V neděli 10. 6. 2007 bylo v Lidicích živo. Sešly se tu zase stovky lidí a desítky politiků. Pět minut před desátou přicházela k hrobu 173 lidických mužů první velká delegace, kterou vedla ministryně národní obrany. Velitel čestné stráže zavelel "Čestná stráži, pozor!" a čestná stráž se vypjala. Pak dostala pohov. Ne nadlouho. Dvě minuty před desátou dorazil v čele dalšího štrůdlu prezident Klaus. Ona je tam u té cesty, kolem které byla postavena alej s držáky na věnce, taková alejka tújí, a tak velitel čestné stráže najednou uviděl svého vrchního velitele až na poslední chvíli. Už nestačil říci "Čestná stráži," avšak jen"Pozor!". Aspoň, že tak.

V delegacích jsme zahlédli Filipa Falmera, Přemysla Sobotku, Čunka ("ten vypadá mladší, než v televizi!"), Gandaloviče a zcela přehlédli jistého Vlčka.

A s Klausem přišel i déšť s velkými kapkami, který nahradil do té doby pouze drobné mrholení. Takže při kladení věnců šel u důležitějších hodnostářů též držič deštníku, který však před vlastním pokladem deštník stáhnul. Už Gandalovič si ale deštník nesl sám, a při jeho secvaknutí si ho položil na sokl u schůdků. A podobně činili velvyslanci od Běloruska, přes Egypt, Francii, Japonsko, Polsko, Rusko, Slovensko, USA a Velkou Británii (a mnozí další) pěkně podle české abecedy, zástupci družebních měst i spolků. V 10:35 přestalo pršet a v 10:40 končilo kladení věnců. Ocenil jsem, že letos hrála vojenská hudba sérii různých smutečních pochodů, ne jen pořád dokola ten samý, jak někdy jindy činila.

Pak ředitel Památníku Lidice Červencl přivítal všechny hosty a k mikrofonu pozval "hlavního řečníka" prezidenta Klause. Ten měl moc pěkný projev. Připomněl, že obyvatelé Lidic se "stali obětí exemplární pomsty německých okupantů za smrt šéfa nacistické policejní mašinérie, zastupujícího říšského protektora a organizátora holocaustu, Reinharda Heydricha, z rukou hrdinných československých parašutistů." Bylo třeba připomenout, jak vysoká svině byl Heydrich. Bylo potřebné připomenout, že byl také strůjcem holocaustu. A bylo správné opět v těchto dnech upozornit na českými médii záměrně zamlčovanou skutečnost, že "lidické vraždění bylo ranou, která v myslích a srdcích tehdejších generací našeho národa i jeho politických představitelů v domácím odboji i emigraci definitivně rozbila ochotu uvažovat po skončení války o pokračování staletého soužití Čechů a Němců v českých zemích." Něco takového řekl z našich prezidentů naposled snad dr. Edvard Beneš!

Poté promluvil starosta italského obce Buccino (?), kde na konci války zabili fašisté asi sto padesát jejích obyvatel a v celé provincii pak 3.000. Překladatelka byla tak dojatá, že občas ani nepřekládala.

Presbyter církve pravoslavné Jaroslav Šuvarský označil atentát na Heydricha za "akt spravedlivé odplaty". Připomněl pak poslední boj československých parašutistů v kryptě katedrálního chrámu Cyrila a Metoděje i památku 263 bratří, zavražděných v Mauthausenu. Vzpomenul i lidického děkana Josefa Štemberky, který konejšil své farníky na jejich cestě ke smrti, na kterou se s nimi dobrovolně vydal. Citoval sv. Jana, podle kterého "nikdo si nezaslouží větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život". Nemáme prý plakat, ale být hrdí. A pak se pomodlil Otčenáš, i někteří přítomní ho znali.

Projevy zakončila předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková. Mj. řekla, že po válce svět pospíchal dál a ne každý, kdo nabídl Lidicím pomoc, to dělal pro ně - někdy jejich historii spíše využil ke svému vlastnímu prospěchu. Nesmí docházet ke zneužití památky mrtvých. "Jim musíme skládat úctu, nikomu jinému... Ne každá cesta je únosná," prohlásila ve zřejmé narážce na aktivity ředitele Památníku Lidice Červencla. Do jejích slov už znělo rozverné "duc duc" aparatury, která byla nahoře před budovou muzea připravena k předvedení zpěvu Lucie Bílé + 14 dětských sborů ze všech českých krajů. Pak ještě poděkovala "panu prezidentovi za ochranu paměti a obranu národních zájmů. Naši ostatní politici by se od něj měli učit."

Vojenská hudba zadula českou hymnu, několik málo přítomných k ní připojilo i svůj zpěv.

Bylo 10:40. Začalo pálit sluníčko. Ještě jsem se po pietním území Lidic prošel. Od hrobu ke kameni, zpátky kolem památníku dětí, až k rozbitému hřbitovu. Sáhl jsem si i na hrušeň.

A pak jsem sedl do rozpáleného auta a jel domů na dobrý nedělní oběd. Je to do Prahy jen dvacet kilometrů...

Psáno v Praze dne 12. června 2007