28.11.2021 | Svátek má René


ŠAMANOVO DOUPĚ: Cesta k odsunu německého obyvatelstva

27.10.2021

Je to už 75 let, kdy odjezdem posledního vlaku se sudetskými Němci oficiálně skončil jejich odsun z Československa. Na půdě CEVRO institutu k tomu v pondělí 25. října proběhla minikonference s názvem Odsun – proč a jak?

Odsun 1

K tématu nejdříve promluvil docent Václav Houžvička z Fakulty sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Připomněl výrok britského publicisty a historika R.W. Seton-Watsona (známého jako Scotus Viator), příznivce vzniku samostatné ČSR, který svého času pravil:

„Rivalita mezi Čechy a Němci v Bohemii není problém, který stvořila Versailleská smlouva, ale v různých podobách trvá více než sedm století.“

Neprocházeli jsme celou historií česko-německého stýkání a potýkání, stanuli jsme rovnou v době první světové války. Tehdy probíhal střet německé vize Mitteleuropy (Friedrich Naumann, 2015), jež chtěla vzkřísit Svatou říši římskou národa německého v moderní formě. Měly se sladit zájmy Německa a Rakousko-Uherska, a Češi a Maďaři (patrně včetně Slováků) se měli k tomuto jádru radostně připojit. Oproti tomu stála vize T.G. Masaryka a jeho Nové Evropy (stanovisko slovanské – duben 1918) podle níž německé a rakouské monarchistické systémy jsou nástrojem útlaku národů a militaristické expanze. Národy by měly být přirozenou organizací lidstva a státy pak pouze prostředkem. Teokratický princip musí být nahrazen principem demokracie.

Konec první světové války zmařil snahy o velkoněmecké uspořádání střední Evropy. Mapa nové Evropy se začala kreslit podle Wilsonova konceptu sebeurčení národů. Němci si ho představovali jako „sebeurčení sudetoněmeckého národa až do velkoněmeckého sjednocení.“ A tak hned po vyhlášení ČSR vznikly v pohraničních oblastech „Německé Čechy“ (Deutschböhmen). Od čerstvého Československa se chtěli odtrhnout nejen němečtí nacionalisté, ale i sociální demokraté a komunisté. Největší vliv mezi nimi získal Rudolf Lodgman von Auen a jeho Deutsche Nationalpartei, založená v srpnu 1919.

Prošli jsme nástup německého aktivismu, příznivý vliv zlatých dvacátých let, důsledky hospodářské krize, následné útočné nacionalistické, protičeské stížnosti ke Společnosti národů, ve kterých se čeští Němci dovolávali ochrany proti „odnárodňujícímu tlaku“ čs. úřadů a radikalizaci německého nacionalismu za hospodářské krize ve 30. letech. Henleinovská tisková propaganda byla velice účinná, i když nákladná. Ztráty deníku Die Zeit dosahovaly ročně přes 1,6 milionu Kč, ale ty byly hrazeny z německých zdrojů.

Versailleský systém byl postavený na idealistických představách a zárovreň i na bezzásadovosti politiků vítězných mocností. Jakmile začal Hitler požadovat právo na sebeurčení pro sudetské Němce, kteří se plně dali do služeb agrese, a západní politici chtěli udržet své vlastní ekonomické zájmy, systém se rozpadl. „Sudetská otázka“ získala po snahách politiků Sudetoněmecké partaje (s masivní podporou „pana Hitlera“) mezinárodní rozměr a cesta k Mnichovu byla otevřena.

Po panu docentovi (a PhDr.Mgr, PhD.) nastoupil k promítacímu počítači plukovník Michal Burian z Vojenského historického Praha, který předvedl, jak se čeští Němci dostali se svým „Heim ins Reich“ na rozcestí, ze kterého vykročili špatným směrem. Na začátek citoval z dopisu našeho velvyslance ve Velké Británii Jana Masaryka, který se v Londýně v květnu 1938 setkal s Konradem Henleinem během jeho návštěvy u „anglických politiků“. Masaryk tehdy poznamenal:

„Když pan Henlein může být světoznámým vůdcem, je niveau, na něž průměr státnictví klesl, velmi nízké.“

Probrali jsme zrod národního socialismu a jeho proměny, úlohu sportu, vlastně Volkssportu a DTV. Když se na žatecké turnerské slavnosti v červenci 1933 dostal cvičitel Henlein do čela DTV, znamenalo to první krok v jeho hegemonii na celé sudetoněmecké politické scéně. Ordneři se pro Henleina stali tím, co v Německu byly jednotky SA. Čs. vláda je ani nemohla zakázat, protože při organizování jakékoli sportovní či politické akce musel mít pořadatel k ruce „pořádkové síly“ a podobné jednotky měly i ostatní strany. Tato pořádková služba (Orderdienst) se pak podílela na rozbití republiky.

Zde poprvé jsem slyšel o jakési Freiwilliger Schutzdienst (Dobrovolná ochranná služba), což vlastně byli původní ordneři, kteří byli do této organizace transformováni. FS byla povolena ministerstvem vnitra 14. 5. 1938, ale lidé jejím členům stejně říkali ordneři. Stejně jako když byla FS stejným ministerstvem již 15. 9. 1938 zrušena, a to společně se samotnou SdP – kvůli jejich podílu na německém puči v pohraničí. Následovala další transformace do Freikorps. Ale lidi jim stejně říkali ordneři. Ve Freikorps bylo vposledku 40.000 mužů, kteří ilegálně překročili hranice a v Německu byli cvičeni, vyzbrojeni a vystrojeni. Na jejich výstroj byl prý žalostný pohled, většinově ani jejich flinty za moc nestály. Ale na výboje do českého pohraničí chodili v hojném počtu, přepadávali a zabíjeli četníky a finance, a pak se zase zbaběle vraceli do Říše. (Podotýkám, že se tak dělo za hojné pomoci místních Němců. Zabíjeli a k smrti mučili nejen ozbrojence, ale i české pošťáky, učitelky, Čechy, co jim padli do rukou.)

Na závěr přednášky pana plukovníka (+ Mgr., Ph.D.) jsme si na slidu mohli přečíst další dojmy Jana Masaryka z Pana Henleina:

„Ctižádostivý malý úředníček, kterému funkce milovaného vůdce velmi hoví. Když jsem ho varoval před Anšlusem s poukazem nato, jak velkou roli hraje nyní u nás a jakou nulou by byl v Německu, bylo jasně vidět, že si je této nepříjemné možnosti velmi vědom.“ (Jakž se i po záboru pohraničí stalo.) „Jako všichni, kteří propadli nacismu, lže docela nestydatě, myslí si, že tím své svaté věci prospěje.“ Chudáci sudetoněmečtí vůdci to neměli v Říši vůbec jednoduché. A po válce už vůbec ne. Ten, který to za Protektorátu dotáhl nejdál, K.H.Frank, byl po zajetí Američany jako generál SS umístěn v cele s jinými esesáckými generály, kteří mu dávali sežrat, že nikdy nebyl na vojně a generálskou hodnost si vůbec nezaslouží. Kvůli této šikaně, si pan Frank prý oddechl, když ho Američané poslali k pražskému soudu.

Jako poslední vystoupil PhDr. Pavel Carboch, Ph.D. ze společnosti Edvarda Beneše, který do Prahy přijel z Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Ukázal nám „první podpisy pod odsunem Němců“. Byly to čtyři podpisy Mussoliniho, Chamberleina, Daladiera a Hitlera pod Mnichovskou smlouvou! Ostatně architekty budoucího odsunu byli právě Hitler a Henlein. Byli jsme seznámeni s osobností českoněmeckého sociálního demokrata Wenzela Jaksche. Ten si představoval, že po válce získají Němci v jimi osídlených pohraničních oblastech rozsáhlou autonomii. (Šamanovo doplnění: Své vlastní nacistické zločince si podle Jaksche měli naši socdem Němci soudit sami. Válku, rozpoutanou nacisty odsoudil, ale po vítězství spojenců chtěl zachovat důsledky Mnichovské smlouvy – která ji rozpoutala! Tolik k našemu „hodnému Němci.)

Beneš hodlal po vítězné válce věnovat Německu nějaké pohraniční území (včetně výběžků), kam bychom naše Němce sestěhovali a tak bychom se jich zbavili. První, kdo mluvil o odsunu národnostních menšin byl britský premiér Churchill. Ostatně Britové měli s podobnými přesuny obyvatelstva rozsáhlé zkušenosti – předtím i potom. (Vsuvka Š: Viz rozdělení britské Indie na Indii a Pákistán a výměnu muslimského a hinduistického obyvatelstva, kterému po válce padly za oběť desetitisíce, možná i statisíce lidí. Pozabíjeli se navzájem.) Další, kdo na odsunu trval byl domácí odboj. Po Heydrichiádě a Lidicích už nebylo cesty zpět. I Beneš seznal, že oba národy nemohou po válce žít společně.

Co se dekretů týče, nešlo o „Benešovy dekrety“, ale o dekrety prezidenta republiky. Přijímaly je všechny exilové vlády, sídlící v Británii! Po válce podléhaly zpětnému schválení revolučních Parlamentů. O odsunu německého obyvatelstva z území ČSR, ale i Polska a Maďarska, bylo prakticky rozhodnuto v Jaltě v únoru 1945. Dohoda vítězných mocností v Postupimi v létě roku 1945 a Závěrečný protokol postupimské konference pak dal vysídlení německých menšin konečnou podobu.

Minikonferenci v CEVRO moderoval europoslanec za ODS (Ing.) Jan Zahradil. Expozé odborníků přesáhla stanovený čas, a tak moderátor na závěr povolil jen tři dotazy. A pak ještě tři. Zeptal jsem se na současný postoj britských historiků k Mnichovské dohodě. Odpověď byla smutným potvrzením, že v Británii panuje u odborníků ahistorický pohled na historii, kdy se k těsně poválečné době vyjadřují rozumbradové s optikou dneška, bez toho, aby se posuzovaly příčiny a následky . (Odsun byl „etnickou čistkou“.)

Padla i otázka jedné posluchačky, že když se konference jmenovala Odsun – proč a jak?, takže jsme se dověděli „proč“, avšak ne „jak“. Panelisté si uvědomili, že konference se spíše měla nazývat Cesta k odsunu. Odsoudili excesy během divokého odsunu, ale konference Odsun – jak? na své uspořádání teprve čeká. Tedy ta v CEVRO institutu.

Neměli bychom se jí bát!
***

Se dvěma kolegy z organizace Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, kteří se objevili na konferenci, jsme pak ještě uspořádali mikrokonferenci v blízké restauraci Kruh. (Byl to takový tříčlenný Kruh v Kruhu.) Jeden kolega, který přijel až z Jeseníka upozornil, že sudeťáci odsunuli, či spíše doslova vyhnali Čechy na Jesenicku z 5 soudních okresů už 22. září 1938 (osm dní před podpisem Mnichovské smlouvy!). Další se divil, že když se tedy probírala cesta k odsunu, že se v průběhu časové linky od vzniku ČSR ke konci 2. světové války neozvala zmínka o vyhánění Čechů z pohraničí, které prováděli „naši Němci“ na podzim roku 1938.

Konference o etnických čistkách, kdy byli ze své země vyháněni Češi svými německými sousedy do vnitrozemí, by taky nebyla na škodu!

Odsun 2
Odsun 3

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.