28.2.2024 | Svátek má Lumír


DŮCHODY: Až se tobě třásti bude ruka…

24.2.2023

Titulek pochází ze známé Nerudovy básně Dědova mísa: „Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá!“ Bylo ještě před sto lety přirozené, co by dnes málokdo už chtěl, že staří dožívali pod jednou střechou (či v jednom dvoře) s mladými na tzv. výminku, alias výměnku. Obnášelo to seznam celkem striktně daných smluvních pravidel, co všechno měl starý od mladého hospodáře zaručeno, od dávek mléka, chleba a dříví až po úkony jako třeba praní prádla. Navzdory idylickým obrazům z Babičky či Pantáty Bezouška nebylo to vždy tak růžové, staříci nejednou hladověli, mrzli, ba i biti byli, jak se o tom hodně dočteme zejména v Raisovi. Někteří výminkáři dokázali si ale naopak – než statek nejstaršímu synovi pustili - kdejaké výhody chytře vymínit, a tak jim zůstalo dost energie i na ztrpčování života snaše: v lecčems bylo to zkrátka stejné jako dnes (jsou-li v některé rodině k takovému peklu odsouzeni), avšak jinak to tehdy nešlo a generace musely spolu vydržet.

Institut výměnku byl nicméně roku 1948 uzákoněním národního pojištění zrušen a péče o staré občany definitivně přešla do rukou státu (směřovalo se k tomu postupně již dříve), který na to průběžně vybíral a vybírá od ekonomicky aktivních. Po desítiletí to fungovalo dobře, blahobyt po válce rostl, dětí se rodilo hodně, a tak bylo i dost rukou, co vypěstovaly chléb pro všechny. Dlouho už to ale neplatí, dětí se rodí málo a staří naopak díky všem těm preparátům, efektivnímu zdravotnictví a dobré životosprávě přežívají déle. Nedostatek dětí není jen problém důchodový, ale takříkajíc přímo civilizační, stejně jako svého času konec říše římské. Bílý člověk prostě vymírá: populace stárne a bude ještě hůř – co teď?

Možnosti státu
Jedna věc je jistá: zcela zbytečné jsou všechny ty litanie, jak že má fungovat šestašedesátiletý kopáč a kdyby že se Fiala staral raději o Čechy než o Ukrajince (jako by toto mělo neúprosný demografický vývoj zvrátit). To je čistá demagogie. Ti, co řeční o tom, že lidé pracovali celý život a zaslouží si tedy důstojný důchod, takže jim ho vláda nemá brát, nechtějí pochopit, že situace je prostě jiná, než byla před lety, je vlastně historicky zcela nová a srovnávat se s generací prarodičů, co šli do důchodu v šedesáti, je jako chtít, aby byli znovu mladí Neckář s Vondráčkovou. Řečeno totiž se Špidlou, zdroje sice ještě nějaké jsou, ale rychle vysychají.

Aktuální vládní opatření jistě nemají být nějakým zázračným řešením, ale snaží se alespoň přibližující se požár zmírnit. Nejde o to, že by někdo v šestašedesáti měl v roce dejme tomu 2040 kopat kanály (nižší důchodová hranice fyzicky náročné profese stejně nejspíš nemine), ale o to, že takový člověk nebude ještě pobírat starobní důchod (a půjde dělat třeba – méně bohužel placeného – nočního hlídače). Tím státní kasa ušetří na to, aby vyplatila vůbec nějak ty, kterým bude sedmdesát. A ani pro ně nebude to nijak moc – tyto Husákovy děti hlady jistě nebudou, avšak doba nesměřuje prostě k tomu, aby chudý důchodce, zcela odkázaný na státní dávky, jezdil k moři a po případném ovdovění sám zůstal bydlet ve velkém bytě, bohužel. Jen na okraj dodejme, že není chudý každý, kdo s nataženou dlaní naříká, tím méně bývalý OSVČ, který si papírově vydělával sotva na slanou vodu a zrovna tolik odevzdával na odvodech, zatímco v kapse mu zůstávalo víc než většině zaměstnanců. Mladých pracovníků nicméně ubývá - tudy jde demografický vývoj a je to situace, v níž společnost nikdy nebyla, tak jako nikdy dříve neměla kupříkladu internet ani mobily.

