Od čtvrtka přes víkend probíhá v Juldě-Fuldě opět provizorně v Křižíkových pavilonech 29. ročník mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy. Byl jsem na něm i právě před čtvrt stoletím, kdy se jednalo teprve o 5. ročník tohoto podujatia. Tehdy poprvé jsem na něj přišel ne jako knihkupec, ale jako čtenář. Součástí výstavy byly i desítky doprovodných akcí. Vybral jsem si besedu s britským profesorem robotiky a kybernetiky Kevinem Warwickem. Nakladatelství časopisu Vesmír ji konalo v souvislosti s vydáním Warwickovy knížky „Úsvit robotů, soumrak lidstva“ a proběhla v sobotu od deseti hodin na balkóně střední haly. Tak si přečtěte, jaké byly před 25 lety představy o tom, čemu dnes říkáme „umělá inteligence“:
Nejdřív dostal slovo autor doslovu profr Kelemen z opavské a bratislavské univerzity. Upozornil na dvě roviny knihy. V té vědecko popularizační se dovíme objektivní fakta, jak se dnes konstruují samoučící se roboti. Pak však autor přechází do subjektivních rovin, ve kterých posuzuje možnost spolužití lidské a umělé inteligence, a zde je pan profesor k názoru autora, který je vyjádřen v titulu knihy, skeptický. Skeptičtí jsme byli všichni.

Sympatický autor pak přednesl svou tezi: Lidská inteligence nás postavila do našeho zvláštního postavení. Jsme inteligentní, organizujeme knižní veletrhy a chodíme na ně. Bude to i v budoucnu? Pokud budou mít roboti vyšší inteligenci než my, budou to oni, kdo bude rozhodovat. Proč by měli nechat rozhodovat nás, když budou mít vyšší inteligenci? Je pro nás nesmyslné nechat si poroučet od krávy či ovce. Až budeme mít roboty inteligentnější než my, čeká nás v lepším případě budoucnost na farmě nebo v ZOO.

Je možné, aby se stali roboti inteligentnější než lidé? Mají k tomu všechny důležité prvky. Možnost učení, vlastní vůli (prosím, byl překlad správný???), paměť. Teprve se snažíme zjistit, co je u robotů možné a co nemožné. Roboti se programují. To neznamená, že se nemohou splést. I lidé mají jakýsi genetický program. Ale záleží, co se naučí ze zkušenosti. Dnes se ze svých chyb dovedou učit i roboti. Zítra budou dělat vlastní rozhodnutí. Až tuto inteligenci získají váleční roboti a počítačové sítě, které jsou schopné zasahovat do lidských životů, vznikne velmi vážné nebezpečí, že by mohli převzít moc. Kevin Warwick nevidí možnost, jak tento vývoj zastavit. Obchodníci i vojáci mají zájem, aby se pokrok posunul dále. Ve své knize autor jen skládá logický obraz dalšího vývoje. Budoucnost leží před roboty. Lidská rasa jim bude poddaná.

Pak vystoupil šéfredaktor Vesmíru, docent Ivan Havel. Nejdříve prý chtěl být kritický, ale pak se rozhodl, že nebude. Každý odborník, by se krom své vlastní práce měl zamýšlet i nad jejími důsledky. Je dobré mít i extrémní názory, a pesimismus profesora Warwicka je extrémní. Havel se rozhodl diskutovat k argumentaci: Je inteligence skutečně to, co vládne? Osobní zkušenost z rodiny ukazuje, že inteligentní člověk nemusí být skutečný vládce. Totiž... Havlovi mají doma dvě kočičky, a ty jejich rodině vládnou. Nemusí k tomu konat knižní veletrhy. Chytají myši, lezou po stromech, dovedou o sebe pečovat. Je inteligence skutečně takovým absolutním měřítkem? Budou roboti s vysokou inteligencí pečovat o sebe tak, jako kočky? Budou chodit rádi do lesů, když ty lesy mají mnohem nižší inteligenci? (Šamanova poznámka: Tady jsem si vzpomněl na text Jiřího Suchého, který ozřejmuje, že všechno je v tlapkách koček. Svrhnou však kočky člověka z pozice Pána tvorstva? Jistě ne. Nestojí o to, aby jako Páni tvorstva chodili za člověkem a utírali po něm loužičky... Bravo, Havel!)

Načež nastal čas pro otázky z publika. Jedna starší paní připomněla, že inteligence je pouze předpoklad, nutný je i charakter a filozofické základy. Profesor Warwick odvětil, že roboti mohou mít i filozofii a psychologii, neboť nás převyšují způsobem, který je těžké pochopit. Zatímco my uvažujeme jen v jedné, dvou dimenzích, roboti to dokážou dělat v mnoha dimenzích. Naše smysly jsou omezeny, kdežto smysly robotů dokážou detekovat paprsky X, UV, IF... Stává se velice obtížným pochopit, o čem robot přemýšlí. Bohatství podnětů povede ke vzniku filozofie robotů s mnoha dimenzemi...

