ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír na Via Dolorosa
Jenže na nějaké óchání a áchání, aniž přemýšlení o dávném mučednickém osudu nebyl čas. Naši výpravu začali pohánět dva ozbrojení strážci k pochodu. Jeden nám razil cestu vpředu, druhý uzavíral eskortu vzadu, aby se žádná turistická ovečka nezatoulala či neopozdila.
Ale oblouk Ecce homo jsem poznal podle domácí přípravy. Slovy "Ejhle, člověk!" měl onen obmyslný Pilát představit Ježíše davu právě zde. A zde tedy, na této dlažbě... Zadržme. Jsme přece v Izraeli, ne? Čili zbytky dlažby, které nalezli archeologové na tomto místě pocházejí až ze 2. století občanského letopočtu. Oblouk samotný byl pak vybudován v roce 70 jako přístupová cesta k pevnosti Antonia na kraji Chrámové hory, které se zmocnili židovští povstalci během první války židovské. Pevnost padla, obránci byli pobiti, chrám zapálen. Roku 135, po poražení povstání Bar Kochby, neboli druhé válce židovské, vítězní Římané oblouk rekonstruovali a ještě k němu připojili dva další - nefunkční - oblouky po stranách uličky. Funkci tedy měly - jde o památník římského vítězství. Ejhle, lidé!
A když už mluvíme o Pilátovi, ten jako hlavní římský vládce oblasti sídlel nejspíše v citadele na druhém konci města. Takže Ježíš by měl být souzen na jiném místě, a 
také by měl tím pádem kráčet úplně jinudy. Jenže se neví kudy. Ale nakonec - současná Via Dolorosa vede reálným Jeruzalémem a končí rovněž na Golgotě (či na tom, co z ní zbylo)...
Naši ochránci nás netrpělivě pobízeli dál. Oči měli jako ostříž, těkaly jim z místa na místo, stoupaly do úrovně střech, jako by se odtamtud na nás mělo snést cosi zlověstného. A přitom byl na Via Dolorosa takový poklidný klid a mír! Byli jsme sice v muslimské čtvrti, ale v jeho nejturističtější části. Dokonce tady sídlí spousta křesťanských kostelů i hostelů pro utrmácené poutníky. Kolem jednoho takového, arménského, jsme také putovali. Zjevně tu sídlí katolíci v poklidu, i jejich hosté, tak proč tolika spěchu?
Znamenal jsem si proto naši zrychlenou pouť aspoň do foťáku. Střílel jsem pohledy do bočních uliček, zvedajících se na obou stranách do svahů. Trochu mi připomněly středověký a středomořský Dubrovník. Také tady jsou ve stoupajících uličkách schoďové stupně. Místní schody jsou vybaveny rampičkami jako schodiště českých sídlišť, aby po nich mohly jezdit kočárky, zde spíše káry obchodníků. Obchodníci byli tedy všude. Ale zboží, které jsem jen letmo mohl shlédnout, připomínalo spíše nabídku Vietnamců na našich tržištích, než originální suvenýry svatého města. Inu ale - procházeli jsme vlastně jakousi obdobou pražské Královské cesty, a skutečně není zrovna českou klasikou beranice sovětského vojáka.
Nakonec jsem přece jen zaznamenal několik zástupců zboží, které je určeno především pro místní obyvatele. Tady v těch uličkách skutečně žijí lidé. Žijí, tedy i kupují. Takže jsme zahlédli zahalenou muslimku, která zde na látce položené přímo na zemi nabízí velké zelené listy. Nedovedli jsme se se ženou shodnout, čeho. Kdesi jsem četl, že prý se tady takhle prodává špenát. Špenát? Žena se mi vysmála. Prý spíš tabák! Nu, nevím o jakou zeleninu šlo, ale zcela jistě nebyla určena turistům.
V těchto svatých, ale hlavně úzkých uličkách dokonce jezdí osobní auta. Jezdí, ba i parkují. Že to tu žije i po odchodu turistů, napovídají rovněž mnohé antény na střechách. Všiml jsem si, že na deset let starých snímcích jsou střechy starého Jeruzaléma opanovány dipólovými anténami. Dnes už místo drátů jsou všude vidět jenom mísy satelitů.
Místy jsou uličky dokonce zatunelovány. Než vejdeme do jedné takové umělé jeskyně všímám si, že na střechách jsou i ploty. Zjevně se na nich rovněž žije a hraje. Z jedné takové střechy na pozadí antické zříceniny na nás přátelsky mává malý palestinský chlapec s jakousi holí. Usmívá se. Také se usmíváme a máváme mu. Ale pak už vcházíme do zakryté chodby, ve kterou se ulička změnila. Už jsme odbočili z Via 
Dolorosy a vracíme se ke Zdi nářků. Ještě musíme projít bezpečnostní branou. Tady nás naše ozbrojená ochrana propouští. Mladíci se střídají ve službě, ten, který se vrací k východu z Rabínského tunelu si bere neprůstřelnou vestu.
Až teď mi to dochází. Via Dolorosa je většinou zcela jistě úplně bezpečná. Chodí tudy bez problémů výpravy různých křesťanských církví. Ale každá výprava v Izraeli prostě musí mít ozbrojený doprovod. Někdy je to policie, jindy vojáci, s dětmi jako pedagogický dozor jezdí tatínek s opakovačkou a pistolí nebo sestra se samopalem. Turisté jako my často využijí profesionální soukromé ochránce. Bez těch by naši výpravu vůbec na Via Dolorosu z tunelu nepustili. Totiž z toho tunelu, který sloužil jako jeden z rozbušek intifády...
Tak tomu alespoň bylo pouhých čtrnáct dnů po katolických Velikonocích a týden po pravoslavných Velikonocích roku 2006. Když jsme tam šli my, byl tu mír. Za měsíc zde izraelští vojáci zachytili teroristu, opásaného vestou s výbušninou.
Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 4. května 2006, zapsáno v Praze 9. října 2006, den prvního zkušebního jaderného výbuchu v Severní Koreji
Příště: Mír u Zdi
Foto: autor - krom posledních dvou obrázků Chrámové hory, které byly zpracovány podle družicových snímků na Googlu
(nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)
*********************************************************
Předcházející díly Míru v Izraeli:
09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech
18.07. 2006: Mír v Tel Hai
20.07. 2006: Mír v Safedu
25.07. 2006: Mír v Kafarnau
27.07. 2006: Mír v Gamle
31.07. 2006: Mír na Kinneretu
03.08. 2006: Mír v Jardenitu
08.08. 2006: Mír v lázních
14.08. 2006: Mír v Tiberias
15.08. 2006: Mír šabatu
22.08. 2006: Mír pod Táborem
24.08. 2006: Mír v Haifě
29.08. 2006: Mír v Cesarei
31.08. 2006: Mír v Netanji
12.09. 2006: Mír na Jom HaZikaron
14.09. 2006: Mír na pláži
19.09. 2006: Mír svobody
21.09. 2006: Mír u Latrunu
21.09. 2006: Mír Jad Vašem
29.09. 2006: Mír hřbitovů
05.10. 2006: Mír v tunelu
