28.2.2024 | Svátek má Lumír


ŠAMANOVO DOUPĚ: Sjet po nose malou skálu...

10.2.2024


Kibuc Davidova louka, aneb Nir David, kam jsem vás slíbil zavést posledně, je jenom pár kilometrů od Bejt Šeanu. Konkrétně sedm kilometrů na západ, pod severními svahy horského masivu Gideon. (Na severozápadě je Gideon ohraničen výspou, kde kdysi stávalo staroizraelské město Tel Jezreel; zastavili jsme se tam v sobotu, hned první den našeho zájezdu. Je to odtud jen 12 km vzdušnou čarou. Izrael je opravdu malý.) Za deset minut jsme už vystupovali na dalším parkovišti. Opět jsme dostali rozchod a to na celé dvě hodiny. Protože už bylo půl druhé zamířili někteří z nás do sámošky. Koupil jsem si tam kuřecí šnitcl v housce plus hranolky. Něco, co se nemusí moc kousat. Během snídaně v Tiberias se mi totiž během jídla velmi hladce vylomil pevný horní můstek s pěti zuby, už by načatý z domova.
Zatímco se mi oběd hřál v mikrovlnce u pokladny, vybral jsem si v textilním rohu plavky. Hlavní atrakcí zdejšího kibucu je totiž Gan ha-Šloša, Zahrada tří, která se rozkládá kolem tří úzkých jezírek, ponořených do kamenného údolí říčky Amal. V jezírkách se prohání spousta rybiček, z nichž jeden druh patří k těm, co vám okusují kůži. Říká se, že když ponoříte nohy do vody, tak vám okusují odumřelou kůži na chodidlech. Pravda je, že vás okusují celého - pokud se do vody celý ponoříte. A nořit se je možno i ve větší zimě, než je zhruba pětadvacet stupňů tohoto raně říjnového slunečného dne. Protože toto koupací centrum je napájené termálními prameny, pročež si jeho vody udržují celoroční teplotu 28°C. Bedekry uvádějí, že zde se nachází jedno ze světově nejvíce exotických míst, leč přesto jsme dnes původně neměli v plánu ho navštívit. Ale tak nějak se to po všech památkách z antiky a z 20. století hodilo. Jenže kvůli původnímu rozpisu jsem neměl do příručního batohu zabaleny plavky. Shodou okolností jsem v něm měl zabalenu potápěčskou masku a šnorchl - protože se mi při včerejším balení už nevešly do podpalubního zavazadla. Chtěl jsem se vykoupat, i nezbylo mi, než si pořídit plavky, a ano, sedly mi. Nebyly to tedy plavky plavecké, s vykrojenými nohavičkami v jakých se plave rychle a hluboko, jako spočívaly na dně Kamalova autobusu. Nebyly to ani bachraté bermudy, v jakých jedině se můžete ve „zpátečnicky náboženských“ a „pokrokářsky zápaďáckých“ koupalištích nořit do vody. Nejvíc připomínaly normální trenky, a s takovými jsem byl spokojen.

Vylezl jsem z krámku, prošel mezi plně obsazenými piknikovými stoly a našel si na svahu nad jedním z jezírek příhodnou palmu, o jejíž kmen jsem se mohl opřít a sednout si na golfově zastřižený trávník. Pořídil jsem jeden záchranný snímek, na němž se i zde nad vodami vznáší plavčická strážní budka a pak se pustil do jídla, dokud bylo teplé. Liboval jsem si, jak jsem uprostřed cizího hlučícího, výskajícího a cachtajícího se davu sám.

