Izraelské „tely“ čekají na nějaké další tisíciletí, kdy i z našich současných měst zbudou jen pouhé pahorky...

Minule jsem sliboval návštěvu helénistického města Skythopolis. Ovšem ono bylo helénistické pouze v době helénské. Tedy od doby, kdy Judeu dobyl Alexander Veliký do doby, než ji jeho dědicové nedobrovolně odevzdali Římanům. Přesně od roku 333 před občanským letopočtem do nepřesně poloviny prvního století před o.l. V té době byla Skythopolis součástí volného sdružení deseti měst v Jordánském údolí, známého jako Dekapolis.

V tomto Desetiměstí se žilo povýtce po antickém řeckém způsobu, zatímco okolní oblast zůstávala židovská. Ovšem i za Římanů Dekapolis vzkvétala a prosperovala. Ve svém rozvoji pokračovalo město i za Byzantinců, kdy se stalo důležitým centrem křesťanství. Podle jistých apokryfů z 20. století se zde na cestě z Nazaretu do Jeruzaléma ve svých 11 letech zastavil i Ježíš se svým pěstounem Josefem. Bez ohledu na apokryfy to měli v každém případě židovští poutníci z Nazareta při cestě, ale místní starověká synagoga pochází až ze 6. století. V době Ježíšově, tedy za římského protektorátu, zde bylo nepokrytě „pohanské město“. Nicméně i v něm žili Židé, jak dokazuje údajný hrob redaktora Mišny (souboru ústní tradice judaismu, zapsaných výroků a pouček židovských učenců) rabiho Jehudy ha-Nasi (Judy Knížete), který Mišnu sestavil kolem roku 200 občanského letopočtu.

V roce plus 363 přežilo město ničivé zemětřesení. V 6. století dosáhlo největšího rozkvětu; tehdy zde žilo na 40 tisíc obyvatel. Svůj význam ztratilo po roce 635, kdy ho dobyli muslimové. Poslední ránu z nemilosti mu udělilo likvidační zemětřesení v roce 749. V částečném provozu zůstala jen pevnostna místním vršku, který se nad místem vypíná do asi padesátimetrové výšky. Tu ve 12. století nakrátko ovládli křižáci, po jejich ústupu z oblasti zde zůstala jen fádní arabská vesnice Bejsan. Což trvalo i za egyptských mamlúků, tureckých Osmanů, ba i za britských Angličanů, kteří oblast dobyli na konci 1. světové války.

V roce 1929, kdy v celé mandátní Palestině proběhly protibritské virvály, vyhnali Arabové místní malé židovské společenství. V roce 1947 nakreslila čerstvá OSN dělící čáru mezi Izraelem a (Trans)Jordánskem vpodstatě podle rozhodnutí, které v roce 1922 přijala její předchůdkyně Společnost národů. Mezinárodně uznaná hranice mezi Izraelem a Jordánskem tady vede korytem řeky Jordán, který je odtud vzdálen asi čtyři kilometry na východ. (Ostatně helénská Skythopolis ležela na západním břehu Jordánu jako jediná ze všech deseti měst Dekapole.) V té době mělo městečko Bejsan 5.720 obyvatel, z toho jen desetinu tvořili Židé. Místní Arabové se před vyhlášením samostatnosti Izraele těšili na příchod jordánských a syrských jednotek. Ty však předešla Hagana. Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948. Brigáda Golani tuto strategickou oblast v rámci operace Gideon dobyla už 12. května. Během bojů a po nich odešlo zbytečně se těšící arabské obyvatelstvo a místo rychle dosídlili Židé. Dnes je zde město Bejt Šean s asi 20 tisíci obyvateli.