Samozřejmě, že ač toto populisté dobře vědí, je jim zároveň jasné, že „volič obecný“ rád si poslechne výkřiky o tom, jak je ta současná vláda nelidská a oni že by lidem peníze nebrali. Obzvláště výbušný, jakkoli vzhledem k celkové problematice celkem marginální, je druhý záměr vlády zpřísnit vzorec pro mimořádné zvýšení penzí letos v červnu, což každého důchodce připraví v průměru o tisícovku – co má ale dělat vláda, která zdědila spálenou zemi po Babišovi a sotva nastoupila, Putin přepadl Ukrajinu a rozhodil tak hospodářství všude a všem; nyní je z toho inflace tak vysoká, že vláda na plné přidání důchodcům v rozpočtu potřebnou rezervu prostě nemá – neodpustitelné… Všeho však do času a je jisté, že v roce 2025 Fiala padne a Babiš pospolu s jinými dobromily drancování polovyschlé studny obnoví. Současná rozumná vládní důchodová opatření půjdou nepochybně k ledu. Lid obecný bude sice jásat, ale zase to bude jen další zametení problému pod koberec, kde už teď je starého prachu nemálo – totální katastrofa, kdy zástupy starých krků opravdu už nebude skoro kdo mít živit, ještě však bezprostředně nehrozí, stále lze zatím problém posunovat dál, až na ty příští, co tu budou staří po nás – budou to ti, co jsou dnes mladí.

Tato vláda udělala ve věci důchodů chybu jedinou: zachovala se poněkud chaoticky, nesystematicky, Fiala neměl na podzim říkat, že se to dnešních padesátníků týkat nebude, a pak – z vývoje inflace zděšen - obrátit. Obecně vzato ale, vůbec neměli Sobotka s Babišem měnit zavedené pravidlo o tom, že každý další ročník odchází do důchodu o dva měsíce později – všichni si tak zvykli na to, že ročníkem narození 1965 se v roce 2030 reforma uzavře a věk 65 let bude pro odchod do důchodu koncový, a tak se dnes přirozeně ročníky 1965+ cítí být podvedeny.

Populisté mají tedy další dobrý důvod nasazovat vládě psí hlavu, avšak za to, že se zhostila nepopulárního úkolu řešit nějak nepříznivý demografický vývoj měla by spíš dostat řád za statečnost – ano, sebe sama obětuje ve prospěch příštích generací, alespoň v rámci svých možností. Kdo to však pochopí? Češi Fialu stejně ukřižují, jako kdysi Slováci Dzurindu – jednat s voliči čestně a na rovinu se nevyplácí, hlava strčená do písku a po nás potopa jsou osvědčenější.

Každý svého stáří strůjcem
Takže tu zbývá už jen kormidlo vlastního osudu v rukou každého, příprava na stáří, takříkajíc myšlení na zadní kolečka. Kdo šetří, má za tři, říká se a jako by to mělo obzvláště platit pro budoucí důchodce, avšak problém je, že čím je člověk mladší, tím má do důchodu dále a dlouhodobé úspory čím dál víc se podobají homoli cukru vystavené dešti. Šetřit si po desetiletí na hromádku nevyhnutelně znamená krmit průběžně i inflační bestii, tím spíše, utrhne-li se někdy z řetězu jako právě nyní – z homole zůstane homolka. Jen částečným řešením je pak onen spořicí produkt zvaný doplňkové penzijní spoření (dříve penzijní připojištění) – zdá se být sice výborné, když k uložené tisícovce přidá stát 230 korun (nově to bude 270 korun k 1500 korunám vlastním), jako by okamžité zhodnocení činilo pohádkových 23% (plus daňový odpočet), avšak je to jen vstupní příspěvek a pak už tam peníze zůstávají být úročeny minimálně (záleží na zvolené investiční strategii, nicméně žádné závratné zisky ani ztráty nebudou). Pro finančně gramotného jistě by tu byly spořicí produkty efektivnější, ale kdo je opravdu tak kvalifikovaný, aby při tom neprodělal kalhoty?

