10.12.2022 | Svátek má Julie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír odletu

7.1.2009

Zbývá nám poslední stovka izraelských kilometrů. Tak daleko je po silnici číslo čtyřicet z Beer Ševy na letiště Ben Guriona. Jedeme na čas. Řidič vzorně dodržuje devadesátku. Tachometr ukazuje devadesát tři, na kontrolním panelu nějaké obdoby GPS svítí zelená nula. Jsme sice na silnici dálničního typu, dokonce jsou tu i místa, kde jsou oba směry odděleny širším pruhem porostlým stromy, ale křižovatky jsou zde úrovňové.

Krajina za Beer Ševou se nápadně podobá své kolegyni před Beer Ševou. Stejné úvaly, stejně splývající linie pahorků, stejné hájky, jako předtím - ale poušť zmizela pod zlatými lány, zelenými loukami a šťavnatými lesíky. Ostatně pouhých dvacet kilometrů severovýchodně od "hlavního města Negevské pouště" se zelená Český les. V oblasti Jattir, kousek pod Hebronem, v místech, o kterých zahraniční odborníci říkali, že "tady žádný strom nemůže vyrůst", začali Izraelci někdy před 40 lety vysazovat eukalypty, rohovníky, borovice, a dnes je tu největší izraelský lesní masiv. A v něm i ostrůvek stromů zaplacených českými dárci - na paměť příbuzných. České (a slovenské) stromy tu rostou až od roku 2005, ale celá ta oblast je dnes zvaná "Český les". Stromky si můžete obvykle i sami vysázet. Jenže letopočet 5768 je dělitelný sedmi. A protože se každý sedmý rok má nechat půda ležet ladem, tak se letos nesázelo...

Úrodný Izrael

Už od rána se zatahuje. V dálce vidíme šedé cáry visící pod šedivými mraky. Je dusno, bezvětří. Že by se blížil déšť? I ne, ve vzduchu visí prach, prý se žene chamsín. Ale to už se před námi objevuje spleť nadjezdů a podjezdů, letiště je v dohledu. Projíždíme kontrolním stanovištěm - ani na parkoviště se nesmí dostat nikdo s nebezpečným nákladem. Ček tjúrists ukazují, že mají pasy, bezpečákovi to stačí.

Přesně v půl čtvrté přirážíme k hraně chodníku. Právě včas. Letadlo do Prahy nám letí za tři hodiny a pět minut. Vcházíme do vstupní haly a řadíme se do jedné fronty. Ale špatně! Letištní zaměstnanci nás přesměrují do té správné fronty, vyhražené skupinám. A tak se z posledního stává první a já stojím pěkně vepředu. Bezpečák se mně ptá, jestli umím anglicky. Odpovídám naučeně "not it all". Na přechodu v Ejlatu, při návratu z Petry, to stačilo k tomu, aby mě tamní policajtka pustila dále bez dalšího vyptávání. Tady se však stávám - mluvčím skupiny! A otázky se sypou jedna za druhou. Kde jste spali? Kolik dní? Jak se jmenoval řidič autobusu? Inu - bylo jich hodně, ale ten první Hasan. Tedy Chasan. Bezpečák se mi dívá do pasu, registruje razítko sousední země. Vy jste byl v Jordánsku? Ano, bylo nás tam víc, asi polovina téhle skupiny. Jenom jeden den na výletě do Petry. Ten zvědavý člověk se mě ptá na další věci, a najednou se vrací znovu k Jordánsku. A kde jste tam přespali? Nikde přece - byli jsme tam jen jeden den. (Ne, ten pán nebyl hloupý!) Odpovědi za skupinu byly uspokojivé, mohli jsme pokročit k dívkám, které se nás ptaly individuálně. Balili jste si zavazadla sami? Dával vám někdo s sebou dárek? Oproti dotazování před dvěma lety zaznamenávám povzbudivý pokrok: tentokráte mají tazatelky připraveny formuláře s česky psanými otázkami, a my jenom ukazujeme na ANO či NE.

Pak už jsme se svými kufry připuštěni k tunýlku s rentgenem. Kufry projedou, ale obsluha se neobtěžuje ani podívat se na monitory. Záhada tohoto nezájmu se osvětluje za chvíli. Jsme nasměrováni ke stolečku, u něhož na nás čeká sympatická dvojice dívek. V tunelu naše kufry vyfotili, tady mají snímky k dispozici na svých monitorech. Něco se jim nezdá. Rozbalujeme podezřelý kufr, ale nic závadného neobjevujeme. Chceme, aby nám ukázali na monitoru, co se jim nelíbí - ale kdepak, to nejde! Pro jistotu jsme vyzváni k rozbalení všech našich zavazadel - ale nic není uznáno za nebezpečné. Láhev červeného vína je prohlédnuta také, označena nálepkou OK a vložena zpátky do kufru. Vida, jak je to jednoduché. Vzpomínám si na Ruzyni, jak jsme si museli dopít vodu v lahvi před nástupem do letadla. Nezajímalo je, že je to voda. Šlo přece o tekutinu! Pro eurobyrokraty není důležité, jestli si vezete žíravinu, na palubu si ji můžete vzít - pokud je jí 100 ml. Toť česká varianta evropské ochrany před terorismem. Kufry nám v Izraeli před zpáteční cestou prolustrovávali přes půl hodiny, ale na jedinou vteřinu jsme přitom nepocítili ani náznak buzerace!

Tak které si vybereme?

Všechny další kontroly, kdy jsme ještě museli ukazovat doklady, jsme prošli jako na běžícím páse. A už je tu skutečný běžící pás, který nás veze k odletové hale. Najednou je pět hodin odpoledne, zbývá ještě hodina a půl do odletu. Nejdříve však musíme vystát ještě jednu frontu, dobrovolnou. Frontu na vratku V.A.T, česky D.P.H. ve výši 15,5 %. Je nutno předložit paragony a ukázat nakoupené zoží. Zde byl důvod mé mírné nervozity. Copak víno, to leželo v kufru, ale teď už jsme měli jenom příruční zavazadla. A v nich kosmetiku od Mrtvého moře, zejména. A to kosmetiku o různé viskozitě, i polotekutý gel se vyskytl. V množství přes 100 ml. Jenže když jsme chtěli zpátky daň, musel jsem ty nebezpečné gely dát do palubního zavazadla. Žena Ivana mě konejšila: "Neblázni, řekni, že to je krém!" Ať už krémy či gely anebo masážní olejíčky, úředníci věděli, že jsme byli již patřičně prošacováni a na palubu se žádná nebezpečná "kapalina" prostě nedostane...

Další půlhodina tak uběhla, ani jsme nevěděli jak. Ivana se ještě vydala porozhlédnout se, kde by se daly vrácené dolary utratit (naše nyní jediné peníze v hotovosti), a já si zatím hledal místo k odpočinku. Tentokráte se však ELAL rozhodla letět do Prahy v lidský odpolední čas, a tak nebylo jediné místo k sezení volné! Všechna křesla i odpočívadla v kruhové hale, byla obsazena. Tuhle halu poznáte na každé fotce - podle kapek vody, občas padajících z centrálního kruhového zaskleného otvoru ve střeše. To neprotéká střecha, jde o ozdobný a osvěžující vodopád. Ale to už se rozblikala světýlka na odletové tabuli. Dnes letí do Prahy chvíli po sobě tři spoje, tenhle je náš. Tak tak stačím v chůzi napsat esemesku dětem, že již nastává boarding, a už jsme letadle. Tentokrát ty tři hodiny na letišti uběhly rychle!

Poslední vodopád

Letadlo se rozbíhá, za chvíli přelétáme čáru pobřeží. Za tři a půl hodiny přistáváme v Praze. Další půlhodinu stojí ve frontě letadlo. Další půlhodinu čekáme na zavazadla. V Izraeli to šlo nějak rychleji. Konečně! Je po desáté večerní hodině místního času, v Tel Avivu po deváté. Vycházíme ven, ale najednou se nám stavějí do cesty kontrolní osoby ženského pohlaví, směrují kufry do rentgenového tunýlku a kladou nám kontrolní otázky. Při příletu? Z Izraele???

"Vezete nějaké mléčné výrobky?"

Ten tón, ten tón! V téhle jediné větě bylo více buzerace než na letišti Ben Guriona za celé tři hodiny.

"Ano, kousek sejra v kapse, co jsme dostali ráno v hotelu na cestu. Ale nemusíte se bát, to je košer!" směju se. Ještě mi nedochází, že jsme v době naší mimoevropské dovolené vstoupili do Schengenského prostoru i na letištích. Naštěstí smím jít dál i s dvěma deky sýra. Ivana je na tom hůř. Úřednice se jí přísně ptá. "Vezete nějaké potraviny?" Žena si není vědoma, proto upřímně praví "Ne".

"A co je todle?" zaječí úřednice. Úřednice - ne bezpečačka. Ta by totiž neukázala obrázek na monitoru. Skví se na něm balíček s datlemi! A to ta dáma ještě nezaregistrovala výbušninu izraelského vína. No, vítejme v Česku.

Naštěstí nás už vítá synek. Jedeme domů rodinným vozem. Nad hlavami nám stoupají světla letadel. Některá se vracejí do Svaté země, Země izraelské, Erec Jisrael. Do té příjemné a přívětivé, vlídné a přísné, pohodové a pohodlné, úctyhodné a bohabojné, veselé a smutné země, země, kterou nelze popsat pouhými slovy, do té země, oplývající mlékem, strdím a mírem.

Ještě se tam musíme někdy podívat. Někdy, až nebude sedmičkový rok. Český les musí růst.

Prožito a přemýšleno v Izraeli v neděli 6. dubna 2008, zapsáno v Praze v pondělí 5. ledna 2009, zatímco tanky Izraelských obranných sil obnovují mír poblíž Gazy.

Díky za zorganizování Cesty solidarity patří panu Václavovi Choděrovi z organizace Hidden Child/Ukrývané dítě a cestovní kanceláři ALEA Tours & Trade.
*********************************************************
minulé pokračování: Mír u Beer Ševy
předminulé pokračování: Mír kráteru Ramon

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách