20.4.2024 | Svátek má Marcela


ŠAMANOVO DOUPĚ: Můj Štědrý den

27.12.2023

(Tradiční* slohová úloha)

Vánoce začínají nákupem stromku. Letos jsem si vybral jedličku, která na mě čekala na kraji prodejního dvorečku u Billy na Jeremiášově. Anebo si ona vybrala mě. V každém případě byl nákup rychlý. Byl podvečer teprve 13. prosince, pár dní po začátku prodeje stromkův; stromkuchtivých zákazníků se ještě neukazovalo mnoho. V tomto případě jsem byl jediný. Mohl jsem hodit řeč s prodávajícím. Jedle Nordmann je od českého lesníka, který pěstuje vánoční stromky v okolí Benešova. Ale tenhle je z plantáží v Nizozemsku, kam podnikavý podnikatel rozšířil své podnikání.

Nechal jsem si stromek obrousit a zabalit, hodil ho do auta na nákup z Makra. (Mám kombík, sklopil jsem sedadla a stromek má i s vysokou špičkou jen asi metr a půl. Pročež stál jen baťovských 599. Aby se to vyrovnalo, tak zabalení stojí 31,-. A ostrouhání 30.) Doma jsem pak nenašel ten kovový trojnožkový stojánek, co jsem si před několika lety koupil, když jsem nemohl najít kulatý umělohmotný stojánek, co se dá plnit vodou, zato jsem našel ten kulatý umělohmotný stojánek. Na lodžii jsem pak do něj narazil jedličku na první pokus, načež naplnil vodou. Vpodstatě jen symbolicky, protože vodu přepravující kůra byla už okrouhána. Na lodžii se pak tahle jedlička mohla kamarádit s jinou jedlí, kavkazskou, co jsem si kupoval před čtyřmi lety jako živý vánoční stromeček. Leč už ji netrápím tím, že bych ji v zimě stěhoval do bytu a pak ji zase vyháněl ven. Nedobře to snáší, žloutnou jí jehličky a tváří se mrzutě. Však je u mě poslední zimu; letos dorostla stropu lodžie. Na jaře ji hodlám přesadit. Má slíbený flíček v hájku u domu kamaráda ve Vráži. Alespoň jsem na ni na pár adventních dnů hodil aspoň vánoční světýlka.

Kalendář ukazoval svátek Lucie, slavívali jsme ten den narozeniny mé milé ženy Ivany. No, už deset let na Lucii rozsvěcím jen symbolickou památkovou svíčku. Hodně se toho změnilo během našich rodinných Vánoc, ale každoročně začínají nákupem stromku. To už je nejvyšší čas na pořizování dárků. Letos jsem si chtěl pořídit jeden pro sebe, a to nové brýle. V podstatě náhradní brýle, bez nichž vás ale v Rakousku (ale prý ani u nás!) řídit auto nenechají. I když máte brýle na nose. Dalekozrakost, krátkozrakost, astigmatismus, strabismus, to vše dokážou spravit správné čočky. Mám sice náhradní brýle, ale jsou to brýle, které přesně neodpovídají mému současnému vidění po operaci šedých zákalův.

I vešel jsem před jistým časem ke svému tradičnímu lužinskému optikovi, kde jsem zvěděl, že ty fleky, co mám na svých současných čočkách jsou důsledkem poškozené antireflexní vrstvy. A vztahuje se na ně reklamace. Tříletá. Ha! Načež jsem doma prohrabal doklady a našel ten od brejlí. A byly právě tři roky od jejich nákupu. Přesněji tři roky - plus jeden měsíc. Firma, kam optik brejle zaslal, avšak reklamaci uznala. I když jí to nějaký čas trvalo. Takže místo nových skel (parametry očních vad se mi už nemění) bude potřeba koupit si jen nových obrouček pro nová skla, co se už pro mě zdarma brousí. Stará skla se přitom vrátila do svých starých obrouček. A tyhle staré brýle jsou mi k dispozici. Avšak nebudu z nich mít náhradní brejle. Neboť jde o reklamaci, a ta stará vadná skla se musí vrátit. Titanové obroučky za osm tisíc mi zůstanou.

No, multifokál mě původně stál asi patnáct tisíc, to jsem vskutku rád, že tu reklamaci uznali! (Bylo zřejmě vidět, že jde o dlouhodobou závadu, kterou jsem většinou já, civěv přes ta skla, neviděl.) Do krásných obrouček nedokonale náhradních brýlí si pořídím bifokál za patnáct stovek. Zatím jsem si předvybral troje obroučky a pozval dcerku Terku, aby mi pomohla s dovýběrem. Naštěstí se mohla odtrhnout od svých povinností aspoň na půlhodinku už tenhle pátek před Vánocemi. Když jsem šel k metru, říkal jsem si, že si stejně vyberu ty brýle, co se mi zalíbily jako první. A ejhle - i dcerce se líbily nejvíce. A nestály šest tisíc, jak jsem se tuhle, když jsem psal o (ne)dobročinnosti obával, ale jen asi tři osm.

To bylo dopo. Odpo dorazil z blízkého (25 km, 25 min) Kladna synek Janek, aby tradičně ozdobil stromek, pro nějž sem uvolnil místo na skříňce před oknem. Tradičně také postavil papírový betlém. Pro stromek použil z širokých zásob jen bílé ozdoby. Později jsem ho dozdobil trochu zlatem a průzračným sklem. Nový (asi třetím rokem) vánoční světýlka/bateriový ledkový řetěz taky svítí (vyzkoušeno v polních, vlastně lodžiových podmínkách.) I když se musí navolit až osmý program, aby svítil klidně a všelijak neblikal. Skutečné Vánoce začaly ozdobeným vánočním stromem.

Jenže to byl ten pátek po minulém čtvrtku, ve kterém vraždící magor z Hostouně zařídil sobotní státní smutek. Tu sobotu dvacátého třetího jsem si dal budíka na sedm, abych dorazil k prodejcům kaprův včas. Už asi třicet let chodím do centra sousedního lužinského rondelu, tedy na Luka. Pravidelně vánočně tam je stánek rybářství pana Píchy z Veselí nad Lužnicí, jehož kapři jsou tak výteční, že si je jezdila kupovat dcerka až z Rajské Zahrady/Černého mostu. Letos už podruhé je nekupuje, po tom, co jí umřel manžel Tomáš. Na nákup rodinných kaprův chodím sám a kupuju teď taky jediného kapra - pro sebe a pro dcerku, se kterou slavíme Vánoce u mě. Přesně podle Terčina předpisu jsem chtěl kapra do dvou a půl kil. „Oni ti budou říkat, že už není, ale když vytrváš, nějakého ti najdou,“ poučila mě Tereza. A vskutku, první tři kapři měli hodně přes tři kila, až ten čtvrtý páčil 2,45. Nechal jsem si ho vyvrhnout a odšupinit. Samo, že nejdříve zabít. Hlavu uřízli a řekl jsem si o ni. Plus o dvě další, o které někdo neměl zájem - ačkoli si je ve váze zaplatil. A taky jsem si řekl o vlastní vnitřnosti - tedy vnitřnosti toho mého kapra, přece. Další vnitřnosti nakoupila Terezka zamražená předem, aby zas neměla na poslední den nervy.

Doma jsem ve vaně umyl kapra (a částečně i sebe) od krve a vystavil ho v hrnci na lodžii. A začal balit dárky. A tu jsem zjistil, že jsem sice dokoupil hodně zdobných balicích papírů, které jsem už měl, hodně barevných klubek vázacích stuh, co jsem ještě měl, ale nemohu najít lepicí pásku, kterou jsem asi nekoupil, i když jsem to plánoval, protože jsem ji neměl. A že mám málo bílých samolepek, na něž bych měl napsat jména obdarovaných. Naštěstí bylo teprve půl dvanácté, a papírnictví na Lukách prodávalo až do dvanácti. I zaběhl jsem tam. Stejně jako ráno jsem si na to vzal sněhuly, protože tento den byla všude břečka. Dva dny předtím sněžilo, a náhle se oteplilo. A kvůli předpovědi, že to stejně všechno roztaje, se rozhodla městská údržba, že se na prohrabování sněhu vykvajzne. A to jak ve Stodůlkách, tak i v té Terčině Rajské Zahradě/Černém Mostě. Chodníky byly neupravené, a tak jsem poprvé za mnoho let natáhl sněhule, ve kterých jsem se probrodil až na Luka. Koupil jsem lepičku, koupil jsem samolepky. A pak jsem zase vyplul směrem k domovu. Než jsem došel domů zastavil jsem se na minutu, ve které jsem vyslechl smuteční vyzvánění ze stodůleckého kostela sv. Jakuba Staršího. Smutně pršelo. My ostatní žijeme.

A doma jsem zjistil, že jsem zaplacené samolepky asi nechal v papírnictví. Leč to mě nezastavilo v balení dárkův. Už z předminulého týdne jsem měl umyty dlaždičky na podlaze (odhadem tak po roce; to, že je podlaha „omyvatelná“, neznamená, že je „omývaná“), už z minulého týdne jsem měl (po několika měsících opět) vysáty koberce, přesto ještě zbylo dosti drobné poklízecí práce. Nicméně, když dcerka o půl jedenácté v noci dorazila, byl jsem už úplně hotovej.

Ráno kolem desáté nám nastal Štědrý den. Tereza vařila rybí polévku a připravovala bramsalát podle rodinného receptu (s jablky, bez vajíček, majonézy jen jemně, něco jogurtovin), já doň nejdříve rozkrajoval předem vařené brambory a sterilované okurky a fazolové lusky. Včas a v klidu jsme vše stihli za zvuku (nikoli obrazu, ten se nestíhal) známých vánočních televizních pohádek. Včas jsme se svátečně oblekli a svátečně povečeřeli - alespoň ve dvou. Kapr byl skvělej. Příští rok zas od Píchy, má zřejmě udržované rybníky. Při večeři mi samovolně upadla levá stranice/nožička brýlí. No - nedávno jsem si na ně v posteli klekl. (To byly ty pět let staré osmitisícové titanové obroučky.) Terezka šla do ložnice, koukat se, jestli neuvidí Jezule - a jako každoročně jej neuviděla. Zato v pokoji u stromku zazněl tradičně tradiční mosazný zvonek, co nosila koza babičky Hejtmánkový ve čtyřicátých letech na šancích Josefovské pevnosti v Jaroměři. (Zajímavo - po roce jsem sáhl do knihovny, kam jsem zvonek o minulých Vánocích odložil - a byl tam! Kdybych si ho předem někam na jasné místo připravil, pak bych ho nejspíš vůbec nenašel...)

Dárky rozdány, Tereza jásala hlavně nad vařičem Soto Windmaster, který se jí bude hodit na jejích skotských výletech, já byl dojat čtvercovým ubrusem s výšivkou nemlich stejnou, jaký měl ten ubrus, co jsme užíváním na zničili. Není tedy bílý, ani „hnědý“, jak tvrdí synek, ale medový. Neznámý dárce na jednom trhu objevil paní s ubrusama, a když se zeptal „nemáte náhodou takovej?“, tak mu trhovkyně příště donesla na výběr čtyři - a jeden z nich byl (skoro) přesně takovej! A taky jsem dostal novou sedlovou brašnu na kolo s mnoha vymyšlenostma, do kterého by se (po aktivaci veškerých prostor) vešel obsah menšího rodinného domku.

Další den pokračoval jako Dárkoden. Synek dorazil v poledne na oběd. Následovalo další rozbalování dárkův, óchání a áchání. Já jsem ocenil nový švýcarský nůž. Po třech ztrace/ukradených červených nožících je tento sice pouze se základním vybavením, zato tak velkej, že ho, doufejme, snad už neztratím/nenechám si ukradnout. Synkovi snad bude chutnat 40 % single malt Isle of Jura, zatím desetiletá, uvidí se, podle úspěchu, zda příště nebude dvacetiletá. (Honza se nedávno zmínil, že mu (asi po pouhých deseti letech užívání) už nechutná pivo, ale whisky že začala. Jinak k jídlu pije vodu. Nebo u vánočního kapra špetku (aby k řízení stihl odalkoholizovat) bílého rakouského zeleného veltlínu.)

Pokecali jsme a pojedli i cukrovího. Tereza vyrobila jen troje, ale donesla krabici s mnohodruhovým obsahem, který na vánočním večírku dostala od zaměstnavatela. Na poslední chvíli, než synek odjel, jsem si vzpomněl, že nám ještě dluží obsah scénáře jím postaveného betléma. Co si pamatuju: K jeslím přišli dárci s miniaturami dárků, zato za městem se tyčili obři. (Nejenom Mládek přišel na tuto obrácenou perspektivu!) Beránci a ovečky už nejdou postavit, tak jim Honza udělal „masový“ hrob. No a tradiční „Šílený mnich“ se tentokrát nikde tajemně neukrýval, zcela veřejně znechuceně odcházel.

Synek odešel zchuceně s nabalenými dárky i porcemi kapra, odešla dcerka. A mohl jsem si sám vychutnávat - no prostě jsou zase Vánoce. A na závěr něco veselého:

Jakýsi politický či křesťanský vůdce se čílil, že v Izraeli se válčí ausgerechnet i na Vánoce. Na Vánoce, jo? Židi a muslimové, ach jo, ani na svaté Vánoce si nedají pokoj!

Psáno tradičně* v Praze na Lužinách v úterý 26. prosince 2023. To to letí!

*Tradiční zde znamená tradici od roku 1997, od jehož ledna nepřetržitě píšu pro Neviditelného psa.
Tady je repasován první Můj Štědrý den z toho sedumadevadesátýho, přehled ostatních je přehledně uspořádán na mém blogu v záložce Vánoce.
(Zde jsou i další články, vztahující se k Vánocům, takže je toho přes třicet kusů.)