Libanonsko-americký ekonom Nassim Nicholas Taleb popisuje dvě sociální či ekonomická prostředí, zvaná Průměrov a Extrémov. Ta se řídí rozdílnými zákony, a jejich záměnou může dojít k nedorozuměním.

Někdo bere miliónkrát víc

Když budeme měřit výšku či váhu vzorku lidí: tak mezi lidmi budou rozdíly, ale maximálně několikanásobné. Když však budeme porovnávat platy těchto lidí, může se stát, že někdo bere až třeba miliónkrát více než ten druhý. Aby někdo měřil či vážil miliónkrát více než někdo jiný, je nemožné. Ve sféře platů něco takového ovšem možné je.

Pekař peče chleba, pro každého jeden bochník. Některý den vydělá více, některý méně, ale plus mínus podobně. Spisovatel píše knihu jen jednou, nikoli pro každého čtenáře zvlášť, a pak ji nabízí nakladatelům. Pekaři se nikdy nestane, aby za jeden den vydělal více peněz, než za zbytek života, ale spisovateli se to stát může.

Gates vás udělá milionářem

Extrémov se řídí jinou logikou než Průměrov. Známý vtip říká, že když Bill Gates přijde do restaurace, tak se z průměrného hosta stává milionář. Nevyřčený problém zůstává v tom, že v Extrémově žádný průměrný člen neexistuje, ten existuje jen v Průměrově.

Taleb píše, že v Extrémově vítěz bere vše nebo téměř vše. Ale to neříká moc přesně. Mezi „vše“ a „téměř vše“ je totiž rozdíl. A proto bych zavedl ještě další prostředí, a to je Hyperextrémov. Tam opravdu vítěz bere vše, a v Extrémově pak téměř vše.

Když se podíváme, co se prodává v knihkupectvích, tak většinu knih nenapsala Rowlingová. Stříbrní, bronzoví a i další jsou pořád ještě vynikající. Toto je Extrémov.

Ještě taky Rovnov

Odlišným případem je však třeba volba prezidenta. Když jeden kandidát dostane 51 procent hlasů, a druhý o pouhá dvě procenta méně – tak tím se druhý dostává mimo hru. Mimochodem, Miloš Zeman po prezidentské volbě blahopřál Karlu Schwarzenbergovi nikoli k 49 procentům hlasů (což je úctyhodné), ale k druhému místu (které neznamená nic).

Dále pak ještě vidím jedno prostředí, a tím je Rovnov. Tam jsou si všechny prvky rovny, což znamená, že pokud se liší, tak ale nikoli ve vlastnostech, kterými by vstupovaly do vzájemných vztahů. Například každý člověk je jiný, ale není podstatné, co dělá sám doma, nýbrž jen to, jakým způsobem je zařazen do společenství, jak se koordinuje s ostatními.

Úředníci se nepředřou

Znakem Rovnova je, že se tam mohou nálady šířit lavinovitě. Modelovou situací jsou ideální úředníci, kteří mají své stoly rozestavěné čtvercovitě: každý má čtyři sousedy. Úředníci dostávají na stůl spisy k vyřízení. Jenže jsou líní. Když mají jeden spis, to se nedá nic dělat, když mají dva, tak brblají, když tři, jsou naštvaní, a když dostanou čtvrtý, tak je všechny rozdělí svým kolegům. Kolegové však mají svých spisů dost, vzniká přetlak a zase předají spisy dále. Na takovémto modelu se dá studovat lavinovitě se šířící chování. Je však důležité, že Rovnov je prostředí umělé, a v přirozeném světě věci takto přesně nefungují. Z Orwella i z reálného socialismu víme, že aby si všichni byli rovni, tak na vše musí dohlížet zvláštní kasta těch, kdož si jsou rovnější.

Umělci jsou nepolapitelní

U Průměrova nelze zůstat, protože společnost se vyvíjí. Lze jít buď kapitalistickým způsobem směrem k Extrémovu, anebo komunistickým způsobem směrem k Rovnovu. Že se totalitní režim opírá o dělníky, to není náhoda. Dělníci si jsou podobní, liší se jen ve vlastnostech vedlejších, tedy jsou si rovni. Podobné je to třeba u úředníků nebo u armády. Oproti tomu intelektuálové nebo umělci jsou osobití, každý je svérázný, – s čímž má totalitní moc problém.