Kniha Ester praví, že rádce perského panovníka Asvera, nenávistný Aman, hodlal vyhubit, zmordovat a vyhladit všechny Židy od mladého až po starce, děti i ženy. Jenže se mu to nějak zvrtlo. Ne poprvé - a ne naposled...

Stalo se za časů perského krále Asvera (někdy před dvěma a půl tisíci lety), že král ten pro neposlušnost zapudil svou ženu Vasti. Hledal pak král Asverus mezi pannami všemi ve všech sto dvaceti sedmi zemích, jimž vládl, novou královnu. A velmi se mu zalíbila Hadassa neboli Ester. Byla pěkné postavy a krásné tváři. I zamiloval si král Ester a dal jí korunu královninu. Avšak Ester zamlčela svou rodinu i národ, jak jí přikázal její strýc Mardocheus, u nějž jako sirotek žila.

Mardocheus kontroloval vývoj situace u brány královské, kde také vyslechl plán dvou komorníků na atentát vůči králi. Takže nehodní služebníci byli pověšeni a vše zapsáno do pamětních knih. Král Asverus pak zavedl funkci hlavního poradce tak, že ten byl nade všemi knížaty a služebníky. Jmenován byl bohužel Aman, člověk malicherný a nenávistný. Všichni se mu klaněli, jen Mardocheus ne. Proto se Aman rozhněval a usmyslil si zahubit Mardochea - i celý jeho lid, totiž všechny Židy. A slíbil králi Asverovi deset tisíc centéřů stříbra, když ho nechá hubit, mordovat a vyhladit všechny Židy od mladého až po starce, děti, ženy jednoho dne, totiž třináctého, měsíce dvanáctého, zvaného Adar. (Ten den zvolil Aman losem, jehož jméno znělo pur.)

Považte - vyvraždit celý národ, jak to mohlo někoho napadnout? Pro prohřešek jediného člověka! Inu napadlo to později například pány nacisty.

Ještěže je šedesát let po válce*. Evropa už od té doby většinou žádné problémy se Židy nemá - valná většina těch „opravdových“ se odstěhovala do Izraele. (2022: I těch světských. V současnosti utíkají do Izraele ročně tisíce francouzských Židů. Kvůli svým dětem. Paradoxně proto, že je tam pro ně bezpečněji. Jejich stát totiž dělá vše pro to, aby je ochránil.) V Izraeli s nimi mají „problémy“ jenom Palestinci. Taky by je chtěli vyvraždit, jenže zapomínají, jak ten příběh, vypravovaný v biblické knize Ester, pokračuje.

Mardochej i Ester představovali pro židovský národ dost silnou „tlačenku“. Nebylo to tak jednoduché a přímočaré, protože kdokoli vešel před krále bez jeho pozvání, mohl být zabit. Ester to pro svůj národ riskla. Výsledkem nakonec bylo, že na šibenici, kterou speciálně pro Mardochea připravoval prchlivý Aman, se houpal on sám. A další den pak deset jeho synů...

V těch dnech odpočinuli Židé od nepřátelů svých. Od té doby, na památku zmaření vyvraždění svého národa, slaví vždy čtrnáctého dne měsíce Adar svátek nazvaný podle těch losů, Purim. Ten den mají veselé hody a dobrou vůli, posílajíce částky pokrmů jedni druhým, i dary chudým. A je to nejveselejší židovský svátek.

Velmi dobře to vědělo esesácké vedení židovského „rodinného tábora“ v Osvětimi. Tento tábor byl vedlejším produktem zkrášlovací akce, ve které se město „Lázně Terezín“ (skutečně, Theresienbad) připravovalo na návštěvu delegátů Mezinárodního červeného kříže. Terezín však byl všechno jiné než lázně. Především byl přeplněný. Proto 6. září 1943 odjel do Osvětimi první „odlehčovací“ transport s pěti tisíci lidmi. Bylo jim řečeno, že jedou do Pracovního tábora Birkenau u Nové Beruně. A skutečně - vězni nebyli podrobeni v Birkenau selekci, nikdo nešel do plynu - ale do toho „rodinného tábora“, pro který byl vyčleněn úsek BIIb. Nemohly tam sice bydlet rodiny pospolu, byly zvlášť bloky pro muže, pro ženy a později i samostatný dětský blok. Ale mohli se vídat - za společným ostnatým drátem.

