Není jen českou tradicí, že se k řešení problémů velmi často přistupuje až ve chvíli, kdy dojde k nějakému extrému. Systémová prevence rizik povodní se tak začala řešit až poté, co naši zemi opakovaně povodně skutečně postihly, byť odborníci, vědci a výzkumníci poukazovali na toto riziko již mnoho let dopředu. Stejně tak opatření k prevenci rizik sucha se začala hledat a formulovat až poté, co se kvůli nedostatku sněhu ve dvou po sobě jdoucích zimách výrazně snížily hladiny podzemních vod, mnoha lidem se ztratila voda ze studní a zahrádkáři nemohli zalévat své zahrádky. Také o rizicích sucha se přitom roky dopředu vědělo, nehledě na dokumenty z historie dokazující, že období povodní i such již naše země v minulosti zažila.

Zdá se tak, že extrémní projevy počasí jsou žádoucím impulsem k tomu, aby se nastartovaly procesy, které by měly důsledky těchto projevů minimalizovat. Bohužel se tak ale často děje na základě extrémně pojatých východisek rozdělující občanskou, politickou, municipální i částečně odbornou veřejnost. V případě rizik dopadů klimatických vlivů proti sobě stojí zvláště nesmiřitelné tábory: Na jedné straně zastánci přírodě blízkých opatření, na straně druhé pak zastánci opatřeních technických, což jsou například retenční nádrže a především přehrady. Problém je, že ani jedna metoda není stoprocentně použitelná univerzálně, a pokud chce ČR stabilizovat zdroje pitné vody a vody jako takové do budoucnosti, není možné kategoricky vylučovat dopředu ani jeden ze zmiňovaných přístupů.

Pochopitelně, že je většinově lepším řešením zvyšovat pestrost krajiny, budovat nové tůně, rybníky, mokřady nebo udržovat a rozšiřovat ty stávající. Jistě je třeba zemědělsky hospodařit tak, aby se snižovalo riziko vodní a větrné eroze, stejně tak jako je správné vysazovat v krajině (nejen v lese) a ve městech pestřejší skladbu dřevin a zvyšovat plochy zeleně. Žádoucí je také omezit zábory zemědělské nebo lesní půdy za účelem výstavby dopravní infrastruktury, průmyslových areálů nebo výstavby domů a bytů. Zároveň je ale také nutné smířit se s myšlenkou, že se tu či onde na území ČR může v budoucnosti postavit nějaké vodní dílo, ať již větší rybník, suchý poldr nebo přehrada. A to ze dvou důvodů – jako prevence proti povodním (nebo suchu), nebo jako zdroj pitné vody. Obecně důležitější je spíše důvod první, nicméně za situace, kdy je polovina obyvatel ČR zásobena ze zdrojů povrchové vody, a takové ministerstvo životního prostředí tlačí na to, aby byla povrchová voda využívána více na úkor zdrojů z vod podzemních (což ale často není v praxi možné), nelze vyloučit možnou výstavbu přehrad i jako zdrojů pitné vody. Jak se totiž v současné době ve vodohospodářských kruzích často konstatuje (a je to pravda), z mokřadů se prostě člověk nenapije.

Je tak kontraproduktivní stavět mokřady a přehrady proti sobě, protože obé je součástí téhož komplexního řešení. Platí navíc, že lokality zařazené do takzvaného Generelu lokalit pro akumulaci povrchových vod (LAPV) nemusí nutně reálnou výstavbu přehrad znamenat. Ač si to málokdo uvědomuje, je takové zařazení dokonce ve prospěch přírody a biodiverzity, což je jistý paradox za situace, kdy proti zařazení nějakého území do LAPV nejvíce protestují právě ochránci přírody. Skutečností přitom je, že zařazení do LAPV fakticky znamená ochranu před potenciální průmyslovou výstavbou, která je v LAPV zcela zakázána, právě proto, aby nedošlo k narušení kvality možných budoucích vodních zdrojů. Zařazení do Generelu je tak pro krajinu, přírodu, ale i dotčené obyvatele spíše pozitivní, což ale většina z nich, včetně například vlastníků příslušných pozemků, neví...

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik