Silnice číslo čtyřicet nás vede dále k severu. Z oken autobusu můžeme obdivovat pouštní zemědělství: Na hnědožluté pláni se zelenají vinice! Pak zase následuje poušť, poházená zelenými keři. Avšak pravidelně - zhruba po pěti stech metrech - se ve vzdálenosti asi sto metrů od silnice objevují zelené hájky, ve kterých roste odhadem vždy tak 20 - 30 listnáčů. Jejich koruny tvoří baldachýn, pod kterým se daří i travičce. Obzor tvoří stále klasické holé pouštní kopce, občas ozdobené nějakou antickou či biblickou anebo i novodobou zříceninou. Ale zde, v údolí, se zponenáhlu vytváří nenápadná linie zeleně, zatím jen vytečkovaná zmíněnými hájky. Je povzbudivé vidět, jak se poušť mění! Ben-Gurion by měl radost...

Pak se však objevuje něco méně radostného: Krajina zadrátovaná elektrickým vedením, pod kterými se rozkládají slumy. Tak asi nejpřesněji působí ty plechově vyhlížející domky ohrazené ledabyle postavenými ploty. Na jedné oplocené zahrádce vidím velblouda. Nejspíš zde sídlí "nomádi". Však také velká tabule varuje výstražnou trojúhelníkovou značkou a trojjazyčným nápisem: "Pozor na velbloudy poblíž silnice". Blížíme se k "hlavnímu městu Negevské pouště" Beer Ševě, čtvrtému největšímu izraelskému městu. Bydlí zde téměř 200.000 obyvatel, z toho i několik desítek tisíc beduínů - asi nejen v těch slumech. Beer Ševa je vyhlášená právě beduínskými trhy, při kterých se dají výhodně nakoupit zejména velbloudi, ale i jiné potřebnosti do pouště. Do města vjíždíme v neděli, ony trhy se však konají klasicky ve čtvrtek.

Beer Ševa je také vyhlášena svou biblickou tradicí. Jméno města prý v překladu značí "studna smlouvy" a ta studna tu skutečně existuje. Autentická studna, u níž se domluvil Abrahám - a později i jeho syn Izák - s králem Abímelekem o vzájemném míru mezi Izraelity a Pelištejci. Na tomto místě bydleli lidé už před 6.000 lety. Ale v 19. století tu zbyla už jen ona studna. Pak město obnovili Turci, kvůli dohledu nad beduíny. Dnešní Beer Ševa opět roste, ale mír mezi Izraelci a Palestinci je stále v nedohlednu.

Jenže na studnu jsme se podívat nejeli. Z centra města prorostlého výškovými budovami jsme zamířili na západ k městečku Hacerim, abychom navštívili jedno pěkné muzeum. A to muzeum IAF, neboli The Israel Air Force Museum. Na prohlídku jsme měli celou hodinu! Jenže ta hodina pěkně rychle utekla. Na betonové ploše i v otevřených hangárech na nás totiž čekalo asi 150 letadel.

Nejdříve jsme navštívili domek s výstavkou palubních přístrojů, palubních zbraní, historických praporů a modelů historických bojišť. Zvlášť pěkný byl model náletu izraelských Miráží na egytská letadla na stojáncích v šestidenní válce. Po tomto předkrmu jsme se vyhrnuli na plochu. Je tu k vidění co kde kdy létalo od polovičky 50. let minulého století. Francouzská, americká, britská, německá, československá, izraelská letadla s šesticípými hvězdami na trupu. Stíhačky, bitevníky, dopravní stroje, vrtulníky. Průzkumná, cvičná, kurýrní, bojová letadla. V trupu jednoho transportního letadla jsme navštívili další výstavku. Jako hostesky zde pracují - vojandy! Inu ano, jsme ve vojenském zařízení.

