27.5.2024 | Svátek má Valdemar


ŠAMANOVO DOUPĚ: Půl roku zoufání a doufání

10.4.2024

V palčivém nedělním odpoledni se ve tři hodiny sešly na Václaváku stovky lidí, aby podpořili Izrael a vyzvali k navrácení rukojmích. Uplynulo totiž přesně šest měsíců od vpádu palestinských teroristů z Hamásu na mezinárodně uznávané území Izraele. Hamásníci při něm bestiálně zavraždili na 1.200 lidí. To je nejvíce izraelských obětí během jednoho dne od nacistického vyvražďování Židů! A celých těch šest měsíců je 130 dalších lidí nezvěstných. Uneseni, zbiti, mučeni, ženy opakovaně znásilňovány, bez léků a potřebné výživy zejména pro děti jsou bezpochyby někteří z nich už po smrti. Zejména, když si je podlí teroristé berou za lidské štíty. Dosud nebyly zveřejněny jejich seznamy ze strany únosců, dosud nebyl umožněn přístup Červeného kříže!!! A tak toto shromáždění bylo neseno hlavně snahou o jejich návrat, nikoli politickými proklamacemi.

Socha svatého Václava plula na modrobílé hladině izraelských vlajek. Pořadatelé z JCC Praha jich pro zájemce měli připraveny desítky. Dobře se nesly, byvše upevněny na tenké a lehké bambusové tyče. JCC Praha? Aha: Židovské komunitní centrum, spojuje lidi a izraelskou a židovskou komunitu v Praze.

Byl před námi pochod na náměstí Republiky, ale nepospíchalo se. Družily se hloučky známých, bratřili se neznámí. Na dva šófary občas zahráli účastníci olomouckého zájezdu. K Můstku jsme se hnuli až o půl čtvrté. Volalo se anglicky Pusťte je domů, hned! Občas zaznělo skandování „Am Israel Chai!“ (Izrael žije!) Šlo se v klidu, jen trojici arabských mladíků se nelíbily vlajky „sionistické identity“. Zmlkli ale, zklidněni rozvinutým klidem přítomných policistů.

Na Můstku se dav na chvíli zastavil, než se uvolnil prostor pro další pochod Příkopy. Na náměstí Republiky jsme dorazili podle plánu kolem čtvrté hodiny. Čekalo tam už na nás ozvučené a plachtou kryté pódium. Před ním se nejdříve utvořilo jakési náměstíčko. Prázdný prostor, kterým jsme k pódiu shlíželi na první řadu předcházejícího průvodu: Devět žen drželo v rukách portréty žen unesených. Samy byly zmalovány, jako jsou asi zmalovány unesené. Zatímco zde šlo o nalíčení, tam jde o realitu: Krvavé rány, odřené tváře, modřiny, zaschlá krev a ruce spoutané provazy, které na zápěstích zanechávají hluboké rýhy.

Pak nás ale moderátoři Jakub Železný a Emma Günsberger pozvali blíže a začala hlavní část akce. Tu zahájili rabíni Sidon, Mendy Barash a Yehuda Yesharim zpěvem modliteb, při kterých je často doprovázeli lidé z obecenstva. Když se řeklo „Amen“, tak to uměli všichni...

Z pozdravem vystoupil náměstek pražského primátora Petr Hlaváček, protože magistrát se k organizaci akce připojil - stejně jako mnoho dalších organizací včetně Federace židovských obcí.

Předčasným zlatým hřebem pak bylo vystoupení velvyslankyně Izraele paní Anny Azari. Začala česky, ale pak už pokračovala hebrejštinou. Dobře jsme jí rozuměli, neboť její projev byl překládán. Ne všechny byly, Jakub nejdříve zmínil, že se překládat nebude. A částečně se skutečně nepřekládalo. Ale smysl projevů v češtině, angličtině a hebrejštině byl jasný. Ostatně v publiku bylo hodně Čechů, Američanů, anglofilů, Hebrejců, z nichž mnozí znali i více než jednu řeč.

Po boku paní velvyslankyně stál štíhlý mladý muž. Očima, krytýma černými brýlemi přísně sledoval okolní cvrkot. Měl pěkné modré sako, jehož cíp odkrýval policejní odznak na opasku. Držel si klopy, které naopak nejspíš skrývaly něco v podpaždním pouzdře. Ostatně na tomto místě před dvěma týdny vyřvávala zblblá pokrokářská mládež pod palestinskými prapory heslo „From the river to the sea, Palestina will be free“. (Jakože Izrael má být Judenfrei.) „

Zaujal vousatý kudrnatý izraelský mládenec Yona Gutman, který vyprávěl (a překladatelka Eliana Vondráčková překládala) příběh svého bratrance Evyatara Davida, který šel před šesti měsíci na mezinárodní hudební veselici nedaleko Pásma Gazy. Když začaly houkat sirény, snažil se ukrýt. Rodině telefonoval, že utíká, ale to je za poslední půlrok jeho poslední zpráva. Naději dalo příbuzným video, na které ho poznali. Ale jestli ještě žije, to nevědí.

Mimo plánovaný program se dostavil Fedor Gál, slovenský sociolog, prognostik, disident v době vlády komunismu i v době panování mečiarismu. (Na okraj podotknu, že většina slovenských disidentů už žije v Česku a polovina z nich jsou Židé.) Moc nezdržel, řekl jen tři věty, z nichž si bohužel nepamatuju ani jednu. A tak ocituji alespoň tři jeho dřívější výroky:
„Byť slušným človekom celý život je hrdinstvo.“
„Fanatici sú ľudia, s ktorými dialóg možný nie je. Sú absolútne presvedčení o tom, že na tomto svete existuje jedna jediná pravda a to je tá ich. Demarkačná línia vedie tam, kde sa z náboženskej alebo politickej viery stáva zbraň.“
„Pravda a láska je ironizovaná a jej nositelia sú označovaní za „slniečkárov“ a „kaviarnikov“. Václav Havel sa kedysi prekvapene spýtal: „A oni sú nebodaj lžinenávistníci?“ Nuž, nie všetci, a nie vždy. Kľúčová otázka znie, či po prekročení kritickej hranice už nebude neskoro. Potom nám už žiadna filozofia, politológia, dialóg, nepomôžu, a je čas naozaj baliť plnú poľnú,“

Fedor Gál pak připomněl, že je jedním z posledních přeživších nacistické lágry (narozen 20. března 1945 v ghettu Terezín)...

Vystoupil i Karel Sedláček, předseda České společnosti přátel Izraele, kam se může přihlásit každý přítel Izraele.

A pak už přišel čas na zpěv hymen. Tu českou přednesla Anna Pilotiva. Ale nakonec se česká hymna zvrhla v davový zpěv hymny československé. Jak upozornil moderátor Jakub, tam se špatně zpívá „zastavme sa, bratia“, zatímco původní text a znění dnešní slovenské hymny o dvou slokách v první sloce jasně praví „zastavme ich, bratia“... Ty tatranské blesky.

Izraelskou Hatikvu, jejíž melodie připomíná symfonickou báseň Vltava Bedřicha Smetany, zpíval Omer Tal. Také jeho doprovázelo překvapivě mnoho přítomných.

A to už byl konec, vracely se vlajky, zůstal mi žlutý tulipán. Umělohmotný, proto jeho křehké poupě nebylo zničeno. Ani naše sounáležitost s Izraelem a jeho lidmi nebude zničena - protože je pravá!

Vzpomínáno, konzultováno a psáno v Praze na Lužinách v úterý 9. dubna 2024.

Více fotek a několik videí viz na Facebooku autora.