Vánuka
__________________________

Je to hrozný, co se stalo na Fildě.
Byli tam zavražděni mladí lidé.
Zítra ještě budeme truchlit.
Pozítří na to zapomenem.
Pokud to nepostihne naše blízké.

To jsem si říkal, když jsem se ve čtvrtek dověděl první zprávy o útocích toho magora na Filozofické fakultě. Protože nejsem on-line člověk, dověděl jsem se to s určitým časovým odstupem. Jsem natolik off-line, že jsem si dokonce zapomněl vzít i hloupý mobil, jak jsem pospíchal ke své pedikérce. Měl jsem to dobře rozpočítané, ale zavolala, jestli bych k ní nemohl přijít o půlhodinu dříve. Sídlí nedaleko, jen asi kilometr, takže když člověk popoběhne, ušetří nanejvýš pět minut času. Zavolala sice ještě zavčas, ale stejně jsem nakonec z bytu odešel ve spěchu - a bez mobilu. Dorazil jsem k ní místo půl třetí už ve dvě, jen s minutovým opožděním. A nechal si pak šlechtit nožky celou hodinu.

Cestou domů jsem se stavil v Domácích potřebách pro novou škrabku na brambory a v lékárně pro další várku léků. A u našeho zelináře na Lužinách jsem si také předvánočně pozanakupoval. Domů jsem dorazil až po čtvrté. A hele, mobil leží na stole. A na něm tři nepřijaté hovory. Všechny od dcerky Terky. Než jsem jí stačil zavolat, zvoní znovu. Vzal jsem hovor.

„Tati, jsi v pořádku?“
„Proč bych neměl být?“
„V Praze se střílí a někdy chodíš kolem Fildy.“

Někdy chodím kolem Fildy, vždycky, když jdu slavit nějaký židovský svátek do blízké Maiselovky. Ne, je po Chanuce, byl jsem u pedikérky. Nohy mám jak v bavlnce.

„Ne, byl jsem u pedikérky.“
„Já že tam jsou mrtví a tys mi nebral telefon...“

Terezina maminka, neboli moje žena Ivana (co nám umřela už před deseti lety), mívala takovou fobii. Vždy, když slyšela o nějaké katastrofě, tak se ujišťovala u našich potomků, že se jim nic nestalo. Synek, když se odstěhoval, pořídil si byteček v nedalekém soudomí, kousek za nejbližší křižovatkou na Jeremiášově. A vždycky, když do jeho ulice zabočil houkající hasičský vůz anebo sanitka, tak mu hned jeho matka vyplašeně volala, jestli u něj nehoří nebo jestli není raněn. Je to u matek asi obvyklé, u Ivanky to ještě bylo znásobeno tím, že patřila do druhé generace přeživších. Přeživších šoa. (Psychologové už tento jev popsali.) Navíc byla Ivanka ještě válečným Ukrývaným dítětem (Hidden Child). No ale hlavně to byla maminka.

Mívali jsme starost o děti, když byly malé, i když vyrostly a odstěhovaly se. Děti nám vyrostly, teď mají starost o mě. Ne, Terezko, já jsem v pořádku. V pořádku nejsou ti zastřelení a ranění. V pořádku nejsou jejich rodiče a kamarádi. Spolužáci a profesoři. V úplně jiném nepořádku jsou ty zrůdy, co kolem jejich neštěstí křepčí na sociálních sítích.

Ale já vlastně taky nejsem v pořádku. Kdybych byl v pořádku, tak bych pokračoval v psaní o svém výletu do mírového Izraele, ze kterého jsem se vrátil nultým evakuačním letem v neděli 8. října. (Den předtím mi do bezpečné oázy v Judské poušti esemeskoval synek Honza, jestli přiletím domů včas - když je ta válka.) Už tak je mi o tom míru v Izraeli, jenž panoval pár dní před válkou těžko psát. A teď si nově si uvědomuji ten prvotní, ale stále trvající žal Izraele, který podobná katastrofa postihla stonásobně!

Izraelci mohou aspoň bojovat s jasně definovaným nepřítelem. S kým máme bojovat my? Se sebevražednými nenávistnými inteligentními maniaky? S jejich patologickými obdivovateli?

Když jsem slyšel první zprávy o té vražedné střelbě, vzpomněl jsem si na jednu nenápadnou příhodu z proizraelské demonstrace, která proběhla na Staromáku. (Média informovala, že nás tam byly tři stovky, ale byly to nejméně tři tisíce. Možná i deset. Bylo nejspíš třeba najít „vyváženost“ s protiizraelskou, pardon, „propalestinskou“ demoškou, která probíhala ve stejné době.) Mezi mnohými váženými mluvky, od premiéra Fialy po rabína Sidona, vystoupila i nenápadná dívka, činovnice nějakého studentského spolku. Studuje na Filozofické fakultě, řekla. Jsou tam známy její proizraelské postoje, přiznala se. A bojí se! Bojí se hlavně svých kolegů, jiných studentů Filozofické fakulty. Ba i některých vyučujících. Kteří jí dávají najevo svou nenávist. Říkala to - a chvěla se strachem. (Viz i článek o antisemitismu na českých univerzitách ze 17. listopadu 2023 na Echo24.cz)

Tak jsem si teď říkal, jestli to vraždění na téhle fakultě nemá nějaký antisemitský podtón. Ukazuje se, že nemá. Mezi oběťmi jsou naopak i dva občané Spojených arabských emirátů. Takže tentokrát ho ten prejt, co měl jinak inteligentní vrah mezi ušima, poštval jen proti spolužákům (a jedné paní profesorce). A zrovna tři dny před Štědrým dnem. V pátek má proběhnout státní smutnění. Dříve, když vám zemřel někdo blízký, tak byl předepsán roční smutek. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že je to tak akorát.

Jenže vypadá to, že nám v dnešní rozbouřené době nezbude na smutek celý rok. Než přijde smutek další. I rozhodl jsem se otevřít láhev Balantinky, co jsem si koupil, než nám ji zdraží spotřební daň. Kamarádům z pěveckého sboru Rimon jsem pak napsal, že mi jako reakce na tuhle děsivou událost zbývá jen „whisky a modlitby“. Jedna kamarádka mi doporučila hlavně ty modlitby.

Ano, modlitby pomohou od vlastního smutku, pomohou při sdílení smutku příbuzných i celé společnosti. Ale co pomůže na bezmocný smutek nad těmi psychopatickými zrůdami?

Ne, nejsem úplně v pořádku.

Psáno a ptáno v Praze na Lužinách v pátek 22. prosince 2023

PS: Hlubokou soustrast blízkým. A vysoký obdiv policii, která dorazila na ochoz budovy dříve, než odtud dalekonosný střelec pozabíjel nějaké náhodné kolemjdoucí.