Jdu dále. A náhle je tu řada "nepřátelských letadel". Francouzských, britských, československých, sovětských - jak se to přátelství časem měnilo... Vystavené sovětské MiGy 21 a 23 získalo izraelské letectvo po úletu přeběhlíků z arabských zemí. Cvičný dvoumístný MiG 15 UTI československé výroby měl složitější cestu. V roce 1955 ho naše armáda prodala do Egypta. Potom sloužil v Sýrii. Patřil mezi čtveřici MiGů kterou sundali izraelští piloti v suezské kampani v roce 1956 nad Sinají. Tenhle spadl do moře. Později byl vytažen a opucován, teď nám dělá, oděn v syrské kamufláži, v Izraeli ostudu. Nebo vyvolává ironické veselí u zahraničních návštěv. Alespoň u té anglicky hovořící, co tu byla ten den. Na samém začátku expozice je totiž vystaveno jiné "československé" letadlo: Avia S-199. Drak ("kastle") stíhače Messerschmitt Bf 109G byl po válce v pražské Avii osazen motorem Jumo 211. Česky se letounu říkalo "Mezek", hlavně pro jeho jankovité způsoby. V jidiš zůstal název "Messer" či "Messerschmitt", neboli "Nůž". Kódové označení bylo tedy v hebrejštině "Sakin". Těchto "nožů" jsme v květnu 1948 propašovali do Izraele celkem pětadvacet. 29.5.1948 zasáhly poprvé do bojů, když čtyři letadla tohoto typu zastavila egytskou obrněnou kolonu postupující na Tel Aviv. Letadla to byla mezkovitá, ale izraelští piloti měli dobrou školu našich válečných veteránů v Českých Budějovicích. A tak díky našemu (dobře zaplacenému) přátelství byl zachráněn čerstvý stát Izrael, který se mohl později postavit i našim MiGům. Špatně zaplaceným MiGům, protože Egypťani nám za ně dali nejspíš jenom hrozinky. A pak, ovšemže, svoje přátelství...

Nad výstavní plochou se zvedá pahorek s vyhlídkovou věží. Cestou k ní obdivuji ještě vystavené obrněné vozy s protileteckými kulomety, děla, traktůrky a podobné příslušenství. Z věže se otevírá panorama na výstavní prostory i na ukryté kruhové plochy, které už nepatří k výstavě. Na jedné z nich se hromadí úctyhodný šrot - asi dvacet Phantomů F-4 v olivověhnědobéžové kamufláži. Jsou dost špatně vidět, protože ta kamufláž je v místním prostředí opravdu dokonale kamufluje!

Hodina se nachyluje, pospíchám zpátky kolem protileteckých raket a velkých dopravních letounů. Za pět minut už mám být u autobusu. Najednou si vzpomínám, že jsem nikde neviděl pověstný černý Spitfire, co na něm létával Ezer Weitzman, když ještě nebyl prezidentem. Ostatně, on si na něm občas zalétal i jako izraelský prezident, i když už ne bojově. Pozorně se rozhlížím, až v jednom zapadlém hangáru tento krásný stroj zahlédnu. Zdá se, že se na něm provádí údržba, aby byl letuschopný k nadcházejícímu 60. výročí vzniku státu Izrael. Mám už jen pár minut, proto běžím až ke žlutému provazu, který hangár odděluje od výstavní plochy, abych si cvaknul aspoň jediný obrázek. Ze strany na mě křičí dva technici, kteří se vracejí od oběda. Ne, nebojte se pánové, provaz nepřekročím. Ještě se jich zeptám, jestli je to ten Spitfire. Ano, je. Ten československý...

Zplaven dobíhám k autobusu právě včas. Vracíme se do Beer Ševy, cestou míjíme skupinku kadetů na přechodu. Stejná letadýlka, která jsme obdivovali v muzeu nám létala i nad hlavou. Tedy ta cvičná izraelská typu Cukit - 645 s motýlovými ocasními plochami. Nedaleko je letiště, a tam se tito mladíci - i jedna dívka - cvičí na nové piloty. Nedaleko je stále válka. Ale hranice Gazy jsou od Hacerimu 30 km daleko, rakety Hamásu, které jih Izraele zasypávají téměř nepřetržitě už sedm let, sem zatím nedoletí.

Prožito a přemýšleno v Izraeli v neděli 6. dubna 2008, zapsáno v Praze v pondělí 29. prosince 2008, zatímco letadla IAF likvidovala objekty teroristické organizace Hamas v Gaze a palestinské rakety typu Grad zasahovaly i pobřežní Ašdod, 40 km vzdálený od hranic Gazy.

Díky za pomoc při zorganizování Cesty solidarity patří cestovní kanceláři ALEA Tours & Trade.
*********************************************************
minulé pokračování: Mír kráteru Ramon
předminulé pokračování: Mír delfínů

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách