Ta hrušeň tam kvete už skoro sedmdesát let. Byl rok, kdy nekvetla. Když její korunu, v době, kdy ještě byla mladý štěp, smetly a zasypaly trosky špejcharu. Z vesnice, jejíž obecní hrušní byla, se zvolna stávala pláň. Všechny domy byly vypáleny a zbořeny do základů, musely zmizet i keře a ovocné stromy. A také všichni lidé. Muže nad 15 let zastřelili, ženy a děti odvezli do koncentráků. Děti pak zabili výfukovými plyny. Psal se rok 1942.

Z vesnice se stala pláň. Přežil jediný ovocný strom. Lidická hrušeň. V sobotu 26. dubna 2008 se u ní konalo shromáždění, které oslavilo její vyhlášení za Památný strom. Samotné zapsání do registru se událo už vloni, ale v tu dobu byla hrušeň opršelá a pustá. Dendrologové někdy v letošním únoru slíbili, že na konci dubna bude kvést. Proto si Občanské sdružení Lidice, které zápis iniciovalo, vybralo jako termín k "slavnostnímu otevření hrušně" minulou sobotu ve dvě hodiny odpoledne.

Už od hřbitova, kde jsem zaparkoval, byl kvetoucí strom krásně vidět. Ale houf lidí se shromáždil kousek vedle. Fotograficky úchvatně kvete totiž sousední třešeň, která je však poválečná náletová a proto není památeční, jenom pěkná. Ale ta hrušeň - ta pamatuje, jak kolem ní šly naposledy ženy s dětmi do školy, když proti nim byli hnáni muži do Horákova statku. Tady někde se viděli naposledy.

Tak to alespoň vyprávěl Zdeněk Mahler poté, co pod taktovkou pana Emila Červeného zapěl smíšený pěvecký sbor ze sousedního Buštěhradu. Vyzvednu tady, že Buštěhradští zpívali procítěně - a kvalitně. Jsou to sousedi přes kopec. (V červnu 1942 slyšeli jejich rodiče Lidice přes kopec naříkat...) Kytarista Tomáš Hanzlíček doprovodil pěvkyni Martu Hanfovou a nakonec nás pan Antonín Nešpor z o.s. Lidice pozval do místního domova seniorů Oáza na vernisáž obrazů s tématem Lidické hrušně.

Shromáždění bylo takové - domácké, řekl bych. Přirozené, až rodinné. Bez dlouhých proslovů. Ale procítěné. Ze známých osobností se objevila snad jedině Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu. Nedržela proslov, jen pozdravila přítomné.

V Oáze se opět zpívalo a povídalo, proslov si tentokrát vzal na starost ředitel kladenského muzea Zdeněk Kuchyňka. A pak jsme si prohlíželi obrázky přítomných autorů. Nejde jen o pamětníky. Panu Emilu Hýskovi je 88 let, proslulá kladenská malířka Jitka Válová má 86, její kolegyně Raisa Alžběta Čampulková pak 21. Každý z těch obrázků nějak hovoří, prostá kresba tužkou či explozivní fotografická koláž, ale nejzajímavější obrázek samotnou hrušeň nezachycuje. Jde o akvarel, který v poli nad hořícími Lidicemi nakreslil 11. - 14. června 1942 tehdy ani ne dvacetiletý Václav Mleziva. Spodní čtvrtina obrázku zachycuje zelené obilí, ve kterém se nejspíš chlapec skrýval. Kdyby ho tehdy Němci objevili, asi by nepřežil. Pan Mleziva zemřel v roce 2005. Čtvrtka, přišpendlená k rýsovacímu prknu, byla objevena až v jeho pozůstalosti. Na světlo výstavní síně ji vytáhla teprve tato příležitost...

Lidická hrušeň je magický strom. Byla zlomena, přežila. Vnějším světem byla opomíjena, o její existenci věděli jen místní. Díky panu Nešporovi byla její historie připomenuta. Roste tam tak samozřejmě vedle study, která také přežila a dodnes uchovává dobrou vodu. U hrušně, která vypadá tak trochu jako dáma nakročená k tanci, se zastavují výletníci, cyklisti i pamětníci. Dnes kvete, na podzim z ní spadnou dobré hrušky. Očitý svědek.

Přijďte se na něj taky někdy podívat!

Psáno v Praze dne 1. máje 2008