Bejt Šean, Bejt Šean. Průvodce Radek mi připomněl, odkud to jméno znám. Je zmiňováno v pěti knihách Starého zákona celkem osmkrát. A to zejména v souvislosti s mnohými válkami, které zde Izraelité vedli se svými nepřáteli. Hned třeba vojevůdce Jozue. Bejt Šean totiž stojí na skutečně strategickém místě tam, kde se část Jezreelského údolí, známá jako Bejtšeanské údolí, vlévá do údolí Jordánského. Pevnost Megido, pod níž se má odehrávat Armagedon, leží nad údolím Jezreel jen asi 30 km na severozápad. Tímto údolím se valila nejen vojska Alexandra Velikého, ale dávno před ním i vojska egyptského faraona a perského šáha. A dávno po něm Osmani a Britové. Chtěli ho dobýt Syřani. Bývalo zde, na samé severní hranici Samaří s Galileou Šalamounovo království a dnes je tu Stát Izrael. A starobylý Bejt Šean, ležící kousek na sever od svého novodobého jmenovce, navštěvují hordy turistů.

Směřujeme sem Kamalovým autobusem po izraelské severojižní magistrále č. 90 i my. Asi pětadvacet kilometrů od jižního okraje Kineretu, sladovodního to moře Galilejského, nás devadesátka přivádí do dnešního města. Na jedné křižovatce zabočíme takhle vpravo a po dalším kilometříku už vystupujeme na parkovišti místního Národního parku Bejt Šean. A již od parkoviště vidíme průhledem přes granátové jabloně (marhaníky granátové) do osy karda antického města, které je zakončeno pahorkem tvaru obráceného šálku. Nejprve si však prohlédneme kovový model celého rozsáhlého města z byzantinského období, obklopeného hradbami, jehož vykopávky celé si dnes ani neprohlédneme. Jen to nejdůležitější v jeho centru. A proto ponejprv zamíříme do divadla. To bylo nalezeno jako první z celé archeologické lokality. Izraelci je odkryli už v roce 1950, kdy zde začali s vykopávkami; věděli přece, že tady něco muselo z antiky zůstat.

A zůstalo. Klasický antický amfiteátr, obrácený zde k severu, směrem k onomu šálkovitému pahorku. Zdejší amfiteátr se v mapách označuje jako „římský“, ale předpokládám, že Římané ho převzali od Řeků (když slovo „amfitheatron“ je původem řecké - a tady konkrétně i něco řeckého stálo). Starověké divadlo je nejen vykopáno, ale i částečně rekonstruováno, takže boky první kamenné lavice se pyšní nenápadnou úzkou plechovou skříňkou s elektrickými zásuvkami na střídavý i stejnosměrný proud. Naše téměř třicetičlenná výprava se rozesadila do výšek, zatímco dva její členové zabezpečili kulturní vložku. Nejdříve zpíval a hrál jeden kolega na malou, ručně letecky přivezenou kytaru. Moc jsem ho nevnímal, připravoval jsem se na vlastní vystoupení. A ano, zlatý hřeb dne se konal, když jsem v pohanském divadle spustil pro výpravu křesťanských sionistů hebrejskou píseň oslavující Hospodina. A ani jsme na to nepotřebovali elektriku.

Radek nám pak dal krátký výklad, načež nás vypustil do ruin. Bylo právě poledne a dostali jsme hodinu k samostatnému průzkumu. Protože jsme však postupovali podle místních plánků, stejně jsme se znovu potkávali na stejných místech. Po opuštění amfiteátru jsem nejdříve vyrazil na sever přes kardo, obklopené řadami antických sloupů. Dnes nenesou žádné překlady, jsou jen ozdobeny trojúhelníkovitými standartami s nápisem SPQR, aby bylo jasné, že tudy mašírovaly římské legie. (Nejspíš jsme přišli po nějakém divadelním představení v reálných kulisách.) Chtěl jsem si prohlédnout místní lázně. Ty se na mapách označují jako „byzantinské“, ale Byzantinci je zase zjevně zdědili po Římanech. Už jsem v Izraeli viděl několik lázní, zde však bylo na tabulce u jedné lokality obrazně vyvedeno, co jsem zatím jinde nepostřehl? Řada plochých kamenů, trčících kolmo ze zdi, pod kterou se skrýval žlábek. Ano, lázeňské veřejné záchodky. A bylo to tu po Římanech dost dlouho křesťanské, jak dosvědčuje i nástěnná malba kříže v klenbě nad jednou koupelí. Poučná byla sada smaltovaných tabulek, popisujících jednak proces koupání od svléknutí přes ponoření do bazénu, posezení u vařícího kruhového bazénku, z něhož se linula pára, po masáže a tak podobně - až po závěrečné obléknutí, pokud vám ovšem někdo mezitím neukradl tógu. Zde mě překvapilo, že krom obecného tlachání se přímo v lázních konala různá školení, ba sympózia!