Sečteno a podtrženo, je zle – populace stárne a bude to už jen horší. Stát má pouze omezené možnosti, jak demografický vývoj ekonomicky ukočírovat, a vzhledem k výměnám vládních garnitur se systémového dlouhodobého řešení nadát nelze (jak řečeno, budiž čest té současné, zodpovědné výjimce, která ale nevyhnutelně padne – toť daň demokracii). Babiš to v roce 2025 „zachrání“, ale o to strašnější výbuch nastane, až on už bude coby stařec dožívat někde u moře. Jeho děti ani vnuci nicméně na státních dávkách, rovnajících se v té době opravdu už asi jen prvorepublikovým žebračenkám, závislí nebudou.

Zbývá jen jediné: zachránit se každý sám, na stát se nespoléhat. Je-li mladý, tak nebýt líný a pracovat na sobě (kapitál mladého není jen v penězích), aby byl úspěšný (čti: aby měl vysoké příjmy - spíš než vysokoškolák bude to dobrý řemeslník) – a přebytky namísto do bank investovat do nemovitostí (alespoň garáž) či půdy. Pak bude trochu na stáří zajištěn. Je-li už starší, pak si ještě alespoň trochu naspořit, a dál už se jen učit střídmosti.

Žádné zázraky se konat nebudou, žádné pořádné koryto synek starci nevyřeže: „Táto, proč se kolo nehýbá?“ marně může se dnes vnouče ptát. Inu, proto, že Nerudovy časy jsou nenávratně pryč.

P.S. Pokud navštívil někdo z čtenářů ze studijních důvodů nějaký Babišův mítink před půl rokem, jako to udělal autor článku, jistě také žasnul nad těmi davy důchodců, co vítali tam svého gurua málem jak Ježíše Krista, pamětlivi jeho slov o tom, že „dokud jsem ve vládě já, důchody se zvedat budou“. Kdo si z těch nyní zajisté velmi vzteklých staříků přizná, co tu napsal Martin Mařák: „Dnešní důchodci v Evropě jsou doposud finančně privilegovanou vrstvou a mají velké štěstí, že ještě stihli výhody důchodového systému před jeho kolapsem a mohli přestat pracovat v šedesáti a dříve. Myslím, že by měli být velmi spokojení se životním standardem, který stále ještě mají. Další generace čekají jen samé horší varianty.“

SEN POTÉ a jiné příběhy

sen

Po bezmála dvou desetiletích publikování na Neviditelném psu mi v nakladatelství NAVA vyšel výběr dvanácti nejlepších povídek různých žánrů, sdružených do útlé knížky (76 stran, 148,- Kč).

Jsem toho nemoderního názoru, že povídka by vždy měla mít pointu. Dobré pointy se ale - jak známo - u stolu vysedět nedají (múza musí přiletět sama a nedělá to často), a tak jsem materiál pro tuto knihu sbíral velice dlouho, mnohdy ze snů.

Většinu povídek tvoří horory, ne nadarmo si nakladatel knihu zkráceně nazval Sen mrtvého. Psychedelicky rozmazaná skutečnost vyžaduje někde větší čtenářovo soustředění, jinde se zas zasměje. Vcelku se hlavně dobře pobaví a snad v něm zůstane i cosi trvalejšího…

Knihu si můžete objednat na této adrese.