Evropská centrální banka (ECB) na svém čtvrtečním zasedání sice snížila základní úrokovou sazbu na euro o čtvrt procentního bodu na 3,75 procenta, jak očekávala většina ekonomů. Ale byla kolem toho spousta řečí, že i když už je ta inflace docela nízká, tak klesá moc pomalu a není vůbec jisté, zda bude klesat i nadále. Rozhodnutí ECB se opíralo o nejnovější makroekonomickou prognózu, která vyznívá více proinflačně, než ta předchozí.

Růst HDP byl pro tento rok revidován mírně směrem nahoru (0,9 %), stejně jako celková inflace v letech 2024 (2,9 %) a 2025 (2,2 %). Nebo-li, příští rok by inflace v eurozóně měla být o 0,2 % vyšší, než se původně odhadovalo. Tlaky, které inflaci zvyšují, jsou pozorovány ve slabém, téměř nulovém hospodářském růstu, v silnějším růstu mezd, zejména ve službách, a tím růstu cen především za služby. Takže základní depozitní sazba bude asi klesat, ale pomaloučku po čtvrtbodíkách, a někdy taky ne. „Poslední inflační míle bude ještě hodně komplikovaná. Co z toho vyplývá pro budoucí kroky ECB? Rozhodně větší opatrnost, kvůli které si ECB zřejmě vybere pauzu již na příštím červencovém zasedání,“ shrnul Dominik Rusinko, analytik ČSOB.

V dosti podobném duchu se po posledním zasedání České národní banky (ČNB) vyjádřil také její guvernér Aleš Michl. Také u nás už je míra inflace „na dohled“ dvouprocentnímu cíli ČNB. Dvoutýdenní repo sazba na korunu je nyní na 5,25 procenta. K proinflačním faktorům u nás analytici přidávají rostoucí schodek státního rozpočtu. Nenechme se mýlit zprávou, že v květnu byl deficit o 61 mld. Kč nižší, než ve stejném měsíci loni. Schodek se stále prohlubuje, jedině dobře je, že pomaleji.

Kdysi se nějací ekonomové snažili vysvětlit, proč je dvouprocentní inflace přijatelná, dokonce zdravá a určitě lepší než žádná nebo záporná, tedy deflace. Že prý je to odraz hospodářského růstu, investic, výzkumu, vývoje a inovací a zlepšování kvality výrobků. Tedy taková více méně přirozená věc.

Co už není přirozená věc, je podpora tohoto růstu při současném tlumení inflace, jak tuto politiku provozovaly státní banky eurozóny, USA, Japonska a nakonec i naše ČNB. Tedy masivní emisí nových peněz, nekrytých ani zlatem, ani jinými aktivy, jen nesplatitelnými státními či bankovními dluhopisy. Velmi podobně, jako v roce 2008, kdy začala světová finanční krize a americký Fed odkupoval falešné cenné papíry vydané na hypotečním trhu. Když pak krize došla do Evropy a skřípla Řecko a Itálii, ECB udělala totéž, vykoupila jimi vydané dluhopisy. Narozdíl od Fedu, ECB s tím ještě nepřestala. „Tato skrytá monetizace státního dluhu se projevuje neustále narůstající peněžní zásobou, tedy v podstatě tiskem nekrytých peněz. Respektive tyto peníze jsou kryté jen státními dluhopisy, které ECB od zadlužených států vykupuje, ale tyto dluhopisy jsou zase kryty především vírou v to, že je ECB vykoupí. Pokračující tisk eur pak vede k více či méně skryté inflaci. Tato inflace není plně viditelná, protože index spotřebitelských cen vykazovaný Eurostatem nebere v úvahu takové jevy, jako například nafouknuté cenové bubliny u finančních aktiv či u nemovitostí. To vše se ale podílí na znehodnocování eura, respektive na snižování jeho kupní síly, ačkoliv to v klasické zveřejňované inflaci není vidět,“ popisuje jev ekonomka Markéta Šichtařová.

Ke svému komentáři byla Šichtařová inspirována snížením důvěryhodnosti Francie jako státního dlužníka agenturou Standard&Poors na AA-, tedy na stejnou úroveň, jakou se chlubí Česká republika. Jenže zatímco nás agentura hodnotí za snahu státní dluh korigovat, Francii hodnotí za neschopnost jej korigovat. „Neschopnost Francie zkrotit veřejné výdaje patří k faktorům, které vedou ke ztrátě hodnoty eura,“ konstatuje Šichtařová.

Ale také náš sukces je jen dočasný, jak varuje analytik společnosti GHS Timur Barotov:„Zadlužování se /vyspělých/ ekonomik není výběrem, ale už v podstatě nutností. Před sto lety situace byla na západě jiná a dařilo se mít vyrovnaný rozpočet, dokonce se považovalo za dobré mít mírný přebytek a některým zemím se to i dařilo, např USA. Ovšem nyní je západ v úplně jiné situaci: jsme již silně rozvinutí, přirozený růst je těžší, populace stárne (sociální účet narůstá), rozdíl v bohatství se prohlubuje (střední třída v reálných číslech nebohatne už velmi dlouho, naopak chudne) a v důsledku toho roste populismus, voliči jsou zklamaní z reality a z toho, že ty komodity (byty, akcie apod.) rostou rychleji, než jejich příjmy. Tlačí politiky k tomu, aby více zadlužovali zemi a ulevili svým voličům. Jinými slovy, existuje mnoho strukturálních důvodů, proč populace západních zemí již není schopna přirozeným způsobem růst. Takže západ měl na výběr: nerůst vůbec, nebo dokonce sledovat, jak se naše ekonomiky zmenšují, nebo ten růst vynutit dluhem jako Japonsko. Samozřejmě, politici si nikdy nevyberou nerůst, protože to by se voličům nelíbilo, rostla by nezaměstnanost, mzdy by se nezvyšovaly, ekonomika by stagnovala. Takže sáhnou po dluhu, čímž krátkodobě/střednědobě ten růst nakopnou a tím se celý problém posune v čase o kousek dopředu. Proto předpovídám, že státní dluh bude růst i v další dekádě a to rychlejším tempem, než nyní.“

Dodejme, že hospodářská stagnace aktuálně postihuje Českou republiku, stejně jako Německo a v podstatě celou Evropskou unii. Svět se také už několik desítek let potýká s minimálním růstem produktivity práce. Ani nástup počítačů nezpůsobil takový skok, jako zavádění parních strojů nebo elektromotorů v předminulém a minulém století. Odjinud, než z produktivity práce a zvyšování přidané hodnoty, se dost dobře nedají zdroje pro udržení sociálního státu získat. Tím, mimochodem, mizejí některé zásadní důvody pro akceptování dvouprocentní inflace.

DOJDE K OBROVSKÉ REFORMĚ FINANČNÍHO SYSTÉMU, NEVÍ SE KDY

„Problém s dluhem je v tom, že se musí splácet, a čím víc ho je, tím větší jsou splátky. Takže je to spirála, ze které je téměř nemožné se vymanit. Vše to směřuje k jednomu bodu v čase, kdy dojde k obrovské reformě finančního systému, protože se ten dluh už nebude dařit nabalovat a lidé ztratí důvěru ve finanční systém, a to bude hodně bolestivé. Ten moment ovšem může přijít za 5 let, za 10 let za 20 let, nikdo neví,“ říká Barotov.

Centrální banky musejí usilovat o 2% inflaci, jinak ztratí veškerou důvěru trhů, takže problém je v tom, že ony nemohou teď výrazně se sazbami dolů. „Věřím, že v následujících letech bude inflace strukturálně vyšší a bude bránit nulovým úrokovým sazbám, které jsme měli před pandemií. To je samozřejmě špatnou zprávou pro silně zadlužené a na úroky citlivé segmenty trhu. Jejich obnova nebude rychlá a je reálné, že jsme ještě neviděli všechny krachy,“ říká k tomu Barotov. „Nalijme si čistého vína, nebýt veškeré té vládní intervence, je nyní prakticky celý západ v hluboké a opravdové recesi. Nebyl by tu žádný ekonomický růst, jsme zkrátka již příliš rozvinutí a stárneme. Další růst je pro nás možný jen za pomoci dluhu. Bez dluhu nebude ekonomického růstu. A já se obávám, že po pandemii ten vládní dluh každoročně bude trvale vyšší, nemá cenu z toho vinit politiky, je to strukturální problém. Vyvážený státní rozpočet je již pouhou fantasií.“

Barotov tedy předpovídá krach současného finančního systému se všemi sociálními důsledky, které lze domyslet, i které domyslet nelze. Trochu zoufalé, že…

Kromě umělé inteligence by to asi chtělo vymyslet něco užitečného, ale nového. Tak, jako mnozí věří v sílu vědy a poznání, které zachránily přelidněný svět před hladomorem, nedovolily vyčerpání vší ropy do roku 2000, pozvedly výpočetní techniku na běžnou spotřebitelskou úroveň a vynalezly umělou inteligenci, tak by snad mohly vynalézt i něco fungujícího a lidštějšího, než Utopii Thomase Mora, Krásný nový svět Aldouse Huxleyho, 1984 George Orwella, klimatickou krizi, pandemii covid-19 a komunismus od Marxe a Lenina…?

Poskytl server Svět hospodářství