Minaret Citadely od jihu
<––––––––––––––––––
Včera jsme se po Jeruzalémě dost našlapali, další šlapání nás čeká dnes, ve čtvrtek 5. října 2023. Kamalův autobus nás po krátké cestě z Betléma vyklopí pod východními jeruzalémskými hradbami jižně od Jaffské brány, kterou z této strany chrání Citadela (“Davidova věž, co není ani věž, ani Davidova“).

Jdeme svažitým parkem nahoru až ke hradbám, před kterými archeologové odkryli kamenné schody. Ty vedou do osmanských hradeb, které zde ale nejsou proraženy. Jsme u „Skryté brány“, která byla začátkem letopočtu zcela odkrytá, neb vedla do Herodova paláce. Ten tvořil se severnější Citadelou jeden stavební komplex. Když jsme se s mou neregistrovanou partnerkou Janou tudy procházeli v roce 2017 nahoře po hradbách, divil jsem se, že uvnitř jihozápadního rohu hradeb starého Jeruzaléma zeje rozhlehlá nevyužitá pustina, na mapách označená jako „Armenian Garden:

„Vlevo se vzdouvají vlny výsypky neznámé povahy, která je porostlá oranžovou travou. Předpokládám, že terén je proto tak vysoko, že pod sebou skrývá stratigrafické vrsty dřívějších smetišť. Část této plochy, zvící rozlohy asi fotbalového hřiště (90–120 m, šířka 45–50 m) je využita na parkoviště.“ Tak to není smetiště, ale dosud nevykopané vykopávky Herodova paláce. Po papínkově smrti zde nějaký čas pobýval jeho synek Herodes Antipas, ke kterému poslal Pilát Ježíše, ať se s ním párá on, a ne římský místodržící. Alespoň podle evangelisty Jana. (V roce 2017 zde bydlela jen auta a jeden bezdomovec.) To podporuje domněnku, že právě pevnost Citadela (sídlo římského místodržícího) byla místem Ježíšova odsouzení. Nikoli pevnost Antonia na severním okraji Chrámové hory (která sloužila spíše jako kasárna), na jejímž místě je začátek dnešní oficiální Via Dolorosy. No, obě místa jsou v Jeruzalémě, vzdálena jen něco přes kilometr, vlastně kousek vedle sebe...

Kolem hradeb stoupáme po schodech k jejich jihozápadnímu rohu. Přes údolí, které je chrání od západu, shlížím na protější čtvrť, či spíš jen sídlišťátko Jemine Moše, které jsem procházel včera. V době jordánské okupace sloužily zuby osmanských hradeb vlevo vysoko nad námi jako střílny, odkud byla Jemine Moše nepravidelně ostřelována. Tady v údolí Gehenna pod námi byla země nikoho a dočasné hranice Státu Izrael a jordánského hášimovského království jen občas oživily granáty, přelétající je z obou stran.

Vystoupali jsme po schodech až k úpatí hradebního rohu a kolem něho zabočili k východu. Je tady mezi hradbami a zdmi hřbitova jen asi dva metry úzká ulička. Ten hřbitov se nachází vpravo za zdí, a jsou na něm pochováváni příslušníci řecké ortodoxní komunity. Mineme vlevo Sionskou bránu v ostřílených hradbách (naďobáno v květnu roku 1948) a odbočujeme k jihu na samotnou horu Sion. (Ale není to ta hora Sion, jak jsem si dříve samostatně vynalezl.) Avšak nejdeme jako obvykle uličkou, která se větví doprava k vilémovskému chrámu Zesnutí Panny Marie a doleva ke křesťansko-židovské mešitě krále Davida, kam nakonec taky dojdeme. Obejdeme prodejce pečiva, datlí a dalších sladkostí, který si zde rozložil na své trojkolce svůj stánek a nejdříve jdeme takhle vlevo po okraji rozlehlého parkoviště autobusů. Vcházíme opět mezi vysoké zdi. Po chvíli zeď vpravo ustupuje a do prostoru se vyloupne podlouhlá zahrádka. Nápis na keramické dlaždici na zdi informuje, že jde o „Lester a Edna Shapiro Garden“. A byla vytvořena (dle další dlaždičky) s láskou na paměť Kathryn Silber z Bostonu (U.S.A.) 1927-2005. Zahrádka je pokryta zeleným kobercem, evokujícím trávu, na níž stojí sedací souprava. Co nás však zajímá více je velká drátěná klec s asi patnácti bílými holubicemi.

O kousek dál se prostor vpravo rozevírá ještě víc. Mezi naši stezku (Maale Shazach, kdybyste ji hledali na mapách) a zadní trakt hrobky krále Davida (a dalšího památného příslušenství) se vtěsnal nenápadný muslimský hřbitůvek. Vydáváme se dál z kopce dolů. Vlevo zanecháváme Síň holokaustu s památkou na tisíce vyvražděných židovských obcí. Nevšímáme si židovského, ani františkánského hřbitova. Přejdeme silnici a vcházíme do brány hřbitova luteránského. Zde byl na své přání v roce 1974 pohřben hodný esesák Oskar Schindler. Jeho hrob poznáte snadno, a taky pochopíte, proč se mu říká „Skalní lom“. Zejména dojatí diváci filmu Schindlerův seznam sem přinášejí tuny kamení. (Nevědí, že za každého člověka, vytaženého z transportu musel nastoupit jiný heftling, protože Němci pořádali zájezdy do Osvětimi v přesných tisícových číslech, tak aby jim to nefalírovalo. A ten jiný byl vlastně obětován za ty zachráněné, vybrané. Je dobře, že přežili, ale už navěky dluží.)

Od spodní zdi hřbitova je pěkný výhled přes údolí Gehenna, které zde obtáčí horu Sion z jihu. Klene se přes ně lávka pro pěší. Byla natažena teprve nedávno. Tady je možné chodit přes údolí po laně! Tedy na těch lanech ne, lávka, dlouhá asi 220 m na nich visí, je lepší chodit rovnou po ní. Máte větší naději, že nespadnete na dno biblického pekla.

Vycházíme ze hřbitova a vracíme se do kopce, ale více doleva. Obcházíme horu Sion k západu, a tu se mezi keři a stromy objeví bronzová socha krále Davida, hrajícího na lyru. Má pořád rozfláklý nos, nikdo ho neopravuje, jak nám před lety tvrdil průvodce Šajke. Tento dar sochy „cara Davida“ v nadživotní velikosti nechali ruští pravoslavní původně umístit na náměstíčku před objektem, kam máme namířeno. V roce 2014 jsem si poznamenal: „David se tváří jaksi sveřepě, což je dáno tím, že má nos rozbitý na maděru. K vandalismu došlo hned druhý den po instalaci objektu, přičemž byla socha také polita barvou. Provedl to nejspíš nějaký superultraortodoxní… prostě silně věřící žid, který ctil přikázání „nezobrazíš“. Řekněme si rovnou, že tento novodobý vpád do okolí ješiv, na místo, které ctí tři různá náboženství, byl poněkud neekumenický. Hloupý. Prostě neizraelský. Barva byla smyta, rozbitý nos zůstal.“ Ale místo nezůstalo. Král se ocitl jen - kousek vedle. A tady, za zdí své hrobky, už nikoho nepohoršuje. Moc turistů sem nezavítá.

Procházíme plechovými dveřmi v plechových vratech v kamenných zdech na opuštěnou travnatou placku, kterou jsem navštívil roku 2017 s Janinkou. Nic tady není, ani pořádné výhledy do okolních údolí. Severní kulisa nádherného Dormitionu se skrývá za řádkou vysokých borovic. Tehdy jsem si zapsal: „Asi o tomhle místě nám vyprávěla paní Hana v Haifě. Že zde na Sionu pocítila onen duševní stav, jenž lze popsat slovy „tady to je“. Cítili jsme to také.“ Takové metafyzično. Tak tady to skutečně bylo, tedy něco fyzického, i když jsme to s mou husitkou Janou nevěděli: Dva metry vysoká betonová konstrukce, střecha pět na deset metrů, stojící na několika sloupech, kryje archeologický objekt. Mezi pletivem, které uzavírá prostor mezi sloupy, se nám naskýtá pohled dolů, na schody, které sestupují do jeskyně. Zde se setkávali prvotní křesťané, když ještě byli jen židovskou sektou...

Tak Janinko, cítili jsme to dobře!

A vidím, že se písmenka zase nahromadila. Takže Davida a Ježíše navštívíme až příště.

Prožito v Izraeli ve čtvrtek 5. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 7. března 2024

Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.