Toto privilegium bylo doprovázeno dalšími vylepšeními - oproti jiným osvětimským táborům. Děti dostávaly o trochu lepší jídlo, v táboře existovaly dílny, kde pracovali vězňové ve prospěch ostatních, stavěla se místní silnice, kopaly odvodňovací kanály. Šlo o jakési pokračování terezínského ghetta - a také zde měl tento úsek sloužit jako kamufláž, pro případnou návštěvu Červeného kříže. Jinak však byla v rodinném táboře úmrtnost podobná, jako v jiných úsecích Osvětimi. Během půl roku zemřela asi třetina z prvního zářijového transportu.

Jenže Terezín byl stále dost přeplněný. V prosinci přijelo do Osvětimi-Birkenau dalších 5000 lidí. A tak byl přeplněný - přes „přirozený úbytek“ - i rodinný tábor BIIb. Němci to vyřešili po svém. Vybrali si na to zlomyslně právě svátek Purim. V jediné noci z 8. na 9. března 1944, zavraždili 3792 českých Židů, od mladého až po starce, děti, ženy. Všichni prý při vchodu do plynové komory zpívali Kde domov můj a Hatikvu, nynější izraelskou hymnu...

V květnu 1944 přijel do Osvětimi z Terezína tuplovaný transport se sedmi a půl tisíci lidmi - takže v červenci „museli“ nacisti likvidovat dalších 6000 českých Židů - ale na to si vyhradili už dva termíny, a to noci na 11. a 12. července 1944. A protože pan Maurice Rossel z Červeného kříže byl poměrně vylidněným Terezínem v červenci 1944 přímo uchvácen a už dál po ničem nepátral, odjelo do konce října z Terezína na smrt do Osvětimi dalších 18.400 lidí. Ti byli selektováni přímo na rampě - na „rodinný tábor“ si už nebylo třeba hrát.

Historici uvádějí, že purimová smrt 3792 lidí byla největší hromadná vražda českých občanů. Ano, je to asi dvacet Lidic. (Pozn. 2022: Historikům nedošlo, že březnový „rekord“ byl překonán v červenci právě před 78 lety, kdy jeho rozčlenění na dvě vlny bylo dáno jen kapacitou plynových komor a spalovacích pecí.)

Němci se ukázali zase jednou jakožto znalci Bible. Škoda, že si nepřečetli knihu Ester do konce. Nakonec dal král Asverus povolení činit Židům to, co jiní chtěli činit jim: „...Židé, kteříž byli v krajinách královských, shromáždivše se, a zastávajíce života svého, tak odpočinuli od nepřátel svých. Zmordovali pak těch, jež je v nenávisti měli, sedmdesáte pět tisíc. Ale k loupeži nevztáhli ruky své.“

Možná by Palestinci taky mohli vyhlásit nějaký podobný svátek, jako je Purim. Navrhuji den, kdy vyhlásí, že už nebudou zabíjet Židy...

Psáno v Praze dne 8. března 2004*, na Neviditelném psu vyšlo den na to. (Dnes učiněny jen drobné korektury, kdo chce srovnávat, může. Zde je původní text.)

*PS 2022: Vždycky je po válce a zároveň před další válkou. Mír je pak obdobím mezi dvěma válkami. Tak to je od počátku lidské civilizace. Ale jenom Židé to vědí...

Podrobněji k tématu viz stať historika Miroslava Kárného na webu holocaust.cz: Terezínský rodinný tábor v konečném řešení