Před sedmdesáti lety, 3. září 1948, zemřel Edvard Beneš, jedna z velkých osobností našich dějin. Člověk mnoha zásluh a mnoha omylů. V první světové válce pomáhal Masarykovi stvořit Československo, ve druhé ho dokázal obnovit. Bez Beneše by náš stát neexistoval. Snad i proto mu nadávali komunisti i nacisti.

Pamatuji se, jak nám ve škole vykládali o jeho poraženectví v době Mnichova, kdy odmítl vést národ do nerovného boje. Kdoví, co bylo tenkrát lepší. Ale když jsem prožíval srpen 1968, pomyslel jsem si tehdy: A proč vy, komunisti, kteří jste třicet let neustále vyčítali Benešovi jeho kapitulanství, proč jste nevydali armádě rozkaz k vojenské obraně? Neměla smysl, viďte, tak přestaňte už žvástat o Benešově zbabělosti! Demokraté zas byli naštváni na Benešův postup v únoru 1948, když mu přitom sami připravili bezvýchodnou situaci.

Dnes nechci lát, ani pět ódy. Chci jen poukázat na tři zamlčované humanistické aspekty Benešovy realistické politiky, totiž na jeho snahu vyřešit problém německé menšiny. Už vidím, jak se novodobí historici a jejich žáci chytají za hlavu: Cože, autor nacionalistických dekretů o vyhnání a vyvlastnění, které jsou výsměchem všem lidským právům? Jakožto politik, myslící koncepčně, uvažoval Beneš o tom, jak zabezpečit po budoucím vítězství existenci naší samostatnosti. Věděl, že první republiku pomohli rozbít Hitlerovi čeští Němci v pohraničí. Znal i oprávněnou nenávist Čechů proti okupantům. Český domácí odboj požadoval nekompromisně poválečný odsun Němců. Se stejným návrhem přišli i zástupci britské vlády. Beneš stále váhal. Věděl, že po hrozné válce nebude možné, aby spolu žili „Čechoslováci“ a Němci v jednom státě. Snažil se ale najít nějakou schůdnou možnost řešení tohoto problému. A tak navrhl v prosinci 1943 při svém jednání v Moskvě věc, kterou sovětští vládci nemohli pochopit:

Beneš navrhl, aby se v osvobozené republice vyčlenily oblasti s nejvyšší koncentrací německých obyvatel, kam by se sestěhovali všichni ostatní čeští Němci, a pak by byl těchto oblastí ochoten se vzdát ve prospěch budoucího německého státu, aby co nejvíc usnadnil odsun. Věc nevídaná a neslýchaná. Vedoucí politik státu, který se stal obětí německé agrese, hodlal po vítězné válce postoupit část vlastního historického území poraženému nepříteli! (To byl ten první aspekt.) Molotov se mu vysmál a nabízel tužku, kterou měl Beneš zakreslit naopak ta území Německa, která bychom po válce anektovali. Dnešní němečtí politici by měli Beneše vynášet až do nebes, že tak neučinil. Stalin by jistě svůj slib splnil, aby nám nahradil to, co hodlal po válce na východě ukrojit, stejně jako to „vynahradil“ Polákům. Tehdy vykonal Beneš dodnes nedoceněný mírový krok k našemu dnešnímu spojenci. To byl ten druhý aspekt.

Nakonec Beneš myšlenku odsunu přijal a prosazoval. Domácí situace se vyhrocovala. Hitler vyhlásil a prováděl totální válku. Nacistický teror v našich zemích stále běsnil, bez ohledu na blížící se konec války. Pochody smrti a transporty, kterými přes území Protektorátu odsouvali Němci vězně z koncentráků na východě před blížící se frontou, ukázaly našim lidem dosud jen tušené hrůzy a vzbuzovaly smrtelnou nenávist. Ani zvěrstva páchaná nacisty v období Českého a Pražského povstání nepřispěla k shovívavosti českého obyvatelstva. A nyní vstupuje třetí humanistický aspekt Benešovy politiky: Vyhlášení odsunu Němců z naší země. Ano, byl to kolektivní trest. Mohli z něj být vyjmuti němečtí antifašisté, často se tak nedělo a často chtěli i tito lidé jít se „svými“, i když nemuseli. Důsledkem bylo, že Češi po válce věděli, že Němci budou potrestáni. To, že věděli, že Němce čeká trest, chladilo jejich hněv a zabránilo masovým poválečným masakrům. Z tohoto hlediska byl transfer skutečně humanistickým aktem. Píšu to s vědomím, že to dnes zní paradoxně. Ale desítky jmen mých i ženiných neznámých strýčků a tetiček a členů jejich rodin na stěnách Pinkasovy synagogy mne k tomu opravňují.

Sudetští Němci nebyli ani zplynováni, ani umučeni hladem, ani nahnáni do drátů s vysokým napětím, ani poléváni na mrazu vodou, ani topeni svými kamarády v umyvadle, ani jim nepíchali injekce s tyfem, nešli před popravčí čety ani pod gilotinu. Nebylo cílem je vyvraždit, ale zbavit se jich, jednalo se o akt nutné sebeobrany. Je mi líto všech jednotlivých lidských neštěstí a nemá cenu se jimi trumfovat. Ale my jsme si nezačali.

Odsun našich Němců se stal politicky jedině možným, třebaže to znamenalo pro znovuobnovený stát netušené demografické problémy a hospodářské ztráty. Pro tři miliony našich spoluobčanů to byl trýznivý zážitek. Přišli o majetek budovaný generacemi, museli odejít navždy z rodného kraje. Mnoho z nich spáchalo sebevraždu. Mnozí zemřeli na nedostatek lékařské péče. Byly i neodpustitelné případy českého gestapismu. Ale prohlašuji znovu: Transfer německé menšiny do „otčiny“ byl v kontextu s právě ukončenou válkou aktem humanity.

Dějiny nezačaly 8. či 9. května 1945. Kdyby nebylo výbuchů v Nairobi a Dár es Salámu nebylo by náletu na afghánské výcvikové tábory teroristů a Súdán, kdyby nebyl napaden Kuvajt, nebyl by bombardován Bagdád, nebýt Pearl Harbouru, nedošlo by k Hirošimě a Nagasaki. Nebýt Coventry a Lidic, nebylo by Drážďan, nebýt Mnichova a Terezína, nebyl by transfer. Pravda, Hitler by na Československo nezaútočil, pokud by v roce 1918 vůbec nevzniklo. A vzniknout a existovat mohlo jen v rámci svých historických hranic na západě.

Děkuji prezidentu Benešovi, že spolupracoval na vzniku ČSR a vydupal její obnovu. Čest jeho památce!

Tento článek vyšel poprvé jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 31. srpna až 6. září 1998. Po dvaceti letech jsem jen přičetl tuto dvacítku k původní padesátce.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.