Další otázka zazněla od mladého muže a týkala se tří Asimovových zákonů robotiky. Snad měly smysl pro nějaké období, možná je bude třeba časem pozměnit?

Kevin Warwick se tímto problémem ve své knize zabývá. Je toho názoru, že ony slavné Zákony jsou vytvořeny pro Hollywood, který potřebuje happyend, ne pro reálný život. Ve skutečnosti existuje mnoho vojenských robotů, které jsou konstruovány k porušování těchto zákonů. Střela s plochou dráhou letu se nad Prahou nezastaví a neřekne si - dál nepoletím, tam jsou lidi. Spadne a vybuchne. (Ale ani si neřekne - já ty parchanty zabiju -Š).

(Vložka 2024: Asimovovy zákony robotiky jsou nesmysl a nikdy nebyly v reálných projektech využity. Právě samy jeho povídky a romány o různých kombinacích těchto zákonů ukazují, že při jejich využití by žádná umělá inteligence nemohla vzniknout. Napsal jsem k tomu polemiku v povídce Já, Andy, která vyšla poprvé ve sborníku Mlok 2007.)

Výstraha je na místě. Vždy podceňujeme vývoj a výsledky jsou zlé. Pravil na závěr Kevin Warwick a jal se nám předvádět své miláčky. Na podlaze rozložil kruhový mantinel z lepenky a do něj vložil jakousi přerostlou myš na kolečkách a s anténkou. Ta anténka je důležitá, děti v jednom pořadu televize BBC nechtěli robotky bez antének akceptovat a tak musel rychlý posel na motorce cestovat stovku mil, aby je včas dopravil do studia. Ve skutečnosti se robotek orientuje pomocí šesti ultrasonických čidel na přední části. První robotek se zastavoval před překážkou, to známe. Kdysi dávno jsem viděl plánek v Ábíčku. Druhý se umí naučit tvar překážky a vybrat si volnou cestu. Měl nakonec jezdit uvnitř zchystané arénky v dokonalém kruhu, ale měl poněkud zadřené kolečko. Přetvařoval se. Že prý když se jeden robotek naučil tou správnou trasou jezdit, dovedl svoje znalosti předat přes oceán dokonce Internetem! (No a?) O nic chytřejší než pradávná Encéčka! Až ten třetí robotek mne zaujal. Předložil se mu cíl. Při oddálení cíle ho následoval, při přiblížení uskakoval. Jako zvědavý psík. Pak jsem na videu viděl stádo takových psíků, kde jeden vedl ostatní. Chovali se jak stádo ovcí.

Osobně si myslím, že tvrzení o budoucím soumraku lidstva pod knutou inteligentních robotů je pouze šikovným marketingovým tahem, který má pomoci prodat z větší části populárně naučnou knihu a přivábit další granty na páně profesorovu činnost. Ale vypadal dost přesvědčeně. Když na uvedenou knížku věnujete 273 Kč, budete si moci udělat vlastní úsudek.

No a hned potom (od 11:00) se na stejném místě konala autorská četba z Neffovy Tmy. Ondřej musel jen chvilku počkat, než pan profesor sesbírá svá perspektivně nebezpečná zviřátka. Uslyšeli jsme část textu, který pro přílišnou krutost na naléhání přátel a recenzentů (ne ode mne!) spisovatel nakonec vypustil. V budoucí katastrofickém světě Tmy zcela jasně vítězí bezohlednost pedofilního zvrhlíka Jindry Hřivnáče nad inteligencí premiéra Klause, jenž jest vražen na kůl. Premiérem se stává Macek, ale ne pro svou superinteligenci, ale bezskrupulóznost. (A jestli se mi podaří dopsat Blackout na román tak zvíte, jak krutý dovede být inteligentní šéf Telekomu Machovec...)

(2024: Podařilo a Blackout vyšel ještě ten rok.)

Takže si myslím: Skutečně se musíme bát více omezenosti, hlouposti, krutosti a mocichtivosti lidí než inteligence robotů. Ale ti mohou samozřejmě oněm zlým lidem sloužit - na to musíme dát pozor, Kevine Warwicku!

A pak už nastal čas na „Akademii fantastiky“, jak pravil program veletrhu. Zprávu o udílení čtyřiadvaceti cen a jedné anticeny doufám zpracuje někdo jiný. Tady jen poznamenám, že Mloka za domácí tvorbu obdržel vydavatel NP Ondřej Neff za svou přelomovou Tmu. Další Mlok, za dlouholetou práci pro SF, padl do tlap Mrože Františka Novotného, spolupracovníka NP. Mrož je vlastně i spolumlokem za povídku v oceněné antologii Rigor Mortis.
Gratuluju!
Poprvé vyšlo na Neviditelném psu 24. května 1999 v rubrice Omnibus pod názvem Ať je vše v tlapách mloků!a na internetu jest to již nedohledatelno.)Toto je příloha webového deníku Neviditelný pes. Další použití podléhá autorskému zákonu, včetně uvedení zdroje! Autor ručí za původnost materiálu.