Ale že jsme si ten druhý den našeho pobytu v Izraeli užili do poslední mrtě! Psal jsem posledně. Faktem však je, že já si tu úplně poslední mrť neužil. Nesešel jsem hned po večeři dolů do centra města podívat se na nábřeží v místech, kde stojí kovová plastika ve tvaru jezera Kineret. Abych si vodečet, kolik vody aktuálně ukazuje tento umělecký vodočet. Ani jsem se nestavil u staré mešity. Rovněž jsem nezkontroloval nedalekou hrobku rabína Maimonida. Nejdříve jsem se věnoval notebooku, kopírování a prvnímu roztřiďování dnes pořízených fotografií. A taky vyřizování mailů a odklikávání zpráv na Facebooku. A najednou bylo jedenáct a zítra vstáváme zase kolem šesté. No dobře, Tiberias si prohlédnu zítra. Nakonec - užil jsem si tohoto města v roce 2016 se svou neregistrovanou partnerkou Janinkou; teď je třeba jít spát, zítra nás zase čeká náročný program.
Prvním jeho bodem je návštěva Hory Blahoslavenství. Jedeme zase po devadesátce na sever. Vlevo úbočí hory Arbel, vpravo hladina jezera Kineret. Na rovince před kibucem Ginosar nás průvodce Radek upozorňuje na nenápadný krytý kanál, který silnici doprovází vpravo za svodidly. Pod rozkvetlými fialovými keři, za nimiž se rozkládá plantáž banánovníků, se skrývá jeden ze zázraků současného Izraele: vodovod, který přivádí vodu do Kineretu. Dlouhé desítky let pil Izrael vodu z tohoto jezera. Psal jsem o tom v roce 2016:

„Mohutná čerpadla vhánějí jezerní vodu z úrovně asi 200 metrů pod mořem do potrubího systému, který vede do kanálu ve výšce asi 40 metrů nad mořem. Ten kličkuje mezi pahorky asi 10 km, než dorazí k rezervoáru Calmon u obce Ilabun. (Přitom má – podle vzoru dávných antických akvaduktů – minimální spád, takže téměř neztrácí výšku.) Tady ho další čerpadla dopraví až na rozvodí ve výšce asi 150 metrů. A odtud pak už samospádem směřuje do pobřežní planiny, odkud je rozváděn do značné části Izraele. I do Tel-Avivu. Z pobřežní planiny voda Kineretu stoupá zpátky až do Jeruzaléma s jeho 800 metry nad mořem…“ (Tento komplex se nazývá Národní vodovod, a byl dokončen v roce 1964).
Tak to už není pravda. Státní vodárenská společnost Mekorot totiž nedávno dokončila třináctikilometrový podzemní vodovod. Teče v něm voda nikoli z jezera, ale <do jezera. Největší komoditou, kterou čerpá Izrael z moře totiž není plyn - ale voda! Slaná voda, která se stane sladkou po průchodu desalinizačními zařízeními. Většina Izraele už pije tuto vodu, a občas je jí dokonce přebytek. A ten se dnes převádí do obrovského zásobníku jezera Kineret (4 km krychlové), a to tímhle vodovodem. Opouští ho ve vádí říčky Calmon (Zalmon, Tzalmon) a u Ginosaru se vlévá do jezera. Protože z Kineretu (Genezaretského, Galilejského, Tiberiadského moře či jezera) vytéká Jordán, který končí svou pouť v Mrtvém moři, lze očekávat, že se takto zlepší i situace Mrtvého moře. Nic proti nemají ani ekologové, kteří odmítají záchranu Mrtvého moře čerpáním vody z Akabského zálivu.
Tý bláho! Tak to je skutečně zázrak technologie a taky zázrak lidské inteligence. Řekněme to na plnou hubu: Židovské inteligence a izraelského důvtipu.

Autobus už projel rovinou pod horou Arbel a jal se šplhat do strmého svahu po serpentinách okresky, ve kterou se tu severojižní izraelská magistrála č. 90 proměnila. Vpravo nad krajinou už pluje na hřebeni pahorku jako mississipský parník kostel italského architekta Antonia Barluzziho. O panu „architektovi Svaté země“ jsem se zmínil už při referování o jeho stavbě baziliky Proměnění Páně na hoře Tábor - že se tu ve dvacátých a třicátých letech minulého století „vskutku vyřádil“. Tak zde „řádil“ v roce 1938, kdy tu postavil osmihranný kostel, korunovaný kupolí. A postavil ho na místě byzantského kostela, který tu stál od čtvrtého do sedmého století. Za ním se směrem k severu mezi stromy schovává hranol kláštera Neposkvrněného srdce panny Marie, kde sídlí místní františkánky.

Když jsme tu byli o Velikonocích roku 2016, měla tato Hora zrovna zavříno. Z příjezdové cesty jsme tehdy omylem zabočili vpravo, k východu, a dojeli na jakýsi dvůr. Odtud jsme se pěšmo vydali kolem plotu k vyhlídce na jezero. Na kostel jsme koukali jen skrz plot. Letos řidič Kamal vedl svůj autobus vlevo a správně zajel na parkoviště. Placené, jak jinak. Bus za 100 šekelů, a koukám, že auta do 3,5 tuny tu mají pěkně odstupňovaná: Řidič minibusu platí jen 60, když přijede van, tak 40, „private“ (nejspíš samostatné auto) 30, a pokud přijde pěšák, tak za vstup zaplatí 10 šekelů (v korunách krát šest). Takže jsme tehdy s Janinkou ušetřili 50 šekelíků (za auto a sebe), ale neviděli jsme to, co teď. Po vstupu u pokladny se před námi rozevírá park. V záhonech květiny, mezi nimi mozaiky z velkých valounů, na nichž plují ryby. Kolem cesty se rozevírají kamenné knihy s anglickým textem jednotlivých blahoslavenství. Různá zákoutíčka a stánky s místy k sezení lákají ke spočinutí a zřejmě i k rozjímání.

Dnes rozjímání poněkud ruší davy různobarevných turistů. Navíc turista nemá čas příliš se kochat aniž meditovat. Má práci! Musí všechno ofotografovat a všechno projít. Hlavně ten kostel támhle za palmovým hájkem. Protože má kolem sebe arkádový ochoz, je nutno nejdříve ho obejít. A rozhlédnout se po kraji. Hlavně po hladině jezera, nad kterým se zdvihla řídká mlha. Řídká, ale dost hustá, aby se rozostřovala pohled na město Tiberias.

Opět cituji ze svého staršího příspěvku: „Tady je jedno místo z těch, o kterých lze říci, že tady to je. Byl tu určitě dobrý výhled už před dvěma tisíci lety, i když tu tehdy zcela jistě nerostly banány ani blahovičníky. Početný dav se mohl tísnit třeba na tomhle protisvahu, který tvoří malý amfiteátr. Hlas přednašeče se měl jak rozléhat. Vzpomněl jsem si na jeden středověký obraz, popisující tuto situaci, kdy onen dav dokonce sedí na lavicích, jako v nějakém divadle. Možná tu ty lavice někdy bývaly, Ježíš zde rád kázával.“

Ovšem dnes je tu slyšet jakési skřeky z korun palem. Papoušci! V zelených vrcholových růžicích rozměrných listů posedávají zelení papoušci. Naštěstí mají červený zobák - ten je prozradí. Neustále brebentí a přelétají, zachytil jsem foťákem aspoň jednoho.
Co se foťáku týče, začíná mne zrazovat: Když si příslušným kolečkem nastavím režim P – (programovou automatiku), tak mi displej (a následně i sejmuté foto) nečekaně zmodrá! Musím tedy fotit v ručním režimu - anebo ještě v magičtějších programech, aby zůstaly barvy věrné.

Konečně tedy vejdu do chrámu, či kostela, anebo větší jednolodní kaple. Můj vnější vzdálený pohled vyvolával dojem, že se jedná o pavilon, a on to vlastně pavilon svým způsobem je. Výstavní pavilon! Uprostřed něhož je umístěn oblouk, chránící kříž na podstavci, na jehož stěnách se skví pozlacené reliéfy, znázorňující Ježíšův příběh. Na protější, jižní straně, je pod ním ještě umístěn zaoblený zasklený rám, uvnitř něhož je vystaven krucifix. Můj bedekr mi napovídá a mozek si vzpomene: Jasně, art deco!

Mozaiky na podlaze pojmenovávají základní kameny křesťanství. V načrtnutých obrazech se objevují latinské nápisy: Prudentia (rozvaha), Charitas (dobročinnost), Justitia (právo), Spes (naděje), Fortitudo (statečnost), Fides (důvěra), Temperantia (mírnost) - to vše jsou Lavs tibi christe (zákony, které ti dal Kristus - toto je vlastní překlad, ale měl jsem z latiny čtyřku...). A je to osm nápisů na podlaze v této osmiboké kapli, kde na stejné podlaze je umístěno i osm štíhlých - klimatizací, snad vysoušečů vuduchu, protože je stále krásných pětadvacet stupňů.

Osmička zde kraluje. Vždyť budova je vlastně věnována osmi blahoslavenstvím, které byly tady (nebo kousek vedle) proneseny. Jsou vypsány na jejich osmi stěnách. Přesněji na jejich průsvitných skleněných oknech. Tentokrát nebudu opisovat latinské nápisy, vystačí mi Matouš v ekumenickém překladu. Podle něj jsou blahoslaveni (či požehnáni)chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské,ti, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni,tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví,ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni,milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství,ti, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha,ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božímia ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.

Nad těmito okny je prostor zaklenut kulatou, zevnitř zlatě zářící bání. Kolem ústředního prostoru jsou ještě jakési vnitřní arkády, z nichž poskytují výhled ven široká, ale na výšku úzká okna. Skoro jako rozlehlé střílny. Na zdech mezi okny se vešla zobrazení klasických čtrnácti zastavení Křížové cesty.
Ale to už se dovnitř hrnou další davy turistů a já vybíhám ven. Chci se podívat na onu zavřenou bránu v plotě, za kterou jsme s Janou stáli před sedmi lety zvenčí. Brána tu je, opět uzavřená těžkým řetězem s masivním visacím zámkem. Dnes je jenom zbavená popínavých rostlin, které na ní rostly.

V tomto parku jsou rovněž rozházena malá zastřešená prostranství, naplněná řadami lavic v čele s oltářem. V jedné probíhá jakási slavnost, nejspíš bohoslužba, doprovázející snad nějakou církevní událost. Už chápu jeden z mnoha nápisů, kterými je návrší poseto. A to ten, který v pěti jazycích zakazuje na tomto místě provádět jakékoli slavnosti bez „autorizace“.

V davech turistů jsem tedy nepostřehl žádného církevního policajta, ba ani žádnou františkánku. Jdu se za nimi podívat k jejich klášteru - a okamžitě a nečekaně se dostanu do míst, která jsou úplně turistoprázdná. Jen se tu z rozměrných keramických džbánů vzpínají k nebi vysoké palmy. A tadyhle vpravo od kláštera se za vypnutou fontánou ukrývá přízemní areál luxusního hotelu.

Vracím se k secesnímu pavilonku, k onomu mississippskému parníku, a z jeho arkád se ještě rozhlížím po jiskřící hladině jezera. Brázdní ho mnohé loďky ve stylu rybářské lodě, jakou měl Petr. Turisté si užívají. A tamhle se mezi dvěma stožáry ve vodě plaví skupinka na paddleboardech. Před těmi sedmi lety byly stožáry tři v jedné linii a asociovaly stožáry telegrafní. Předpokládal jsem, že jde o jakási měřičská zařízení. Výška hladiny místního moře je totiž bedlivě sledována:

Když jeho hladina klesla k minus 215 metrů pod mořem, dostala se čerpadla Izraelského národního vodovodu nad ni a čerpání nebylo fyzicky možné. Už při -213 m <p.m. byl poškozován ekosystém jezera. Naopak, když voda stoupne na kótu -208,8 m p.m. nastává nebezpečí záplav pobřeží. Pak seotevířou stavidla v hrázi na jihu u kibucu Degania. Ale to se stalo snad naposled v roce 1990. Umělecký vodočet v Tiberias ukazoval v roce 2016 maximálně 212,468 m p.m. Dnes je díky odsolené vodě možnost regulovat i přítok vody. A to tak, aby stabilně zůstávala na minus 211,40 metrech.

To by mělo být deváté blahoslavenství: Blahoslaveni ti, kdož poskytují vodu a vytváří hojnost zeleně místo pouště. Neboť... Neboť nic. Protože jim za to nikdo nepoděkuje. Možná Jordánci, kteří si kupují 50 milionů m3 ročně, ale určitě ne Palestinci, kteří dostávají 100 milionů kubíků ročně - a sami na vlastní artézské vrty a vodní nádrže dlabou.
Nu, až k hladině jezera se dostaneme za chvilku, jsme nad ním jen ve výšce 135 metrů. Za pouhé čtyři kilometry vystoupíme na místě, kde (tady, anebo kousek vedle) došlo k náramnému rozmnožení základních potravin. Ale o tom až příště.
Prožito na Hoře Blahoslavenství v pondělí 2. října 2023, zapsáno v Praze v úterý 28. listopadu 2023. Co jsme zde zažili s Janinkou v roce 2016 viz článek Blaho na hoře
Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.Další snímky viz Facebook autora.