20.4.2024 | Svátek má Marcela


ŠAMANOVO DOUPĚ: Od Davida k Ježíšovi

23.3.2024

Od tajného místa hory Sion popojde naše turistická výprava kousek k severu, kde nás pohltí zelené keře a stromy podél asi 40 metrů dlouhé rovné pěšiny, zpevněné dlaždicemi. Na konci té cesty dlaždité sejdeme několik schodů na nádvoříčko, ze kterého se do kamenné stěny objektu, který hodláme navštívit, vlamuje nízká lomená brána - pozor na hlavu.

Oproti nízké brance jsme se ocitli v klenuté dvoraně, kde takhle vlevo se nacházejí záchody. A takhle vpravo je vchod do synagogy. Rozdělíme se na ženy vlevo a muže vpravo, abychom mohli obdivovat hrobku krále Davida. Každý gender zvlášť tu svou půlku. Zde prý dříve ležely ostatky krále Davida. Nu, ležely-neležely. Že tu byl David pohřben totiž věděli přesně až křižáci v 11. století, kteří mu zde postavili kapli. Muslimové jejich verzi přejali, a ve století patnáctém dostavěli minaret a z místa udělali mešitu. Dnes je zde synagoga, jejíž nitro ukrývá kenofat, pouze tedy symbolický hrob, prázdná rakev, umístěná na kamenném katafalku. Samozřejmě, že tu David neleží! Vždyť co by to bylo za krále nebo proroka, kdyby ležel ve svém hrobě! Podle toho, poznáte pravého proroka - totiž že je jeho hrob prázdný - od Eliáše po Ježíše.

Jsem tu už asi po páté, a vždy měl Davidův kenofat jiný přehoz. Letos je ale stejný, jako v roce 2016: bílý, s vyobrazením zlatých housliček. Což připomíná jednu z Davidových profesí. David byl dříve, než se stal králem, hudebníkem na dvoře krále Saula, který si pro něj posílal, když ho zachvátil smutek. Letos jsem tu poprvé na svátek stánků; jeden poměrně velký je i zde. Změnilo se v něj nádvoříčko u synagogy tak deset na deset, které je celé pokryté rákosovou střechou. Když pak později vycházíme po venkovních schodech do patra, vidíme shora na té střeše ležet několik odhozených PET lahví. Zdá se, že jejich zálohování by mohlo mít právě v pokrokově zaostalém Izraeli šanci na úspěch!


Objekt, který prolézáme není jednolitý, je to celý slepenec staveb, kterému vévodí minaret. Ano, za muslimské nadvlády tu byla mešita. Ve vedlejším domě v prvním patře, kam vycházíme ze schodů ze synagogy, se skutečně ocitáme v muslimském světě. Jak o tom svědčí mihráb, výklenek ve východní zdi, tedy ve zdi obrácené k Mekce. Kolem mihrábu jsou dvě gotická okna, zasklená vitrážemi s arabským písmem, které cituje nějaký svatý text z koránu. Kdo je zde poprvé, musí být překvapen, když ví, že právě zde bylo evangelijní Večeřadlo! Aneb Coenaculum či (americkou latinou) Cenacle, britsky pak Hall of the last Supper. Místo Poslední večeře Páně. Kde Ježíš jako správný žid držel se svými učedníky pesachovou večeři. A měli k ní kromě často zobrazovaných chlebů a pohárů vína i beránka, což ovšem pro středověké i novověké malíře zřejmě nebylo dost křesťanské. Beránek byl při stolu mimochodem hned dvakrát. Bez vady a poskvrny, prvorozený, obětovaný...

Biblické Večeřadlo se stejně jako zde nacházelo prvním patře. Dodnes je veliké, dlážděné, jak se shodují Marek s Lukášem. (A téměř prázdné, tedy bez nábytku.) Večeřadlo skutečně stálo zde, jak ovšem vědí křižáci už od roku 1099, kteří to ovšem převzali od Byzantinců, kteří na hoře Sion postavili rozsáhlý chrám v 6. století. A skoro patnáct set tradice, to už je holt nějaká tradice! Krom toho - v osmdesátých letech minulého století objevil tým profesora Gabi Barkaye pouhých padesát metrů od tradiční křižácko-muslimsko-židovské hrobky Davidovy rozsáhlou pohřební jeskyni z doby Davidovy dynastie. Takže možná ležel David jen „kousek vedle“. Inu, není tradice, aby se občas pravdě nepodobala velice.

