Ve středu byl takový dobrý den. Končila série vydatných přeháněk, odpoledne byla slunná a poměrně teplá. Měsíc sice stále „couval“, což podle houbařské pověry věstí neúspěch, ale přesto jsem se vydal do lesa. Na houby!

Asi před třiceti lety jsem si po několika marných pokusech našel nejbližší houbonosný les. Od téměř již rodného Jihozápadního Města je vzdálen čtvrthodinu jízdy autem. Tři roky jsem tam nebyl, před tím taky delší dobu ne. Při dávné první návštěvě jsem na jižním svahu objevil obdélník asi tak padesátiletého smrkového lesa. Na zemi přítulný mech, vysoké kmeny - a ke každému se tulil hříbeček - někdy dva! (Samozřejmě hřiby smrkové.) Zdejších nálezů jsem si však užíval jen několik let. Pak nastoupily ty svině divoká prasata, pak nastoupily ty svině divoké lesní traktory a jedny i druhé tohle místečko i s podhoubím rozvoraly. Nakonec les dospěl mýtného věku a byl sklizen. A bylo po ftákách - vlastně po houbách.

Upřednostňoval jsem proto 50 km vzdálenou křivoklátskou destinaci, kde jsem byl téměř vždy odměněn bohatými nálezy. Ale znáte to: Když nerostou, tak nerostou, bez ohledu na fázi Měsíce. A pak taky při těch dnešních cenách benzinu... A tak jsem se ve středu zase po dlouhé době vypravil na své dávné místo na okraji Českého krasu.

Tentokrát jsem si vybral poněkud jiný vlez do lesa. A mohu konstatovat: ROSTOU! Hlavně tedy ty lupenité. Nejdřív jsem sebral osamnělého žampiona. (Na toho dnes spíše narazíte v městských parcích.) Pak jsem kývl na růžovku. Po těch třiceti letech jsem opět narazil na ryzce pravé! Načež začala žeň bedel. Nebral jsem ani muchomůrky zelené, ani jejich bílou varietu. Nebral jsem muchomůrky tygrované, aniž nádherné muchomůrky červené. Na mém dávném hříbkovém místě je dnes paseka, zarůstající vysazenými buky. Ale v ponechaném habroví jsem objevil klouzky sličné. Jejich čas už odchází, z toho množství, co se na mě vyčítavě šklebilo, bylo k užitku jen málo jedinců. Alespoň vím, kam na ně, když jejich původní naleziště o kilometr dál, kam jsem si pro ně chodil jak do regálu sámošky, odrostlo.

Les se změnil, je to jiná krajina. Když zalezlo mé oblíbené orientační Slunce za černé mraky, tak jsem dokonce vyrobil klasický bludný půloblouk a šel k severu místo k jihu. Neb jsem mířil ke známým cílům jinými pěšinami. Je to zajímavé: Kde byl les, je paseka, kde byla paseka, je les, místa, která byla před deseti lety snadno průchozí zarostla maliním a ostružiním - pochutnal jsem si na druhé generaci malin, dozrávají i druhé ostružiny. Některé cesty zmizely, jiné se objevily, ale právě na té známé cestě, po které jsem šel opačným směrem, jsem nalezl jeden neměnný orientační bod: Louži! Nevím, zda jste si všimli, ale některé louže mají samoobnovující se charakter, a právě díky téhle louži, jejímu tvaru a umístění jsem si uvědomil, že jdu obráceně!

V lese bylo pěkně. Vítr nefoukal, mezi mraky se občas objevilo sluníčko. Nepospíchal jsem, odbočil jsem z cesty do stoupajícího úvalu, kde jsem před časem v listnatém remízku našel pár klouzků. Pod vysokými buky se moc nezměnilo. Jen támhleten posed se hrbí více než obvykle, ale kam se poděly jesličky? Vida - lehly si na zem a přikryly se mechem porostlou stříškou. Remízek se rozrostl v bukový hájek s neprůchodným podrostem. Tak jsem ho obcházel, brodil se mlázím, až jsem se dobrodil. Pod jedním doubkem na mne čekal dvacet čísel vysoký hřib s nepravděpodobně rezavě hnědým kloboukem - hřib bukový! Trofejní houba, po které už nevadí že nenajdete skoro nic. Jen ještě pár hříbků žlutomasých...

Ach ale to mlází v listnatém lese! V jehličnatém se boříte leda do hrabanky, stromy rostou spořádaně a nestrpí pod sebou mladou konkurenci. Ale listnáče, alespoň v tom „mém“ lese, jako by zdivočely. Na okrajích pasek, ale i pod vysokánskými stromy se rozmohlo to mlází: Babyky, habry, buky, doubky do výšky kolen, vás vyhánějí z lesa ven. Jenže co dělat, když hned dvě paralelní pěšiny z lesa zmizely za plotem v nové školce! Navíc vám v cestě brání větve, servané nedávnými vichry. No, snad lidi z vesnice, přiléhající k lesu ten bordel v nastávající topné sezoně trochu pročistí. A díky té těžbě se rozevírají nové pohledy na známá místa.

Čeho jsem si ještě všiml: Začínají překotně růst různé druhy pařezových hub. Blíží se svátek sv. Václava, panuje k tomu i příslušné počasí, takže na týdenním obzoru jsou václavky! Nepropásněte je - v nejlepší kondici vydrží max tak týden. A pak už neroste!

Hlavně se však nedržte rady, kterou nabízel v roce 1914 redaktor agrárního kalendáře J.K.Táborský:

„Doporučujeme každému, aby, sbírá-li některý druh po prvé, dobře si povšiml všech jeho znaků, a aby napoprvé - mnoho se nenajedl.“ Přičemž jediná přehlédnutá muchomůrka bílá ve smaženici (často i jen část plodnice!), dokáže vyvraždit celou rodinu. „Lze ji zaměnit za různé druhy žampiónů a bedel, zejména není-li houbař o její existenci informován“ (jak píše Miroslav Smotlacha v Atlase tržních a jedovatých hub).

V lese je pěkně. A rostou. Jo, i různé druhy holubinek. Jichž nesbírám, nejsa v tom vychován. Mohl bych si lehce splésti holubinku sličnou, narůžovělou či jahodovou s pouze mírně jedovatou holubinkou vrhavkou (zvracení a průjmy).

I kdybyste nic nenašli - v lese je pěkně. A když navíc prší, tak se v něm ani nepotkáte s konkurencí. Lovu zdar!

Psáno v Praze na Lužinách o podzimní rovnodennosti