MeToo se nám letos v létě posunulo do další fáze. Sexuálním obtěžováním má být i pouhý pohled, jak nám ukazuje kampaň „Zírání je obtěžování“, co se právě objevila v pražských ulicích a vozech MHD. I kdyby na tuhle blbost padla jediná koruna z mých daní, bylo by to příliš a já pevně doufám, že stát v tomhle letním blbnutí nemá své prsty. Stát tu není od toho, aby vychovával. Stát se má starat o bezpečí, o kvalitní soudnictví a zdravotnictví a aby lidé odcházeli v důstojných podmínkách.

Ale zpět k tomu obtěžování. Dávno už nejde o trestné činy – ty jsou totiž objektivně popsané v trestním zákoníku a pachatele může soud odsoudit jen tehdy, pokud se dopustil jednání v zákoně přesně uvedeném. Kampaň MeToo, jehož je dnešní kauza se vzdělávacími plakáty ve veřejné dopravě jenom pokračováním, staví moderní trestní právo úplně na hlavu: nejde totiž o to, co pachatel skutečně udělal. Jde o to, jak svět vidí ukňouraná žena.

Problémem dnešního (sexuálního) obtěžování je jeho subjektivita. Stačí, když vám něco vadí, a už je to slovníkem dneška obtěžování, už jste oběť, můžete pachatele ocejchovat a pak ho lynčovat, můžete se vybrečet v médiích, odhalovat veřejně svá traumata a vyžadovat pozornost, lítost, pomoc a ideálně i tučné finanční odškodnění. Dávno už nejde o to, co se kolem nás objektivně děje a kdo konkrétně za to může. Jde víc o to, jak ten zlý svět působí na přecitlivělé jedince.

Člověk by se mohl ironicky usmát: naši sousedé mají problém s hromadným znásilněním, a u nás se diskutuje o zírání do výstřihu. Myslím na rozpad Starého Říma a jiných dávno neexistujících civilizací a říkám si, proč neziskovky dotované z našich daní nepranýřují skutečné problémy, které obtěžují tisíce lidí mnohem citelněji. Třeba cyklisty na chodnících (což je mimochodem protiprávní čin, který by měla trestat policie) nebo hlasité telefonování.

Za mého dětství byl v každé tramvaji nápis: Uvolněte místa starším cestujícím. Praha je plná seniorů, kteří v tramvajích a v metru stojí dětem nad hlavami skloněnými k chytrým telefonům. Nevidí – neslyší stařečky, co nad nimi celou cestu vlají na tyči. Tihle mladí si nepřečtou žádný plakát a nedopadne k nim žádná kampaň. Ony ani ty zírací plakáty nikoho nepřeonačí – slouží jen k vyvolání zájmu a k rozčilování. Je letní okurková sezóna, olympiáda za námi a války jsou na míle daleko. Tak se nad touhle okurkou pojďme pousmát, zkritizovat ji a pak ji nechme být. Vyražme do města, do ulic, do tramvají a tam pojďme žít. Zírat, vejrat, seznamovat se, inspirovat, komunikovat, usmívat se, reagovat. Bavit se, milovat, počínat děti. S lidmi, se všemi možnými typy lidí. Bez lidí to nejde. Pojďme se starat o své blízké, nikoliv koukat jinam. S nadšením koukejme na to, co se nám libí, co nás zaujme, co nás baví. Nenechme se otravovat pitomými kampaněmi. Ty nejsou určeny pro nás. To je jen jejich píár. Pojďme prostě žít.

Autorka je nezávislá senátorka a prezidentka Unie rodinných advokátů