Večeřadlo

K zamyšlení je, že podle Matouše mezi Davidem a Ježíšem uplynulo 28 (2x14) generací (což je i 4x7, numerologové vám to vysvětlí). Ale oba králové jsou na hoře Sion od sebe vzdáleni jen několik schodů!

Ježíš zde vyvedl další ze svých zázraků, které se dnes ale ani za zázrak nepovažuje: Před Jeruzalémem poslal Petra a Jana, aby připravili beránka k pesachové večeři. Ptali se ho, kde to mají udělat. Měli oslovit muže, který nese džbán vody. A ten jim ukáže „upravenou velkou horní místnost“. Tam mají připravit večeři. A kde je ten zázrak? No zázrak je v tom, že do Jeruzaléma dorazili až na Pesach, a přece získali skvělý flek na konání večeře v třinácti lidech! Za dob Chrámu se totiž mohl jíst beránek pouze v Jeruzalémě. (A dnes se tedy nikde nejí - dokud nebude znovu postaven Chrám.) Město o rozloze zhruba 1 km čtvereční, které bylo ve svých hradbách obydleno asi 100 tisíci lidmi, navštěvovalo na tento svátek pravidelně na milion poutníků! Kteří bydleli ve stanových táborech pod hradbami, protože jinak by se nevešli. Takže to byl onen dnes nechápaný zázrak...

Nádvorní suka odspoda,

Další popis Večeřadla přebírám ze své první návštěvy v roce 2014: „Ono to tu vůbec vypadá jako v mešitě. Ale chybí modlicí koberečky. Celý prostor je podivuhodně prázdný! Ani kříž se zde žádný nenachází. Jediným historickým křesťanským symbolem je pelikán, do jehož zobáku jdou dítka. Prý je to reliéf někde na kamenném baldachýnu nad schody, ale nevšiml jsem si ho. Čeho jsem si všiml, a čeho si všimne každý, je dar papeže Jana Pavla II. z roku 2000, kdy toto místo navštívil – totiž plastika zlatého olivovníku, postavená v jednom z výklenků. Olivová ratolest je takto křesťanský symbol, ale velice transnáboženský. Ještě jeden neviditelný papežský dar se tu nachází – právě celé toto místo.

...nádvorní suka odshora.


Izraelská vláda při oné památné papežské návštěvě natolik radostí zhloupla, že ono Večeřadlo nabídla Janu Pavlovi II. darem. Přesněji tedy Kustodii Svaté země, což je provincie řádu františkánů, které zdejší prostory patřily, než je schlamstli Osmánci. Papež tehdy moudře odmítl se slovy, že by to tu mělo patřit všem. Kdyby zde vládla jedna náboženská skupina, mohlo by to vyvolat sváry. Přičemž Večeřadlo je místem připomínajícím univerzalitu. Sounáležitost všech lidí. Nicméně vždy, když přijede do Jeruzaléma a na horu Sión a k Davidovu hrobu/ osmanské mešitě/ křesťanskému Večeřadlu nějaký další papež, shromažďují se zde superultraortodoxní židé, kteří onu místnost okupují, vyhánějí odtud křesťanské poutníky i bezvěrecké turisty a dělají brajgl. Právě z obav, aby další vládla nezhloupla, a nějaký další papež náhodou nepřijal… Ale dnes zde panuje klid a mír.“

Zlatý olivovník pod pelikány.

Klid a mír zde panoval i letos. Jen já byl v neklidu, protože jsem už konečně napotřetí chtěl najít toho pelikána! A nenašel, jsem, ale některý z dalších účastníků zájezdu ano. A tak jsem ho vyfotil. Ale takhle má vypadat pelikán? No, tisíc let se na něm podepsalo...

Pelikáni? Dítka???

A pak jsme vylezli na plochou střechu, ze které se nám rozevíral nádherný pohled na vše strany. Zejména na východ, do svahů Olivové hory, který je pokryt lány židovských hrobů. Pohled jako vždy korunuje zvonice ruského chrámu Nanebevstoupení. Když sklouznete zrakem až pod okraj střechy, uvidíte pro změnu do zahrádky starého muslimského hřbitova. Za ním poznávám uličku, kterou jsme se před pouhou hodinou prosmýkli od Sionské brány k evangelickému hřbitovu se Schindlerovýn hrobem.

Na západě oči přitahují tři objekty. Ze střechy vyrůstají ještě dvě patra minaretu. Vpravo, za horizontem střechy se zvedá zvonice chrámu Zesnutí Panny Marie (Dormition), ozdobená na špičce korouhvičkou s kohoutem. Zvonice vyrůstá z komplexu opatství asi dvacet metrů od samotného chrámu, a zdálky ho tak opticky zvětšuje. Odtud tedy vidíme jenom na kuželovitou střechu tohoto neorománského chrámu z počátku 20. století. Ano, patří k jednomu z mnoha izraelských projektů německého císaře Viléma II.


Kdysi byl komplex na vršku hory Sion jednodušší na pochopení. V 6. století celý pahorek pokrývala obrovská byzantská bazilika. Zničena byla roku 614. Roku 1099 zde postavili křižáci svůj chrám, z něhož se dochovala původní kaple „Zesnutí Panny Marie“, kde je v prvním patře ono Večeřadlo. Po vyhnání křižáků r. 1187 se tato kaple stala součástí františkánského kláštera. Františkáni byli odejiti r. 1524, načež zde Turci postavili minaret a z kaple se stala mešita. Dnes celý slepenec staveb, do kterého patří i synagogy v přízemí kaple (jednou z nich je Davidova hrobka), křesťanské Večeřadlo v patře a střecha s minaretem, v péči židovského státu. Ale samotné Coenaculum spravují nikoli františkáni, nebo židé, ale arménští katolíci (pokud se od roku 2006 něco nezměnilo). Větší část území bývalé byzantské stavby pokrývá vilémovské opatství, kterému vévodí onen Dormition se svou zvonicí. Ale tam dnes nepůjdeme. Původní Zesnutí a zároveň Večeřadlo odděluje od opatství ulička, mířící k severu k Siónské bráně. Stejná ulička jen trochu severněji odděluje i arménský chrám sv. Salvátora na západě od františkánského kláštera na východě. Je to tady dost nahňácaný. Zpátky na střechu.

Muslimský hřbitůvek za Večeřadlem.

Na samotné ploché střeše jsou ještě přístavky, za jejichž dveřmi sídlí (podle popisu u zvonků) ješiva rabiho Mordechaje Neumana. Ordinaci tu má Dr. Zigmund Ziegler Cohen, neuropsychoanalytik. A dokonce tu sídlí sám prezident! Alespoň podle cedulky v hebrejštině, arabštině a angličtině, podle které se tu nachází „President Room“. A tento týden, protože je šavuot, tak je tu ještě postaven stánek. Nikdo v něm není, lidem stačí ten velký, nádvorní, ve kterém se na židličkách zbožně modlí. Tady v jeho stínu spí jen znavený bezdomovec. Před lety tu byl taky jeden a právě jeden. Možná je to ten stejný, který zde má domovské právo...

Čas běží, sestupujeme do rozšířené uličky před Večeřadlem, rozřezávající původní byzantský areál na dvě části. Na místě, kde stávala socha cara Davida, teď ve strakatém stínu stromu stojí Radek a vypráví nám o zdejších příbězích. I o tom, co nás za chvíli čeká. Projdeme Sionskou branou do Židovské čtvrti starého jeruzalémského města a pak - ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli ve čtvrtek 5. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 21. března 2024
Foto © Jan Kovanic

Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.Další povídání a další fotky z hory Sion viz např. článek Duše hory Sion (2017),
kde se nacházejí další odkazy.