Vylezl jsem s lázní na zvýšenou cestu, souběžně doprovázející kardo. Ta mě přivedla k naší skupině, která sledovala pod plátěnou stříškou ukázky různých dlažeb. Horní mramorová byla zřejmě římská, zatímco mozaika pod ní pak řecká, jak dosvědčoval zápis v alfabetě. Hned vedle z komunikace vybíhalo jakési podkovovité náměstíčko o poloměru asi 20 metrů. Působilo jako malý amfiteátr, protože zde stály dřevěné stoličky; podlaha byla pokryta koberečky na sezení. V té podkovovité části asi někdo něco předváděl. V historických dobách zde zřejmě bylo tržiště, obklopené krámky.

Slezl jsem z této zvýšené cesty na samotné kardo, jehož dlažba je zprohýbána tisíciletími a zemětřeseními. Tato ústřední komunikace je dlouhá asi 150 metrů a ukončují ji trostky římského chrámu, který se na návštěvníky usmívá třemi oblouky zachovaného sklepení. Za ním se jako zeď tyčí strmá stěna pahorku, po jejímž svahu klikatě šplhá dřevěné schodiště. Nad pahorkem se jako bílá svatozář klene břichatý mrak, jehož běloba zdůrazňuje černou siluetu pně mrtvého stromu. Tam nahoru chci jít, odtamtud bude skvělý pohled na celé vykopávky. Ale kudy se jde k něm schodům? Ptám se Radka, ale ten mě zrazuje; bude už půl jedné a to bych nestihl. To nestihneš, to nestihneš, opakuje. Nestihnu??? Neměls to říkat! Už vidím trasu:

Musím jít vpravo, kolem nymphanea, obejít další vykopávky a pak po mírném svahu vyjít vlevo k asi sto metrů dlouhému schodišti. Odhadem i podle pozdějšího změření na mapě má tak 15 pater. Běžím, fotím, stanu na úpatí schodiště. Radek se diví, když mě zdola proti horizontu vidí hbitě vybíhat do těch schodů. Neví, že mám z domova trénink na pět pater. Takže tady vyběhnu pět pater, odpočívání maskuju focením, pak zase pět pater, fotím, a ještě potřetí - a jsem nahoře! ‏‎Za čtyři a půl minuty fotografického odpočtu. Výhled je opravdu skvělý, fotím jak zběsilý.

Mám však jen omezený čas - avšak zčernalý peň si ošahám! I zde, na asi stometrové náhorní plošině, jsou nějaké vykopávky. V řeckořímské době tu stávala akropole. Oběhnu vykopávky na druhou stranu náhorní plošinky a zírám na východ, přes tratoliště různých továrniček, mozaiku jezírek rybích farem, přes Jordánské údolí až do protějších jordánských svahů příkopové propadliny. Pode mnou do hloubky 60 metrů spadá rokle, na jejímž dně teče potok Charod. V římských dobách ho překlenoval most, po němž vedla cesta do Damašku. Dodnes jsou patrny jeho trosky.

Ale! Článek jsem začínal helénisty, avšak místní historie jimi nezačíná. Ta začíná dle vykopávek někdy 5 tisíc let př.o.l. dobou měděnou, kdy zde bylo zachyceno první osídlení. Končí rokem minus 3600. Do roku minus 1130 zde byli Kanaánci. Ovšem už v 15. století př.o.l. ovládali oblast Egypťané, pro které byl Bejt Šean centrem správy. Ten rok minus 1130 se ví přesně. Protože pak dle Starého zákona začala doba Soudců. Od roku 1000 př.o.l. zde kralovalo Izraelské království - než město v roce minus 732 do mrtě zničila asyrská vojska. Až ve výše zmiňovaném roku 333 zde za Alexandra Velikého bylo založeno ono helénistické město Skythopolis. A kde jsou všichni ti zpracovatelé mědi, Kanaánci, Egypťané, Soudci, Izraelité? Pod mýma nohama, protože ten kopec podoby převráceného šálku je „tel“, čili česky „pahorek“.

„Takových kopců jsou v Izraeli desítky. Skrývají se v nich nevykopané vykopávky. Historická sídla. Když původní město vyhořelo nebo bylo rozbito nájezdníky, postavili jeho obyvatelé a někdy i dobyvatelé na jeho troskách město nové. A pak zase a znova. A pak už ne, sídlo zanesl písek a hlína, a je z něj tel. Sondy ukazují, že v něm bývá i přes dvacet civilizačních vrstev, které vznikaly postupně v průběhu několika tisíců let. Ale není čas odkrývat tyto poklady.“ (Zapsal jsem si v roce 2006.) Ani zde není tento tel prokopán, dneska už se archeologové bojí dělat nechirurgický buldozerový řez. (Zato jsou občas vděčni svým surovým předchůdcům, kteří se toho odvážili.) No a není to jediný tel v místě. Na severním okraji města čekají na svůj průzkum pahorky Tel Naharon, Tel Ictaba, na západní Tel Bacul a Tel Temes a na východní Tel Nysa. Čekají nejspíš marně na nějaké další tisíciletí, kdy budou ale tely už i z našich současných měst...

Najednou je 12:40, nejvyšší čas na běh k autobusu. Mám to k němu něco přes kilometr. Po seběhnutí schodů se k němu beru nejkratší cestou, ulicí Silvanus, takhle vlevo kolem vykopávek. Stojí tu vlastní řada sloupů. Antická ulice zde byla ještě během raného islámského období. A hle, tady archeologové našli a aspoň na kresbě rekonstruovali krámek, který nazvali Goldsmithův (snad podle archeologa nálezce). Našli zde bronzovou olejovou lampu, ozdobenou židovskými symboly, kterou sem patrně přinesl k opravě některý ze zdejších obyvatel.

Procházím kolem základů komplexu římských chrámů, které tvořily jádro města. Jdu kolem divadla zadem, neodpustím si tam ještě nahlédnout. Na dolní plošině se prohánějí dva izraelští kluci na kolech. K východu z areálu dorážím pět minut před jednou. Ještě stihnu zastavit se na záchodě, podle rozpisu nás čeká další zastávka až v místě zvaném Qasr al Yahud. Zde v Jordánu Jan Křtitel křtil zástupy poutníků ze širokého okolí i z Jeruzaléma, mezi nimi i jistého Ježíše. Stalo se tak na jednom z nemnoha brodů přes Jordán. A právě tímto brodem vstoupili Izraelité do zaslíbené země. Kdo četl správně Matoušův bedekr i Starý zákon ví, že to bylo u Jericha, a ne na Jardenitu, který leží při výtoku Jordánu z Kineretu. K tomuto pravému křtícímu místu je to odtud po devadesátce asi devadesát kilometrů a Kamal nemá ve svém busíku záchod.

Radek si zřejmě určil nárazníkovou dobu, aby se mu všechny ovečky seběhly včas. (Včetně doby na odbavení se na toaletách.) Jeho ovečky i s ním jako se svým pastejřem v klidu dopíjejí kávu. Od parkoviště odrážíme deset minut po jedné. Ale nejedeme za Ježíšovým křtem, čeká nás jiné smočení na mnohem bližší Davidově louce. Teprve tam mě čeká skutečný zlatý hřeb dneška, zatlučený skoro doslova do kořene nosu. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v neděli 3. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 26. ledna 2024

Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.

VYSTAVIL ŠAMANV 20:34