POVÍDKA: 6666666
Ženy vždycky říkaly, že jsem krásný. Těžko se ale s manželkou přetvařujeme, a tak to bylo jen takové zdvořilostní setkání – „jsem tu, lidi, a jsem tak šťastná!“ Nevím, jestli se mi jen zdálo, že byla pod vlivem, nikdy jsem to na ní pořádně nepoznal. „Vidím nádherné, mnohaposchoďové chrámy, postavené z rozmanitých drahokamů,“ pěla a ukazovala nám je – hrst mušliček. „Ale, víte, změnila jsem se,“ povídala chvatně, stále v očích nicméně - ano, ďábla, bytost, co ví, že víš. A já vím až velice dobře… „Máš manžela?“ ptal jsem se věcně. „Nemám,“ zesmutněla. „Už nemám – jeden z nás je mrtvý, ale kdopak ví, který to je?“ Takové průpovídky jsou u Sáry na denním pořádku. Za neustálého štěbetání doprovodila nás k autu. „Ve kterém hotelu bydlíte?“ Řekl jsem jí jméno jiného. „Já se stavím, mám to tu na dlouho,“ slibovala. Rozloučili jsme se spěšně.
„Nezměnila se,“ temně pravila moje žena, když jsme o dva dny později autem šplhali po serpentinách nahoru nad vesnici na celodenní výlet. „Nikdy nebyla jiná.“ „Nikdy, - ach nikdy! To budoucí život můj,“ replikoval jsem. Vyjeli jsme na terasu nad nedozírným prostorem Středozemního moře. Na odpočívadle vyvedl jsem si ji k vyhlídce. Bylo tesklivě ticho, i nad vodami němě jen visel soutklivý obraz mladého slunce za mlhami. „I světy jich v oblohu skvoucí / co ve chrám věčné lásky vzešly;“ – líbali se. Pokračovali v cestě – „miláčku, nejeď tak rychle…“ úzkostlivě řekla, bylo to půl vteřiny poté, co jsem už potřetí nechápavě sešlápnul netečný brzdový pedál. Nutnost fyzikálních zákonů, s tunou železa fatálně nás táhnou z cesty do hlubiny zatáčky – náraz – ráz – (?) - … spolu, a přece ve smrti tak sami
Velmi si potrpím na svoje domácí křeslo. Mám před ním svůj olbřímí pracovní stůl, po levici svůj staromilský kýč fíkus, na protější zdi svoje obrovské, bohatě rámované zrcadlo. Průběžná konfrontace s vlastním obrazem dobře mě nutí pracovat efektivně. Křeslo je celé dubové, což mu velmi dodává na zvláštnosti. Že není pohodlné, na to ho věru nemám. Sedím si tedy právě ve svém křesle, když se ozve zvonek. „Dále!“ – volám, a dveře se otevírají a přichází Sára. „Vítej, miláčku,“ povídá. „Jaképak vítej, když přicházíš ty k nám?“ „Ty jsi byl vždycky holt filosof. A přitom – a to by na tobě nebylo ještě to nejhorší - vůbec nic nevíš… “
Dívám se na svoje ruce v zrcadle. Mlčky spočívají na opěradlech křesla. Jsou bledé a nehybné. Svoje tělo a hlavu mezi nimi nevidím – zakrývá mi je Sářina postava, která v zrcadle stojí před mým stolem a upřeně se mi odtamtud dívá do očí – zaujala totiž právě otočenou pozici s kosým pohledem dozadu: takhle zespodu ďábel v očích prosvítá nejlépe a ona to ví. Také ovšem ví, že i já vím, co ona ví, a to ji znejisťuje. „Vítej, miláčku,“ opakuje. „Hele – co chceš?“ „Ale tebe přece, která jediná ví, co máš rád, viď?“ „Di do prdele.“ „Jóóó - ?“ nastrčila zadek a černým nehtem přejela po švu vzhůru. „Ouvalem tím v pozdní době / ticho, temno jako v hrobě,“ vzchopil jsem se.
Její obraz se otočil a přikráčel. „Ani nevíš, jak jsi se strefil, miláčku.“ V zrcadle přímo na úrovni mé hlavy volně se v prostoru vznášejí dvě ďábelské polokoule. „Líbí?“ zeptala se nevinně. „A ví vůbec tvoje žena, že jsi úchyl?“ Moje oči hledí skrz Sářin podbřišek na černou prdel v zrcadle na úrovni mé hlavy, nad mými kosmatými prsty na opěradlech mého dubového křesla; je zvláštní, že mě to vůbec neudivuje. „Já byl vždycky filosof a ty jsi vždycky byla kurva.“ Jako by do zubů pěstí neviditelnému nepříteli za sebou vrážela, málem až výskokem prudce se obrátila k zrcadlu. Fíkus nakreslil přitom čmouhy tmavě listové zeleně. Její obraz mě odtamtud rudě hypnotizoval strašlivými mukami nenávisti. Koláčovitý obličej pozvolna zaplnil nejprve celou plochu zrcadla, pak tam zůstal už jen nosík a dva žhavé uhlíky. „Vííítej, miláááčku.“ Glum, či lesní duch? Pozoruji svoje ruce na opěradlech a shledávám, že jak byly předtím bledé, teď jsou již takřka fialové a hlava jakoby náhle byla těžší, než nač je dimenzován krk, už mi málem odpadne – někdo zvoní…
„Miláčku!“ – svírám v peřinách svoji ženu a bez dechu ji líbám na tváře, vlasy a ústa, saji její vůni. Cítím ten vzácný moment, kdy člověk pokorně říká „děkuji“ a nemyslí přitom vůbec na nic. Rozespalá tulí se intuitivně ke mně, neví ani, co se mi zdálo. U snídaně vyprávěl jsem jí svůj sen: „Byli jsme na pláži a potkali jsme Sáru. Byla bláznivá, mluvila o smrti, jako vždycky, a tak – jak jinak - zatajil jsem jí, kde tam bydlíme. A pak - … nevím už, bylo cosi hrozného, ale … nevím co … Muselo to být něco fatálního, asi jako když někdo zemře…- ale, kdo to byl?“
„Ty můj filosofe,“ usedá do mého dubového křesla. Nikdy jsem jí neřekl, že tam je pro mě nejvzrušivější. Dnes už vím, že to přesto věděla. Tolik věcí jsem jí ještě nikdy neřekl - a přitom, tolikrát za den jí to říkám … Přistupuji k zrcadlu. Proč ti, člověče hříšný, sděluji tam svému obrazu, leze teda na mysl zrovna Sára? Nebylo s ní už problémů dost, že ti teď ve snu nedá pokoj? Můj obraz mlčí, neboť je z toho stejně zmatený a smutný jako já. Nejsem ve své kůži – vím to náhle zcela jistě, ale netuším proč. Není to ovšem rouhání, smutnit nad vlastní záchranou?, zašeptal ihned třetí hlas. Hledím do očí Karla a on se stydí – vážně neví, co si o mně má myslet.
Pak někdo zvoní – Karel sebou trhnul. Je v tom cosi divného, náš zvonek zní přece úplně jinak: crrrrrrrrrr, ale tohle je jen - Cink! A takhle jinak to coby osvobození zvonilo i v té mojí noční můře – jako to, že jsem si na to ráno nevzpomněl? Cink! – znovu, a můj pohled se do zrcadla zdvíhá k mojí ženě, sedící v mém křesle nejen za mým obrazem, ale i za jeho předlohou, vidím ji, i když ji takříkajíc dvojitě zakrývám, jsem průhledný, ó hrůzo hrůz, totálně průhledný, jsem mrtev, jsem duch, a co víc, zvonek znovu Cink!, a moje žena stále hlavu jen skloněnou nad časopisem, v mém dubovém křesle s nádhernými koleny pod sebou, takovými, co jsem je líbal jak granátová jablka, netečná … lásko! - neslyší mě, vždyť u nás koneckonců přece ani nebývá žádné Cink!, nýbrž crrrrrrrr...
Sára vplula do pokoje jako nějaká loutka na neviditelných kolejích: její nohy těsně nad podlahou neslyšně se táhly. „Vítej, miláčku.“ Vážně už nejsem ve své kůži a cítím to čím dál úděsněji - kéž nejímá mě strach ze zástupů Pokojných a Hněvivých, mých vlastních to představ! Marno však, doslova vidím, jak tělo mé se zvolna rozpadá, inu, nelze to věru jinak říci. Nejprve je to téměř neznatelné: ruka, která byla bledá a potom fialová, odumírá od pahýlu jak větev v zimě pod tíhou sněhu. Cítím, že i tíha času je teď nějak větší. Snad by mi upadla brada, nebýt ovšem toho, že hlava sama dříve se nejprve zakymácela, pak se nahnula na stranu, a náhle, jako by jí někdo nemilosrdně pomohl, skutálela se přes levé rameno a moje lebka skořápkovitě třískla o podlahu. Žena čte si zrovna cosi veselého, jak zřejmo, neboť byť očí již nemaje, přesto ji moje tělo dobře vidí se smát, skrze svůj hrudní koš…
Nesmírnou hrůzou ochromen, zírám na Sáru k mému bezhlavému tělu přistupující, stále kupodivu tam neprůhlednou, ale navíc i náhle jaksi prsatou, za námi pak stále přitom poklidně si čtoucí svoji lásku. Stesk zachvátil mě po ní okamžitě a vůle se napřela tam přiskočit, ale zjistil jsem, že mé údy nejsou schopny pohybu. Zlomyslná Sára se popásala: „Vítej, miláčku, pošetilý synu vznešeného rodu – spolu s paprsky moudrosti se ti teď ukáží nečistá klamná zjevení světel šestera stavů existence: nad nimi je pak, to mi věř, věc jasná, světlo nejvyšší - ona tě měla na chvíli, ale já už tě mám na věčnost!“ Loutka nehnula přitom ústy, to jen její myšlenka ovládla mě zcela, ale i ta jako by ani nebyla její. Jako by jen nějaký zlý duch vzal na sebe hrubohmotné tělo mrtvoly.
„Hovno máš!“ zvolalo moje cogito, ergo sum, jak jsem pozoroval, a tehdy kdesi na samotném dně podvědomí jako by mu zazněly temné sbory tibetských mnichů: „Ó vy milosrdní, buďte tomuto člověku Karlovi, který je bez ochrany, útočištěm! Zaštiťte ho před velkým temnem barda, odvraťte od něho ničivé tornádo karmy…“ - ale pak už nikdy necítil nic, jelikož přišel o svůj čas…
U hřbitůvku nad jednou malebnou vesnicí objevila se příští podzim dobře oblečená žena onoho typu, jenž muži uznale nazývají sexbombou; od svého sportovního vozu opatrně našlapovala po navlhlém listí. Přes kameny u márnice, ve stínu tu letitě poznamenané mechem a lišejníkem, doklapaly škobrtavě podpatky k nedalekému hrobu, na němž spočívala čerstvá kytice růží. Karel Hynek Macho se na ni právě ze své fotografie vroucně díval: „Hovno!“ – stručně mu řekla, vytrhla kytici z vázy a už letí růže obloukem do blízkého kontejneru. Dobře věděla, kdo sem ve své tiché bolesti květiny přinesl: „Krávo vydojená.“ Macho jako by se teď díval přísně, ale to se jen tak pozorovatelce zdálo, protože on už přece právě před rokem přišel o svůj čas. Přesto k němu promluvila: „Co si myslíš, blbečku? Kdo si myslíš, že ti napiloval hadičky u auta, když jsi mi schválně dal falešnou adresu? Myslel sis, že si tě nenajdu, když už mi tě taková náhodička přihrála? A víš ty vůbec, ty … ty svině, víš ty vůbec, co jsou to muka touhy? Co, kde že jsem to vyčetla? – vole…“
Odkopla kamének. „Přece jen je na světě spravedlnost,“ pomyslela si. „Nemám tě já, tak tě nemá ani ona.“ Vzala klacík a do písku na hrobě vyryla kosočtverec s čárkou – na té si dala obzvláště záležet. „Tak, a je to.“ Spokojeně došla k vozu – právě včas, neboť drobné mrholení přešlo v deštík. (O vlastní křížek opřený, jeden z pohřbených tam stále dlel – a dlouze se za ní díval.) Stádo koní zaburácelo pod kapotou, nezkrotná žena je vypustila – vůz se vzepjal a uháněl dolů do dědiny. Nad ohybem zatáčky stál už dobrých sto let kaštan, který se právě toho dne rozhodl shodit svoje letošní ošacení - stroj proletěl přes vrstvu listí svodidly jak kulečníková koule a řítil se do propasti. Tělo strašlivě nejprve narazilo silikonovou hrudí na volant a s přelámanými žebry nekonečnou chvíli vznášelo se potom ještě jako by bez tíže: poprvé v životě pocítila ona žena lítost…
„Karle!“ – mušličky na poloprázdné pláži, vidím náhle moji bývalou lásku, jak příbojem kráčí se svojí nynější ženou. Muži vždycky říkali, že jsem krásná.
