahuje v současné době ekonomická újma zemědělců při pěstování ozimé pšenice 21 560 korun z jednoho hektaru a v případě řepky 16 120 korun z jednoho hektaru. Naproti tomu zemědělci hospodařící na méně erozí poničené půdě v okresu Kladno mají z těchto důvodů újmu z hektaru pěstované ozimé pšenice 5 390 korun a řepky 330 korun. To už nepochybně stojí za podporu všech opatření zamezující pokračující vodní a větrné erozi v naší zemi - což je skutečně primární problém našich polí.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik