21.5.2024 | Svátek má Monika


ŠAMANOVO DOUPĚ: Neslušnost

6.11.2021

Zazvonil mi telefon. Přijal jsem hovor, avšak nepředstavil jsem se. Dříve jsem to sám považoval za vrchol neslušnosti. Dříve, když ještě neexistovaly mobily a stabily neukazovaly číslo nebo jméno volajícího.

Ve zlatých šedesátkách, když jsme v Liberci dostali po několika letech konečně telefon, brala hovory většinou máma. To jsem byl ještě malej. Když jsem povyrostl a osamostatnil se, tak jsem na náš telefon volával sám. Jeho číslo si pamatuju i po dlouhých letech: Dvatřipět, třipět. To se to pamatovalo, pět čísel! (Plus tři na libereckou předvolbu.) Z toho je taky vidět, jak je to dávno.

Slušně se představit do telefonu hned po zvednutí sluchátka jsem se naučil až v práci. Jménem a funkcí. Sám jsem nesnášel, když se mi po zavolání dostalo arogantního „no prosim“. A jen jednou se mi na mé slušné představení dostalo neslušného pozdravu, a to „Čest práci, soudruhu!“. To jsem ještě od kamaráda chartisty nevěděl, že na takový pozdrav je nejlepší závěrečné rozloučení „Spánembohem“…

Skutečně neslušně jsem se s volajícím rozloučil jen jednou. Doma. (Za okny panovaly šedivé sedmdesátky, takže na stabilu.) Právě jsem ukončil domácí výměnu názorů s mou milou ženou Ivankou, když zazvonil telefon. Zvedl jsem ho, představil se, pravda dosti neurvalým tónem, a dostalo se mi temným hlasem temného oznámení:

„ZEMŘEŠ.“

Na to jsem neslušně odvětil: „Já vím. Ale ty taky, ty pohlavní ÚDE!“ (Laskavý čtenář si doplní synonymum, kde se používá souhlásky „er“.) Ach, jak se mi ulevilo! A zabralo to. Tento anonym nám už víckrát nezavolal.

Takže ano, normálně se představuji. Ale před týdnem mi kdosi zavolal ještě v noci. Přesněji v 8:38 SELČ. Nejdříve jsem myslel, že mi zvoní budík (jedna z „extra“ funkcí mého mobilu). Jenže budíka jsem měl nastavena na devátou. Zvedl jsem budící mobil, přes slepená víčka zaregistroval neznámé číslo, přijal hovor a neslušně se ohlásil:

„Hmmm?“

Neznámé číslo! Když mobily začaly, daly se na internetu najít dokonce jejich telefonní seznamy. Ona i v papírových Zlatých stránkách někdy bývala uvedena čísla na mobil nejen u firem, ale i u soukromníků. Hned vedle čísel stabilů. Mít mobil patřilo ke statutu vyšší třídy, něco jako jezdit do práce vozem zahraniční značky a o dovolené se slunit někde v exotice. Jeho majitelé se s ním rádi vytahovali. Více než telefonovali. Blázníš? Víš, jakej mám tarif? Jenže s rozvojem telemobility se začala rozmáhat i anonymita.

I naše rodinka se časem rozvinula k telemobilitě. A tehdy mi začali volat neznámí lidé, kteří ukončili hovor okamžitě po tom, co jsem se představil. (Nemíním tím falešné volání z neznámého čísla, které umlkne ještě během prvního vyzváněcího tónu. Zmlkne dříve, než ho dokážete přijmout. A to proto, aby uživatele nalákalo k volání kvůli nepřijatému hovoru někam do Burkiny Lofaso. S tarifem za tisíce a desetitisíce eur za impuls.) Nabyl jsem tehdy neodbytného přesvědčení, že volající tak činí hlavně proto, aby získali jméno majitele/provozovatele mobilu, případně, aby si ověřili jeho totožnost, kterou získali nějakým nečestným způsobem. Anebo i čestným, nebo aspoň legálním. V zemi, kde v devadesátkách prodávalo nečestné ministerstvo vnitra cédéčka s rodnými čísly obyvatel!

Faktem je, že vaše číslo často získali přímo šlechetným způsobem. Prodejce vám nabídne velkoryse 5% slevu, když mu vyplníte tenhleten listejček, kde je uvedena jak vaše adresa poštovní, tak i elektronická, jo a ještě váš telefon. Telefonní číslo zná kromě vašeho operátora i váš lékař, aby vám mohl smsknout elektronický recept. Všechny ouřady ho mají. Spousta e-obchodníků. I „e-e“ obchodníků. Nevím, kdo všechno dnes zná mé telefonní číslo, určitě víc lidí, než kolik jich mám zaznamenáno v adresáři. A nejspíš i více, než kolik činí kapacita adresáře mého ne-chytrého mobilu.

Takže když na displeji uzřím neznámé číslo, neslušně se nepředstavuji. (Ani když je tam skryté číslo; to ale většinou volá policie, že jsem si zase zapomněl zavřít okénko u spolujezdce, když jsem odcházel od zaparkovaného auta.) Představím se až poté, co tak učiní volající. Většinou „jo tady Honza, ahoj“. Anebo když se ozve „mluvím s panem Janem Kovanicem?“, tak se přiznám.

Ale teď, tedy minulý čtvrtek v 8:38 SELČ, se nikdo nepředstavil. Ale zato mi milý ženský hlas sdělil, že jsem se před časem účastnil nějaké soutěže jejich firmy, a že teď jsem u nich něco vyhrál. Účastnil jsem se někde u firmy, na jejíž jméno si nemohu vzpomenout, někdy nějaké soutěže? Jéje! Naposledy na Světě knihy. Poprvé už před 30 lety. A hned v té první soutěži jsem získal cédéčko rozjíždějící se skupiny Divokej Bill. A teď mohu získat zdarma přípravky, které náramně zvýší imunitu mého organismu. Na co se může těšit můj „ústrojenec“? Má biologická entita získá žen-šenové tabletky s vysokým obsahem ginsenosidů nebo čeho, což mne náramně omladí. A k tomu dostanu, taky zadarmo, veganské kapsle z tradiční čínské houby, jejíž jméno jsem zapomněl (možná proto, že neužívám těch pravých houbiček).

Konečně jsem se probral a zeptal se, co že mi to chtějí dát zdarma. No žen-šen a houbu, tradiční čínskou medicínu. Dostanu je zdarma i se zdarmým poštovným. Mohu kdykoli vrátit. Placené budou až další dodávky.

Aha! Poslat zpátky to zjevně musím po zaplacení vlastního poštovného. Nejspíš nerozbalené – a neokoukané. Rozbalením dárku zdarma se přihlašuji k neodvolatelnému závazku na odběr předražených potravinových doplňků. Toto mi blesklo hlavou a dříve, než se ona dáma stačila nadechnout k dalšímu chvalozpěvu, jsem ji neslušně přerušil a pravil:

„Ne. Nic od vás nechci. A chtít nebudu. Sbohem!“ A položil.

A tak jsem byl zase jednou neslušnej.

Psáno a přemyšlováno v Praze na Lužinách v pátek 5. listopadu 2021

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.