Do čtrnácti dnů jsem ovládal chemii vín jako nikdo v Minchinbury a hlavně, bavilo mě to! Už nebyl problém udělat test na to či ono a vypočítat z hlavy, kolik přidat kyseliny citrusové či cukru. Ten se přidával v koncentrované formě a říkalo se mu liquer, tedy likér. Moje práce spočívala v tom, že jsem vlastně dělal dochucovače a to mě bavilo ze všeho nejvíce. Ráno mi dělníci přinesli vzorky vín, která stočili, vždy se jednalo o deset tisíc litrů, a já po zkouškách v laboratoři vypočítal, co do kterého tanku přidat. Pak se tanky dvě hodiny míchaly a znovu mi přinesli vzorky. Když parametry složení vína odpovídaly nařízeným normám, dal jsem souhlas k nabotlování čili nalahvování.

Dostat deset tisíc litrů do lahví zabralo celý den. Jelikož jsme vyráběli jen šumivá vína, dělalo se vše pod tlakem a zchlazené. To měl na starosti vedoucí dělníků Bob. Já jsem byl odpovědný za kvalitu a manažer Don za všechno ostatní. Brzo jsem se s oběma skamarádil a mnohokrát jsme po práci zůstali v mé laboratoři, kde jsme ochutnávali vína. V ochutnávce bylo největší umění. Zkušený koštéř poznal nejen, o jaký druh vína se jedná, ale když byl opravdu dobrý, tak poznal i ročník vinobraní! To jsem obdivoval. Občas za námi přijel do Minchibury mladý chemik William s representantem firmy panem Mc Lachlanem. To byl skutečný znalec vín a uměl je i vychutnat. Bylo mu přes šedesát, měl pijácký nos jak okurku až do modra, ale dokázal rozpoznat, nejen jaký druh vína koštuje, ale i to, z jakých druhů byla vína namíchána. V duchu jsem přemýšlel, zda jednou budu stejně dobrý znalec vín jako on a jestli mě to bude stát můj nos. Až do té doby, než jsem poznal pana Mc Lachlana, jsem totiž švindloval. Při ochutnávání se víno nepije. Znalec sice po prohlédnutí a očichání vína nápoj nasaje, ale jen poválí po jazyku a zase vyplivne. To mi dlouho nešlo pod vousy. Bože můj, taková dobrota a já ji mám vyplivovat? A tak jsem při tom válení vína po jazyku vždy trochu pustil hlouběji do hrtanu, polkl a vyplivl do umyvadla jen zbytek a i toho mi bylo líto! Po setkání s panem Mc Lachlanem jsem se sám a bez nucení naučil víno vyplivovat beze zbytku...

Míchání různých vín se v angličtině jmenuje blending, doslova míchanice či splynutí. V Minchinbury jsme také blendovali vína, ale hlavně proto, abychom dokázali udržet stejnou chuť, neb každý ročník byl přece jen trochu jiný. Dávno přede mnou, ba i před manažerem Donem, který také ve fabrice nebyl tak dlouho, namíchali v jednom tanku víno, které se jim moc nepovedlo. Aby je vylepšili, smíchali jej s druhým tankem, ale ani to nepřineslo žádané vylepšení. Přijelo a zase odjelo mnoho chemiků z hlavního závodu a vždy něco s vínem každý provedl, ale kvalita se nezvedala. Nakonec víno sice nalahvovali a polepili vinětami s pyšným názvem „Sparkling Red Burgundy“ (Šumivé burgundské červené), ale na prodej to nebylo a všech 50 000 lahví v drátěných koších umístili pod střechu hlavní budovy v Minchinbury. Tohle všechno jsem ovšem nevěděl, když mě mladý William zavolal a vyzval, abych se na víno šel podívat.

„Podívej se na to a jestli to za nic nestojí, tak to budeme muset odepsat! To víš, padesát tisíc lahví něco stálo a ty koše na ně potřebujeme ve výrobě taky.“

Vylezl jsem pod střechu a zjistil, že víno je doslova teplé. Bylo léto a pod plechovou střechou budovy bylo přes čtyřicet. Svezl jsem jeden koš (50 lahví) rudlíkem k sobě do laboratoře a lahve přendal do velké ledničky, kterou jsme tam za tím účelem měli. Druhý den jsem se dal do koštování a byl příjemně překvapen. Znalec jsem ještě ani zdaleka nebyl, ale dobré víno jsem už poznal. Tohle bylo přímo lahodné! Odpoledne po práci jsme s Bobem a Donem koštovali dlouho přesčas a pěkných pár lahví na náš závěrečný úsudek padlo, i když jsme nic nevyplivovali, ale poctivě polykali. Náš závěrečný úsudek byl, že se jedná o skutečně dobré víno a sekretářka Lyn má nejkrásnější nohy, co kdy z nás kdo viděl. Což byla pravda. Ta když šla ve vysokých kramflecích, tak každý chlap hned věděl, že chůze není jediné, k čemu ty nohy byly stvořeny.

Druhý den jsem zavolal Williamovi a oznámil mu výsledek svého pátrání, přičemž jsem ovšem zamlčel Lyniny nohy. Dále jsem navrhl, abychom víno svezli do sklepů, protože pod střechou by se mohlo v tom vedru zkazit. William trochu zaváhal, zřejmě měl v plánu mi nařídit, abychom lahve vylili, ale nakonec souhlasil, abychom teda lahve převezli z pod střechy do sklepů a já abych poslal s řidičem do hlavního závodu jeden crate (koš = 50 lahví). Nevím, kdo všechno Sparkling Burgundy v hlavním závodě ochutnával, ale druhý den mi William zavolal, abych poslal koše dva. Do týdne řidič Harry odvezl všechno Sparkling Burgundy do hlavního závodu. Tam víno poslali do dvou soutěží. V Adelaide víno získalo stříbrnou medaili a v Perthu dokonce zlatou.

„Takové dobré víno,“ lamentoval Don: „a nezbyla ani lahev...“

„No,“ zjihl mi hlas: „omylem jsem zapoměl poslat, co zbylo v lednici.“

Don ji otevřel a překvapením pískl. Lednice byla vrchovatě naplněná lahvemi lahodného burgundského.

„Já jsem zase zapoměl paletu košů burgundského pod střechou,“ oznámil Bob, „ale jestli chceš, tak ji nechám zítra svézt dolů a poslat do hlavního ...“

„Svez ji!“ utnul mu řeč Don, „ale dolů do sklepa. Počkáme, až si o ni zavolají.“

Což, myslím, bylo to nejmoudřejší rozhodnutí, které mohl udělat, protože hlavní závod, netuše, že ještě máme paletu, si o ni nikdy nezavolal.

Horší bylo, že po mně pak chtěli, abych Sparkling Burgundy znovu vyrobil, akorát že si už nikdo nepamatoval, co s tím po vyrobení všechno dělali. Burgundy jsem vyráběl dál, ale už nikdy nemělo tu kvalitu. Po letech, když už jsem dávno u firmy nebyl, jsem v nějakém vědeckém magazínu četl, že vědci přišli na to, že červené víno ponecháno v padesátistupňové teplotě stárne nejméně dvakrát tak rychle.... a červené víno, jak známo, svoji kvalitu věkem zvyšuje. Až do patnácti let. Kdybych byl chytřejší, byl bych si tu neobvyklou kvalitu s tím, že víno bylo pod horkou střechou pár let, dal dohromady a dnes bych mohl být skutečně zámožný penzista!

Pokračování příště

******
Poznámka redakce: 22. února vyšly v nakladatelství Šulc-Švarc dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.