Jmenuju se Tomáš Lorenc. Píšu, ale nikdo nečte, a tak už nepíšu a zkusil jsem to u filmu. V Karlových Varech, tam je to prý taky možné. Jo, a v Mariánských Lázních.

Na tamní hotelovce jsem brzy potkal jistou Joriku Luthyovou, která se mnou vystřihla i následující rozhovor. Jorika sice měla trochu problém, na co se mě vůbec zeptat, ale já ji v tom nenechal. "Nejlepší je, dívat se do očí," povídám Jorice od barpultu, abych ji vyvedl z toho… Z toho ostychu. "Ptej se! O čemkoliv! Tedy… Na cokoliv. O čem třeba český ženský by se mě chtěly ptát. Tedy nač."

Jorika: "Jaký je váš vysněný ideál ženy?"

Lorenc: "To je pravda. Já mám rád ženský. Já mám rád ženský, který jsou ženskejma, protože já nesnáším, když má ženská vytahaný rolničky na krku a hraje si na mužatku. Ale já mám rád všechny ženský, takže… No, vysoký podpatky, to je úžasný vždycky, krásný punčochy, krásný tělo, no, a myslím si, že když je ženská ženskou, tak je to… zkrátka krásný. Můžu se ještě napít, barmane? No, a ta ženská, když se umí prodat, tak se umí prodat, že, i když má sto kilo."

Jorika: "Čeho si na ženách nejvíce vážíte?"

Lorenc: "Na ženách si nejvíc vážím toho, když nejsou přívěšky ke klíčům. Když jsou to ženský, který, hmm… Který… Hmm. Víte, Joriko, vy jste blond, ale já jsem taková stará mrcha a byl jsem hrozně, hrozně vychovanej. Ne v penzionátě jako vy, ale v těch svých devatenácti, dvaceti letech ženami, který vždycky něco chtěly, rozumíte? A právě proto jsem zhejčkanej. Právě proto. A mně se zkrátka líbí, když ženská něco chce dokázat a nezůstane jenom tou, která otevře tomu chlapovi pivo, když on přijde domů, protože chlap si pak ve finále najde milenku, která něco chce! A má před sebou ňákej cíl a která strašně nenávidí, když sama nemá práci, ale ten pocit, že já bych ji měl živit. Dolij!

I když… Tedy… Je pravdou, že poslední dobou živí spíš ženská mě…"

Jorika: "Takže za koho se vlastně považujete? Za přítěž?"

Lorenc: "Ne. Jsem vobyčejnej kluk z Plzence - a na nic si nehraju a akorát vím, že práci u filmu miluju a nechci už nikdy psát blbosti s Ondřejem Neffem, ani sám. Natož scénáře s Pomejem. Miluju vás, ale když vidím všechny ty dámy, které mé pokusy baví, a když okolo stojí spousta lidí a někteří i přijdou za mnou a řeknou: Hele, vy, Lorenci, vy se nám líbíte ještě víc než ten Pomeje…" Anebo když ty dámy řeknou: "Vy to, človeče, ale děláte dobře!.." No, tak to je pro mě větší odměna než chleba s máslem anebo cokoli jinýho v bance a kašlu na kritiku, kašlu na všechno."

Jorika: "Na všechno? A co tedy vlastně chcete pane Pomeje? Ehm, promiňte, pane Lorenci."

Lorenc: "Chci! Chci prvořadě, abyste se v kině bavila vy. Máte snad pocit, dívenko, že na těchhle podpatcích půjdete do kina na Drogy, hnus a špínu? Ne. Vždyť taková jako vy chce snít. To chce. A já si myslím, že chce bejt i krásná a chce mít čistou mysl. Ne? Jenomže my to v Čechách kurvíme. My se to umění snažíme vždycky zabalit ještě do ňáký blbosti, kterou by lidi pochopili trošku jinak a ten kritik Fuka úplně jinak. Aby to bylo zkrátka složitý! A dostávalo to Český lvy. Ale to je bláznovství a já chci… Vy víte co, Joriko!

Ale neříkám, že by vedle neměly bejt i umělecký filmy jako podle pravítka Alenky Prokopů, to vůbec neříkám. Já jen chci, aby i ti hokynáři a kinaři a Nedvědi a vůbec my všichni, lidi, kteří chodíme do kina, tak abychom měli občas, tak asi za rok, i víc těch věcí, z kterých bude radost větší než z nějakých brojlerů a medvědů. A měli radost nejen kvůli tomu, že to je zase bezva film, ale radost, že jsme vydělali.

Ale ono je to trošku složitý, víte? Ono… To není jako provozovat kavárnu v Národním muzeu. Ono je nelehký vydělat na filmu, který pak může hokynář milovat, ale já si myslím, že on ten hokynář nemusí milovat film Kameňák a že si, kdopak ví, pustí doma třeba… Ehm… No, třeba, ehm, já nevím… Viscontiho! Nebo Felliniho! A je mu bezvadně! Kouká na koberci na to anebo z vany vodky jako já, ale když pustíte v kině ve Varech Viscontiho i Felliniho za sebou nebo najednou, tak přijde jeden den večer Bartoška a možná spolu s ním i hodně lidí, ale… Ale pak už nikdo. Utrum, ty další dny. Tam budete se Spáčilovou sama. Jako kůl v plotě. A já neříkám, že nejste hodná ženská a nemáte ty podpatky, Joriko, ale to nestačí napořád a jiní berou milión. I dva! Ano. Je to krásný. Visconti. Wood Junior. Ale to už je pryč.

Ale víte (sbírá se, šplhá na stoličku), já jsem hodně na zemi. A tak si myslím, že bysme měli v tomhle státě udělat jednu věc…"

Jorika: "Volby?"

"Ne. Udělat to tak, aby takový krásný ženský, jako tady se mnou dělají rozhovor (jo, jo, vy jste jen jedna, omluva…), tak aby šly v kramflíčkách do toho kina po červeném koberci a bavilo je to. Bavilo! A když je to bude bavit a když tam budou mít ty svý idoly, ať už to bude ten Depardieu anebo Brad Pitt nebo Ivoš Fenclů anebo Mareček Vašutů anebo i ten, a dej mu Pán Bůh věčnou slávu, František Kovářík, anebo zkrátka kdokoli jinej, tak bude těm ženským fajn, protože… (Procítěně.) Protože kino je nejkrásnější umění. Vždyť je to všechno iluze. Považte! Všichni sníme – a já, kdybych byl zase u válu a producent, jako že už mě tolikrát vyštípali, tak já bych dělal nejradši romantický filmy. S Troškou. Nebo s Tofim. Joriko! Já nejsem jako támhleten Pomeje a zkrátka si myslím, že by se měly točit takové věci, jako jsou tyhle filmy pro pamětníky. Protože chceme snít. My - jako národ, a to vám poví i Pavel Kosatík. České sny! Vždycky tu byly a vždycky tu budou. A já bych proto chtěl splnit svým divákům a svým divačkám a tobě sny, takže tudy postupuju jako ten generál Patton a chci říct na závěr jednu jedinou věc: Sněte!

Snězte, co můžete! A vždycky. A vy, co už jste dospělí, se vždycky pořádně seshora (anebo i zezdola) podívejte na tyhle mladé holky, abyste byli taky mladý - a snili."

Jorika: "Aha. Tak to je ten váš recept."

Lorenc: "Nejen recept. Pro mě je to ta největší výzva. Sněžka. Everest. Kubo, nalij nám ještě. Pro mě je teď, Joriko, největší výzvou, až se teď ukáže, kdo je opravdu producent - a kdo měl ty známý. A víš, já celej život dělal jen to, že jsem s Českou televizí nedělal, a vždycky jsem ty peníze musel nějak sehnat. Protože já vždycky dělal s nějakou komerční televizí, tou anebo tou, a ta ode mě sice koupila práva, ale to bylo všechno! Ostatek jsem musel sehnat od sponzorů, od investorů a od vlastních kamarádů tady z kavárny i včetně pana Fencla, protože pan Kellner neměl čas! Ale nechci bejt sprostej. Musel jsem si pučit i tady od Kuby Paška a on mi to támhle pořád ještě píše a nevadí mu to. Tedy moc. Pučit si – a riskovat, že to nevyjde. A o tom to je! Vím! Ničil jsem tím rodinu - a bylo to ještě horší, než když Pomeje ničil tu svou Ivetu. Dneska je to vlastně rovných deset let, co šílím, ale je to zase dobrodružství, ne? Je to adrenalinový sport a spíš o tom, o čem je bungee jumping, ale bez gumy. A tady v republice všichni ti trafikanti i kinaři ví, že toto mé rozhodnutí, tedy jestli půjdu do dalšího filmu na tři dni, na pět dní anebo na deset dní, je na můj čuch, a já už si dneska myslím, že za těch deset let jsem dostal ten čuch. Nebo tedy čich, nebo jak chcete, ale mám ho. Na co? Na komerční a úspěšný filmy - a doufám, že tento můj čich se ještě nezbláznil a že bude zase pro lidi. Protože já chci JENOM dělat pro lidi. Co si můžu víc přát? Takže já se vracím. Zpátky v plné síle. A doufám, že to přežiju (není tu váš táta, Joriko)?"

Jorika: "A proč jste se tak rozhodl, smím-li položit poslední otázku?"

Lorenc: "Já jsem se tak rozhodl poté, co jsem zažil v bažině všechny ty chvíle, kdy jsem se obklopil lidmi, kteří mě strašně moc okradli. Kteří mě díky mému poslednímu filmu strašně moc využili a opustili jako… ten kůl. Opustili v nesprávném okamžik. Ale já byl zhrzený, že jo, a jen ten Sagvan se se mnou opil, i ten ale má svou práci, a tak šel. Já ti to, Sagi, nezazlívám, ale já si pamatuju. Fencl půjčil, Kuba půjčuje, Tofi šel. Raději na hokej. Takže jsem zůstal takovej smutnej a říkal si: V týhle republice nikdy neexistovala spravedlnost. Nikdy. A já chci dělat krásný filmy a jsem za to trestán! I Renč se mi vysmívá." A tak jsem si řekl, že dodělám veškeré staré věci a zaplatím čestně všechny dluhy, i tady Kubovi, všechny, které jsem měl a mám, a skočím… Tedy skončím. S tím starým. Protože já si myslím, že to nemá smysl dělat v České republice film.

Nemá smysl ho dělat, ale má smysl ho milovat!

Takže já ho budu milovat, Joriko, a dokud mě nezabijí a nezavřou - jako toho Pomeje - anebo jinak nezničej, dokud neonemocním a neumřu přirozenou cestou, tak v tom produkování budu pokračovat a až do konce života a ještě jednou opakuji, že mi bylo hrozně smutno a hrozně zle a byl jsem slzoň, takže se všem omlouvám, ale teď a dokud to půjde, tak budu shánět peníze.

A ještě jednu!"