Každé výročí památné události je příležitostí k proslovům, setkáním, rautům, kulturním akcím a podobně. Bylo tomu tak i v Terezíně v úterý 16. října 2001 při 60. výročí zahájení transportů českých Židů. Letos si připomínáme už 80. výročí, jinak, v jiné době. Někteří pamětníci (i nepamětníci) mezitímzemřeli, některá kasárna, v nichž byli vězněni se rozpadla (protože třítisícové město nemá miliardy na jejich záchranu), jenom veřejnost si Terezín stále spojuje pouze s Malou pevností. Do Muzea terezínského ghetta se dostane sotva desetina návštěvníků, které autobusy vychrlí před Malou pevností. Takže pro ty, kteří to dosud nevědí:

Malá pevnost byla za protektorátu věznicí, kam tehdejší tajná police zavírala politické vězně, tedy odpůrce nacistického režimu, a kde je mučila a vraždila. Případně se mohli dostat před soud. Ta policie se jmenovala gestapo. Proto Malou pevnost spravovali gestapáci.

Do terezínského ghetta byli zavíráni Židé z protektorátu Čechy a Morava a dalších evropských zemí, okupovaných Němci bez soudu. Byli zde shromažďováni, aby se dostali mimo dohled občanské společnosti. Odtud pak směřovaly transporty do vyhlazovacích táborů. Terezínské ghetto měli ve správě esesáci.

Nuže, takto jsem informoval (i o dnešním!) výročí právě před 20 lety:

Ráno ministr Dostál osvětlil nashromážděným sešlým pamětníkům, co v terezínském ghettu vlastně dělali, a pak už se rozjel připravený program. Jeho začátek jsme se ženou Ivanou nestihli, ale do márnice jsme se už dostali včas. Totiž do kolumbária a protější bývalé márnice, které byly právě teď renovovány a zpřístupněny veřejnosti.

V té márnici byly vystaveny i jakési skleněné válce se vzorky zemin. Kdysi jsem na jedné výstavě viděl něco podobného: Skleněné tuby a v nich na dně vzorky měsíční půdy. Tahleta místa přistání se ale nejmenovala Moře klidu nebo Moře jasu. U těchhle hromádek hlíny byly napsány názvy Osvětim, Riga a Treblinka. Izbica, Malý Trostinec a Lublin – Majdanek. Místa, kam směřovaly transporty dál z Terezína. (A více nežli hlínu to skutečně připomínalo regolit. Nebo urnový popel – šedá zemina byla promíchána – s kůstkami? Opravdu? Asi se pletu…)

Taky tam v jedné kobce byly předvedeny bednovité rakve, sotva loket na šířku. Taková pravoúhlá bedna má mnoho předností. Dokáže ji stlouci i právník neb úředník. Dobře se štosují. Vejde se jich i šest na výšku na pohřební vůz. Denně se na hřbitov vozilo 50 rakví. Když už jich bylo 80, postavilo se krematorium se čtyřmi pecemi, které ve špičce zmáklo i 160, nanejvýše však 180 těl denně. Než se pece rozfajrovaly, začalo ukládání do masových hrobů. Nejdříve 24 rakví (ale víka se sundala na další použití), pak 60 těl bez rakví. Racionalizace a intenzifikace. Po rozjetí krematoria i hygiena.

A také věda. Do terezínského krematoria zajížděli i němečtí studenti lékařství z nedaleké (70 km) Prahy, aby shlédli zajímavé abnormality - v takovém množství mrtvol (za tři a půl roku provozu asi 34.000) se vždy našlo něco zajímavého...

Ale v Terezíně byla i kultura. V Magdeburských kasárnách (místní expozici zde vytvořených kreseb i ukázku dobového „ubytování“ doporučuji shlédnout) předvedli posluchači brněnské konzervatoře její ukázky v pásmu „Divadlo za komínem“. Jiří Vrba ho po válce sestavil z částí autentických terezínských kabaretů, které se na tomto místě skutečně hrály. (Jeho rekonstruované pásmo zde v úpravě a režii Marianny Štěpitové - Klaučo zažilo premiéru.)

Některé ty texty byly velmi chmurné. Ale je neuvěřitelné kolik humoru dokázali doslova vykřesat autoři předváděných her. A takového „osvobozeného“ humoru. Fiktivní jídelníček obsahoval například pokroutku „jablkový závan se vzpomínkou“... (Přednášeli ho kdysi hladoví hladovým, my jsme ho slyšeli až po rautu.) A nejlepší byly úryvky ze hry Poslední cyklista. Tahle hra Karla Švenka vycházela z tvrzení, že za všechno můžou Židi. A cyklisti. Proč cyklisti? No jé, toho by se našlo. Dokonce i k odsouzení cyklisty Bořivoje Ábelese do vězení. Vždyť znásilňoval malé sněhuláčky! Velmi dada. A velmi srandovní bylo též setkání Bořivoje a lva na Řípu. Lev ho nesežral. Měl holubičí povahu – asi byl českej. Nebo nažranej...

V té době psal Jiří Weil ve své knize „Život s hvězdou“ o životě „venku“: „Nevšímali jsme si chodců, nevěděli jsme, zdali nás litují, nebo se nám smějí. Ale bezpochyby jsme pro ně již nebyli, protože si přáli, abychom nebyli, aby se na nás nemuseli dívat, protože rychle přecházeli kolem nás a odvraceli tváře, bylo přece nutno všechno zapomenout a nikdy nic nevědět.“ V Terezíně byli Židé – nejen čeští, ale i rakouští a němečtí (a dánští a ještě i jiní) – pěkně „uklizení“, neviditelní, zapomenutí.

Ale přesto zde žili optimisté. Optimista vidí díry v síti - kdežto škarohlíd jen tu síť. Optimista si zpívá:

„Hola, zítra život začíná a s ním se blíží čas
kdy si sbalíme svůj raneček a půjdem domů zas...“

A většinou jeli transporty na neznámý východ a málokdo z nich se vrátil.

V úterý byli v Terezíně ti, kteří se vrátili. I ghetto-swinger Coco Schumann. Před tím, než tento berlínský kytaristra & jeho band (basa, bicí, saxik/flétna/zpěv) spustili v terezínském kulturním domě svůj pomalý melodický swing, česko/německy pohovořila zástupkyně německé ambasády. Mluvila o „kolektivní vině Němců“*. Oslovila i berlínské gymnazisty – „přijeli jste ze země pachatelů“. Studovat zde maturitní předmět „Holocaust a kultura“**.

Pak spustil swing. Už se nehrálo – jako kdysi – o život, jen vlídné známé melodie se linuly zaplněným sálem.

Ale musel jsem na to stále myslet. Na ten měsíční prach a popel milionů lidí. „Byl bych musil křičet, plakat a tlouci hlavou do stěny, svíjet se na zemi. (Jiří Weil)“ Raději jsem si však broukal spolu „Džordžó, ó, džordžó...“

Už bylo po sedmé večer, když jsme vyráželi zpět domů. Na výkon mladých německých umělců jsme už nečekali, neměli jsme čas. Vzali jsme do auta i tři „tetičky“. Vyprávěly si, jak jednou chodil rabín, když byla jeho žena pryč, celý týden v jejím kabátě. Vešel se do něj. Byl dvouřadovej...

„Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme
a na troskách ghetta budeme se smát.“

Řídil jsem veselé auto po dobré dálnici ku Praze. Jenom když se cáry mlhy poněkud zašmodrchaly, slevil jsem na stovku. A nesmál jsem se. Myslil jsem na měsíční prach. A na ty – kůstky? Opravdu?

„Když jseš v Birkenau, a zahrabeš prsty v hlíně, tak tam všude je popel. A když hrábneš tak centimetr pod povrch, vždycky vylovíš nějakou kůstku.“

Psáno v Praze dne 17. října 2001. Verše jsou převzaty z Terezínské hymny, kterou si prozpěvovali lidé, uvěznění ve zdech terezínského ghetta. Tetinky si ho zpívaly i dnes.

Terezínský program připravily:
Terezínská iniciativa

PamátníkTerezín

Poznámky 2021:

* Kdypak bude u nás konečně ustanoven Morální Norimberský tribunál nad zločiny komunistického režimu v Československu, kde bychom se mohli jako svědkové obžaloby přiznat ke svým hříchům?

** Kdypak bude u nás zaveden maturitní předmět „Komunismus a jeho porušování práva“?

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.