Někteří z účastníků zájezdu mezitím s Radkem obdivovali artefakty v místním muzeu. Tedy ne v tom archeologickém, ale v tom, které zachycuje poměrně krátkou existenci této osady. Její zakladatelé od roku 1934 obdělávali zakoupenou půdu v Bejt Šeanském údolí. Pomáhali zde zakládat kibucy, ale hodlali si založit vlastní společenství. Jenže bylo to právě v době, kdy místní Arabové začali se svými protibritskými virvály a protižidovskými pogromy. Bylo tedy třeba novou vesnici založit rychle a hned od počátku musela být opevněná. Opíšu z Wiki:

„...Šlomo Gur přišel s technickým řešením, jak zbudovat opevněný dřevěný areál, který bude možné postavit během jediného dne. Komplex měl sestávat ze čtyř přístřešků, strážní věže, dvojité palisádové hradby vyplněné štěrkem a vnější obranné linie z ostnatého drátu tak, aby se znemožnilo přiblížení potenciálním vrhačům granátu. Členové skupiny pak všechny stavební součásti plánované osady připravili předem v Bejt Alfa a 10. prosince 1936 (po získání souhlasu velitelů Hagany) vyrazili na zvolené místo, kde skutečně do večera vyrostl podle plánu kibuc Tel Amal. Původní obavy, že na novou osadu okamžitě zaútočí Arabové, se nepotvrdily. Tak vznikl Tel Amal, nynější Nir David - první sídlo typu „hradba a věž“ - později budované na mnoha dalších místech v zemi.“

Foto Radek Hejret

Toto muzeum vlastně tvoří zrekonstruovaná původní osada, spíš tedy palisádová pevnůstka, čtverec o stranách asi 30 metrů, v jehož středu vyrůstá strážní věž. Když se tohoto muzea kolegové nabažili, vrátili se, koupili si něco k zakousnutí, rozložili se kolem mě a vyrušili mě tak z mé velebné osamělosti. Naštěstí!

Převlékl jsem se do trenkovitých plavek, vzal si masku a šnorchl a vydal jsem se na průzkum zdejšího vodního parku. Fotit jsem hodlal až po návratu z koupání. Mimochodem, Zahrada tří se to tu nejmenuje podle toho, že tu jsou tři jezírka, ale na paměť tří členů Hagany, které v tomto údolí v roce 1938 zavraždili místní Arabové. (To jen na okraj krokodýlích slz, které vždy vytrysknou jednomu mému neodbytnému kritikovi, jenž pod mými články hořekuje nad krutým osudem arabských vyhnanců, kteří odsud museli v roce 1948 odejít.)

Foto Radek Hejret

Jezírka mají sice křivolaké okraje, avšak kolmé okraje, takže působí dojmem skutečných bazénů. Slezl jsem po žebříčku do teplé vody prostředního bazénu zhruba uprostřed. Dno bylo vydlážděno plochými kameny, stál jsem v něm s vodou po prsa. Dojem bazénu okamžitě zmizel, když jsem se podíval pod hladinu. Prohání se pod ní hned několik druhů různobarevných rybiček. Ty štíhlé byly modré, ty zavalitější se opásaly mnoha barevnými proužky. To, co člověka šimrá, jsou ty šedé okusující rybičky. Plaval jsmem proti směru nepatrného toku až k hornímu konci asi 25 metrů široké a 200 metrů dlouhé nádrže.

Na tom konci odshora padá asi deset metrů široký a tři metry vysoký vodopád. Opět působí uměle, protože jeho horní hrana rovná, neboť kovová. Ale když člověk shlédne pod hladinu, hned ho upoutá přírodní divokost scenérie. Voda se otáčí ve víru až do vymleté hloubky dvou metrů. A ve vývaru se na dně válí spousty ozdobných gumiček na vlasy, jak je zde prudká voda strhává s hlav sprchujících se děvčat. A protože je zde voda provzdušněná, míhá se v ní mnohem více rybiček než ve volné vodě. Nádhera!

Foto Radek Hejret

Po bočních schodech jsem vyšplhal na horní úroveň vodopádu, přešel ho, a na druhé straně se vnořil do horního rezervoáru. Ten je dlouhý jen asi sto metrů, zato široký třicet. A u levého břehu jsou do něj vrženy skalky, u nichž spadá dno snad až do pěti metrů. Tady jsem si pěkně zapotápěl. Protože jsem neměl ploutve a nemohl se tak držet hydrodynamicky u dna, držel jsem se tam za chyty těch skalek. A rukama jsem ručkoval z chytu na chyt - a prováděl tak obrácené horolezectví, protože vztlak mi zvedal nohy k hladině.

Foto Radek Hejret

Nádhera! Chtěl jsem vyzkoumat ještě třetí bazén, ten nejspodnější. Běžel jsem k němu po betonové cestičce na okraji druhého bazénu. Na jeho konci jsem slezl dolů, abych obdivoval zdejší vodopád. Protože tak mi znělo to Radkovo poučování v hlavě: „Jsou tam tři bazény spojené vodopády.“ Tady ale žádný vodopád nepadal. Z hráze druhého jezírka vedla jen trouba, ze které šplíchala voda, ve které dovádělo několik dětí. Dál vedlo asi metr široké a metr hluboké betonové koryto divoké říčky. Celá ta atmosféra venkovního koupaliště na mě působila, jako bych byl někde v Čestlicích nebo jiném zábavním vodním parku: Umělý vodopád, tvořící nádhernou sprchu, kolmé betonové zídky, po kterých se do vody sestupuje po žebříčcích, místy betonové ploché dno. I uvěřil jsem tomu korytu, že vede „divokou říčku“, jíž lze splouvat podobně jako v akvaparku. (Nějak mi nedošlo, že v ní nikdo nepluje.) A pustil jsem se tou říčkou, abych se dostal do spodního, třetího bazénu. Polovinou potápěčské masky jsem sledoval dno před sebou, polovinou jsem zíral nad hladinu.

A najednou se hladina přede mnou zlomila směrem dolů. A, tady je ten chybějící vodopád! „Divoká říčka“ najednou nabrala skutečně divokého běhu. Bylo by to v pohodě, kdyby neprotékala ohromnými valouny. Už jsem neměl jak zabrzdit, než svou tlamou, obutou naštěstí do masky. Sjel jsem po čuni asi dvoumetrový vodopádek. Hned za ním jsem se postavil na dno, ale nemohl jsem odejít, protože se mne hned chopila mocná paže izraelského záchranáře!

A ten se mnou přebrodil ke druhému břehu, kde už čekal další záchranář, jenž mě usadil do golfového vozíku. Hned odstartoval a pustil se po téměř trávníku k blízkém záchranářské stanici. Naštěstí jsem ho ještě stihl zanavigovat k mému, tedy našemu stromu, kde bylo pár dalších účastníků zájezdu, které jsem mohl informovat. A pak už mě záchranáři zatáhli do své nory.

Nic mi nebylo, jen jsem mohutně krvácel z nosu. Inu, beru prášky proti srážlivosti krve, takže i ranka na kořeni nosu, kam se mi zaryla maska, krvácela. Slečna záchranářka mě ranku desinfikovala - a teď co se mnou? „Jů mast gou tu hospitl,“ rozhodla rázně. To už jsem si papírovými ručníky utřel krev z obličeje, ale neviděl jsem, jak mám zakrvácený hrudník. Prý že mám „velkou ztrátu krve.“ Ale houbičky! Dávával jsem svého času krev, a to vám vždy odpustí tak půllitr. Jsem zvyklý, neomdlívám, ale jak jim to říci? „Nou, nou, natsing hospitl!“

Foto Radek Hejret

To byla situace přímo prekérní. Seděl jsem na židli, proti mě řada mých zachránců: Záchranář, záchranář, policajt, řidič sanitky, doktor, záchranářka. A všichni na mě starostlivě zírají. Ó, jak jsem si blahořečil, že jsem oděn do společensky přijatelných plavek! Když už jsem si tedy na plavání nevzal mobil ani pas. Naštěstí doběhla jedna kamarádka ze zájezdu, která mi pomohla s angličtinou. (A přinesla mi mé věci, takže jsem se mohl obléknout do kraťasů a trika.) Naštěstí doběhl i Radek, který vyzkoušel mé reflexy, ptal se, kolik mi ukazuje prstů atd. Ne neměl jsem otřes mozku a doktor ze záchranky nakonec prohlásil, že bych sice měl jít na kontrolu do hospitálu, ale když nechci, tak že nemusím. Ještě jsem jim musel nadiktovat své nacionále (pas jsem k tomu nepotřeboval). Ještě jsem jim musel říci, kde se mi to stalo. A pak už mě pustili.

Se záchrannou kamarádkou a Radkem jsme k autobusu došli tři minuty po půl čtvrté, tedy po původně vyhlášeném limitu. A zase jsem nebyl poslední!

Následovala cesta Jeruzalémským údolím po devadesátce na jih. Lépe než po nárazu do nosu jsem ji asi popsal a partnerka Jana zfotila v roce 2016 v článku Hranice Jordán. Tehdy jsem napsal i o tom, jak jsme krátce prosvištěli územím „Západního břehu“, kde devadesátka prochází Areou A, oblastí, která je plně pod správou palestinské samosprávy. Jedná se o jakýsi Áčkový chobot, který vybíhá z Jericha. A jedem tudy znova. Osada se jmenuje Awja e-Tahta (Uja e-Tahta, Al Auja či al-Adža). U silnice není pochopitelně cedule se jménem vesnice vůbec uvedena. To se v Izraeli nenosí. Když jsme tudy jeli půjčeným autem (teoreticky jsme neměli, na palestinských územích nemáte izraelské auto pojištěné - proč asi?) nenápadně jsme se prosmykli. Arabský řidič Kamal tady zastavuje u pumpy. Proč tady? Protože na palestinských územích se z izraelských pohonných hmot neplatí daně!

Míjíme odbočku vlevo na Kasr al Jahúd (Qaser El Yahud, Židovský palác), pravé křtící místo Jana Křtitele. Bude už pět hodin odpoledne, zavírají. Baj, někdy příště! Na úrovni severního břehu Mrtvého moře odbočujeme vpravo na západ po Jedničce směr Jeruzalém. Na třiceti kilometrech stoupáme z minus 400 na plus 800 metrů. Ze stran se k nám sbíhají vyschlá vádí, jedno doprovází dálnici. Rozložila se v něm beduínská vesnice, tolik připomínající cikánské osady. Do Jeruzaléma vjíždíme tunelem pod horou Scopus, jež tvoří nejsevernější výběžek celého Olivového pohoří. Jedem po okraji superortodoxní čtvrti Mea Šearim, sledujeme živý cvrkot židovských rodin, jdoucích do synagog. Stmívá se, fotit už moc nelze.

Objíždíme Staré město, které v Jeruzalémě tvoří střed jakéhosi obřího kruhového objezdu. Spouštíme se k jihu kolem hradeb u Jaffské brány. Slunce už zapadlo, na obloze ještě plane na oblacích jeho zlatý odlesk. Projíždíme průchodem, který se jako tlama otevírá v asi devět metrů vysoké betonové hradbě. Vojensky hlídaný přechod, nefotit! Jsme v Betlémě.


Bydlíme v betlémském hotelu? No. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v neděli 3. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 8. prosince,

- zatímco v tomto týdnu české osobnostě od Tomáše Halíka, biskupa Václava Malého, spisovatelky Radky Denemarkové až po bývalou ombudsmanku Annu Šabatovou „kritizují vládu za bezvýhradnou podporu současné izraelské vlády“. Že prej „odpovídat na násilí ještě větším násilím pokládáme za děsivé selhání politiky.“ Rád bych věděl, jak chcete „politicky“ odpovídat na přilétající rakety a bestiální vraždění lidí, mudrcové. Mnohé osobnostě pak po nepříjemných dotazech v médiích couvalo, že ne se vším při podpisu souhlasilo (historik Petr Placák třeba).

Tak proč to podepisujou, voni vole?

Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.
Snímky Radka Hejreta z Gan ha-Šloša použity s jeho svolením (já nefotil, krvácel jsem v záchranářské noře:)