Pravice ve Francii se důchodovou reformu snaží prosadit od roku 1993, začal s tím premiér E.Balladour a jeho reforma byla první od druhé světové války, která změnila doposud trvající tendenci a zhoršila podmínky odchodu do důchodu a výši vypláceného důchodu. Reforma se však týkala pouze soukromého sektoru a tak proběhla bez sebemenších společenských třenic. Žádná stávka se nekonala a reforma byla hladce přijata v obou parlamentních komorách.

Premiér A. Juppé se pokusil rozšířit reformu z roku 1993 a upravit ji i pro státní sektor. Státní zaměstnanci vstoupili do dlouhé několika měsíční stávky a došlo k blokádě pošty, vlaků, metra a podobně, Paříž byla totálně zablokovaná. Já sám jsem kvůli tomu prošvihl odlet letadla do Egypta, protože můj pas s egyptským vízem ztvrdl někde mezi Paříží a Štrasburgem a získal jsem ho až týden po plánovaném odletu. Tak to už v životě chodí, no… Premiér A.Juppé podal demisi a jeho reforma státního sektoru byla zakopána hluboko do země.

Premiéři J.P.Raffarin, F. Filon a E.Philippe pak v následujících dekádách provedli jisté dílčí změny, za prezidenta N.Sarcozyho ještě ministr práce E.Woerth dokázal prosadit zvýšení věku odchod do důchodu ze šedesáti na šedesát dva let, hlavní bombu se však v éře prezidenta E.Macrona, jenž z toho udělal svůj hlavní politický úkol, snažil prosadit premiér E.Philippe. I jeho pokus skončil neúspěchem, neboť přišla ta velká chřipková epidemie a s ní chřipková diktatura národního státu, země vstoupila do tvrdé karantény a patrně nemělo cenu to ještě nějak komplikovat. Reformní štafeta tak posléze přešla na novou premiérku Macronova druhého prezidentského mandátu E.Borne. Chtěl bych ještě také upozornit na zajímavou skutečnost. V Německu a v Británii provedli zásadní důchodovou reformu socialisté (G.Schroder, T.Blair ), zatímco ve Francii se o to samé snaží jen pravice, nebo středo-pravice. Ale vraťme se k aktuální reformě.

Možností, jak vyřešit ošemetnou situaci s důchodovým systémem v západní společnosti, ve které jsou ženy emancipované od mužů a patriarchát je již dávnou minulostí (nějak moc si nepřejí děti, respektive nemíní se stát továrnou na potomky a ženou v domácnosti jako v dobách minulých, což plně chápu), no a dávají přednost profesionální kariéře, nebo plnému užívání si života radostného, není mnoho. Je to podle mne buď razantní reforma důchodového systému, nebo jeho plošné snížení na minimální dávku k přežití, či jeho naprosté zrušení, no a pak ještě zbývá masivní migrace z Asie a z Afriky a vznik zmixovaného bronzo-Evropana. Já osobně jsem pro razantní reformu a pro odchod do důchodu alespoň v šedesáti pěti letech s vědomím, že v některých profesích, jako je například ta má (pozemní stavebnictví), to nebude jednoduché. Nicméně pokud mně zdraví bude sloužit, jsem ochoten pracovat déle.

Dnešní důchodci v Evropě jsou doposud finančně privilegovanou vrstvou a mají velké štěstí, že ještě stihli výhody důchodového systému před jeho kolapsem a mohli přestat pracovat v šedesáti a dříve. Myslím, že by měli být velmi spokojení se životním standardem, který stále ještě mají. Další generace čekají jen samé horší varianty a řekl bych, že vzhledem k dlouhodobé demografické křivce v Evropě, válečné situaci, která může trvat dlouho, ekonomice, která není nejrůžovější, no a k těm zeleným fantasmagoriím a tak, se s tím asi nedá podniknout nic kloudného, co by tak nějak všechny uspokojilo, aby nereptali a nekverulantili. Návrhy japonského akademika Yusuke Narite, aby důchodci dobrovolně páchali sebevraždu, samozřejmě nepovažuji za relevantní řešení.

Premiérka E.Borne využila ústavních možností a na základě ústavního zákona 47-1 diskuze o reformě v dolní parlamentní komoře proběhla ve zkráceném režimu dvaceti dnů, což vzhledem ke dvaceti tisícům dodatků opozice a nemožnosti normálního průběhu diskuze (u nás tzv. obstrukce), dovedlo návrh reformy do Senátu, kde je momentálně probírána. Poslední den před vypršením termínu část levicové opozice stáhla většinu dodatků, aby došlo k diskuzi o článku 3, jenž upravuje prodloužení věku odchodu do důchodu na šedesát čtyři let pro ty, kteří platili pojištění čtyřicet tři let a na šedesát sedm let pro ty ostatní (pokud chtějí dostávat plný důchod), ale Mélenchenova část opozice dodatky nestáhla a tak tento taktický tah nevyšel.

Senát je ve Francii většinově pravicový a dolní parlamentní komora má zatím nutnou poslaneckou většinu pro přijetí reformy. K poslancům Macronova hnutí Renaissance se přidala republikánská pravice ze strany Les Républicains a reforma má zatím celkem šanci na to, aby byla přijata navzdory značné stávkové činnosti státního sektoru a odborů. Jak to všechno nakonec dopadne, se ještě uvidí.

Předevčírem jsem dodělal další věc „Kara Kara Go!“, je to taková keltská melodická vypalovačka s částí litanie ze souboru Merseburských zaklínadel z 10. století. Myslím si, že je to zatím nejlepší kousek, který jsem doposud nahrál: