Michaila Sergejeviče Gorbačova jsme si vymysleli spolu s ženou Ivanou někdy začátkem osmdesátých let. Leželi jsme takhle jednou večer v posteli a přemejšleli, jak změnit to hnusno,ve kterém jsme žili a do kterého jsme povili své děti. Brainstorming dvou nejlepších mozků v Nuslích došel k jednoznačnému závěru:

Jakákoli změna musí přijít ze sovětského Ruska. Rusům se do ní nebude chtít, ale budou k ní přinuceni ekonomickým tlakem, přesněji nevyhnutelným krachem socialistického hospodářství. V Rusku jsou hospodářské elity situovány na Sibiři, protože do ní se hodně investuje. Tam to začne.

V roce 1983, ještě za Andropova, bylo zveřejněno tzv. Novosibirské memorandum. Jeho autorkou byla Taťjana Zaslavská, jež kritizovala centrální plánování. To už byl náznak předvoje „perestrojky“. Umřel Andropov, nastoupil Černěnko, který rozbíhající se hospodářské reformy zarazil. Černěnko však umřel včas a roku 1985 nastoupil Gorbačov do čela. A nastaly věci.

Gorbačov byl už dříve Andropovem pověřen „dohledem“ nad ekonomikou. Nejdříve se pustil do již existujících analytických studií, mezi nimi i do toho Novosibirského memoranda. Takže když se stal generálním tajemníkem, tak měl docela dobrý přehled o tom, v jakém je SSSR hospodářském průšvihu. Ten se pokusil překonat „perestrojkou“. Aby mohla být „perestrojka“, musela se zavést „glásnosť“.

Byli jsme s Ivankou unešeni: Jediné, co lámalo bolševikovi vaz v roce 1968 byla právě „glásnosť“, totiž zrušení cenzury. To bylo vlastně jediné opatření, kterého se vládci tehdy dopustili, a už jim hořela koudel. Stejně jako v roce 1968 bylo nakonec z Gorbyho příkazu na konci listopadu 1988 zrušeno rušení vysílání Svobodné Evropy (a stanic Radio Svoboda a Deutschlandfunk) do SSSR, českoslovenští komunisté rozhodli o tomtéž nedlouho poté.

Holky začaly znovu nosit minisukně jako v osmašedesátém, už se to začínalo dobře vrbit. Jenže při dalších našich nočních seancích jsme s Ivankou marně přemýšleli, jestli Miška Hovorka vlastně ví co dělá. Zdá se, že si myslel, že ví: Komunismus je přece nejlepší uspořádání světa. Dejme lidem svobodu - a oni si svobodně zvolí komunismus (zatím dočasně socialismus). A to byl jeho velký politický limit, který se naplno objevil až po srpnovém puči v roce 1991. Když ten byl po statečném Jelcinově odporu potlačen, šli takhle pospolu soudruh sovětský prezident Gorbačov s panem ruským prezidentem Jelcinem po Rudém náměstí a odpovídali na otázky novinářů. Byli oba dotázáni na budoucnost ideje komunismu. Boris Jelcin (který už vystoupil z KSSS) jasně řekl, že komunismus je odpovědný za minulé zločiny a nemá budoucnost. Gorbačov se zaksichtil a začal vášnivě oponovat. Tehdy jsme pochopili, že Miška stále ještě nepochopil, že ruský komunismus dohrál.

Ne však ruský imperialismus! Také tady měl Gorbačov své limity. Ten první jsem pochopil, když náš milovaný „sovětský Dubček“ navštívil v červenci 1987 Prahu. Tehdy jsem se náhodně ocitl na Příkopech, když tudy šly delegace SSSR a ČSSR. Gorbačova jsem nezahlédl pro davy lidí, vítajících ho nadšeně skoro jako před lety Gagarina. (Tehdejší disident Václav Havel to později komentoval: „Ti lidé zdraví člověka, o němž se domnívají, že jim přivezl svobodu... Oni si snad opravdu myslí, že sem Gorbačov přijel osvobodit je od Husáka!“)

Zahlédl jsem Gorbyho ženu Raisu, a pak - Husáka. Generální tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR, tehdejší nejsilnější člověk této země, vypadal velice vyplašeně. Očka za silnými skly brýlí mu vyděšeně kmitala. Tohle dlouho nezažil - nefalšované nadšení lidu, natlačeného téměř na dotek!

Ale zbytečné nadšení. Čekali jsme tehdy, že by se při této příležitosti mohl Gorbačov omluvit za sovětskou invazi z roku 1968. Nestalo se tak. Naopak pochválil jednu z nejhorších vlád zemí tehdejšího „tábora míru“. (Odsouzení tohoto vpádu a omluvu jsme slyšeli až z úst prezidenta RF Borise Jelcina v roce 1993.)

A pak jsem viděl Gorbačova ještě jednou, když se zaksichtil. Stalo se tak během návštěvy prezidenta Havla v Moskvě v únoru 1990. Tehdy jsme si vyslechli alespoň „politování“ nad naší okupací a byla podepsána deklarace, která tuto okupaci de facto ukončila. De iure ji ukončila dohoda o odchodu sovětských vojsk z Československa, kterou podepsali ministři zahraničí obou zemí. Ale ta deklarace... Havel ji napsal, jako psal své projevy k lidem na Václaváku. Ještě na palubě vládního Iljušinu cestou do Moskvy. Stručnou a jasnou. Vztahy mezi Československem a Sovětským svazem měly být propříště založeny na „rovnoprávnosti a suverenitě“. Tak by to ale mělo být mezi všemi státy světa, ne?, pomyslel jsem si, když to Havel v Moskvě vítězně prohlašoval. A právě tehdy se Gorbačov tak nějak napůl podvědomě zaksichtil: Byla tím popřena Brežněvova doktrína, podle které má sovětské Rusko právo řídit vnitřní záležitosti „spojeneckých zemí“...

Ale Michailovi Gorbačovovi samozřejmě musím poděkovat, za to, co udělal, i když nechtěl. Hlavně za to, že se spolu s Ronaldem Reaganem sešli v říjnu 1986 v Reykjavíku. Nastartovali tam cestu k ukončení studené války, a my se přestali bát války jaderné.

Ten Reykjavík ještě: Toto setkání následovalo po prvním summýši obou státníků, jenž proběhl v listopadu 1985 v Ženevě. Uspořádání dalšího setkání se domluvilo v září 1986, ale nejdřív ještě nebylo určeno, kde proběhne. Tehdy se mi před vnitřním zrakem objevily severské domečky s červenými stěnami, výraznými okny a stanovými střechami. A já hned věděl: Island!

Co před svým vnitřním zrakem vidím teď? Nic. Naštěstí...

Psáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 1. září 2022